Kde mám muže? V nebi, v pekle nebo možná někde mezi tím...
Zítra...
Zítra to bude přesně rok, co vyhasl život mého manžela.
Přesně rok, co jsem ho naposledy políbila na nehybnou tvář.
Přesně rok, co jsem naposledy dala průchod slzám.
Nejsem z těch, co budou tvrdit, že je smrt milovaného člověka obohatila.
Ne. Smrt manžela mi vzala nejen lásku a otce dětí, ale i dlouholetého kamaráda, důvěrníka, milence.
Moje děti nejenže tátu nemají, ale nedostaly možnost si ho pamatovat. Neuchovají v mysli jedinou osobní vzpomínku.
Nevím, jestli by náš vztah vydržel, ale vím, že byl skvělý a milující otec.
Za ten rok jsem zjistila, že je jen málo věcí, co nezvládnu. Že lidské tělo a mysl jsou neskutečným zdrojem síly. A také to, že lidstvo není tak zkažené, jak se zdá. Mnoho lidí mi nabídlo a poskytlo pomoc ( i zde na koníku - děkuji vám moje milé říjnovky :-* ).
Že moje rodina je naprosto úžasná a plná lásky. Že moje děti jsou zdrojem únavy, pocitů beznaděje, smutku, štěstí i radosti a hlavně nekonečné lásky.
Při pohledu na ně cítím obrovský žal, že je nevidí můj muž a obrovskou pýchu na ně. Vidím v nich částečky nás obou. Každý den...
Nikdy nezapomenu na poslední hádku - hrozní jí lituju, na poslední slova lásky, polibek a poslední pípnutí, po kterém nastalo ticho, které ukončilo všechnu naději.
Nikdy nezapomenu na minuty, kdy jeho rakev sjížděla z pódia a já hledala sílu v dětech. Tu sílu z nich čerpám dodnes. My všechny víme, že děti jsou bezednou studnou naděje, síly a lásky...Naštěstí
Doporučujeme
Posilam objeti 😢😘
@makynaeliska Děkuji 🙂 Taky by mě v životě nenapadla tato situace, ještě tak rozvod...ale tohle fakt ne...
Začni psát komentář...
Tohle si neumim absolutne predstavit😞Moc me to mrzi a posilam velike objeti ❤️