Já jsem slušně vychovaná. Vážně! Ale dělají nám tu novou silnici, jsou tu všude už 5 dní zákazy, který samozřejmě všichni ignorujou, protože se tu celých 5 dní nic nedělo, dneska se řemeslníci milostivě uvolili začít pracovat v 11:00 a v 15:00 už tu nebyla ani noha a PŘEKVAPIVĚ to nestihli dodělat. No a jelikož všichni mají zákaz vjezdu na háku, tak chlapci přitvrdili a zadělali přístupové cesty páskou a to celkem důkladně. Jasně, chápu. Ale k nám ti chytráci zatarasili VŠECHNY přístupové cesty. Takže jsem se vážně vytočila. Cestou do školy jsem zvolila možnost rally. Bylo to dobré. Přeci jen dolů se po poli jede dobře. Ale zpátky nahoru už jsem si nepřipadala tak sebejistě. Tak jsem si zahrála na dělníka. Odvázala pásku a v rámci posilovny odsunula závoru, značku a závaží. Měla jsem sto chutí jim tam nechat peprný vzkaz, že nevlastním helikoptéru. Pak jsem ale uslyšela nadšené výskání z auta a Valentinky pochvalné: "Mami, jsi jednička!" No řekněte, kdy má člověk možnost být před svými dětmi za superhrdinu? 😀
Dneska vstávačka až v 7:30?! Čím jsem si to zasloužila? Na tento luxus nejsme v našich končinách zvyklí 😅
Tak Pažouta nějak vzalo to vystěhování nejmenšího člena rodiny z dětské postýlky. Pořád se z toho nevzpamatoval. Když postýlku rozebíral, div nebrečel. A při zmínce, že se mi stále nedaří prodat kočárek, se toho hned chytnul, že si ještě pořídíme mimino, ať ho neprodávám 😅 😀 Dokonce odkýval i to, že bude na mateřské.
Myslím, že teď je ten pravý čas zavolat pány se svěrací kazajkou 😀 😎
Ano, vidíte dobře. Já se zapojuji do soutěže! Proč? Protože chci vyhrát tu potvoru, co za mě bude mýt okna. Mytí oken se u nás doma kupodivu neprovádí kolem Vánoc, nýbrž v létě. Máme doma 24 oken a je to šílená fuška. Proto si určitě zasloužím vyhrát to udělátko. Je to otázka života a smrti!
1. FOTO: Vánoční výzdobu u nás nepřeháníme. Mám stoletý rádoby ubrus po babičce, trvanlivý adventní věnec (na ten z jehličí nejsou lidi a perníkový se obvykle štědrého dne nedožije). Cukroví poctivě vysomrované od tchyně 😎. Předvánoční úklid řešíme jako běžný úklid: pokud možno se nepřilepit k podlaze, ke stolu, ke kuchyňské lince. Tajemství úspěchu mám: kdykoliv začnu mít dojem, že bych měla udělat nějakou zbytečnost navíc (jako třeba utřít prach v poličkách - pch!), dám si svařák. Pocit zaručeně přejde 😎
2.FOTO Prosím vás, na co vánoční úklid?! Vždyť to na Štědrý večer vypadá jako po nájezdu ufonů. A lidi, co k vám přijdou na návštěvu, by vás ani neměli za co pomluvit. Já vím, že o UFO bych neměla žertovat. Zvlášť když máme doma robotický mop od Viledy, který děti používají jako vesmírný talíř... 🙂
Hello Kitty mě napráskala. Před návštěvou. Potvora jedna! 😀
Už chápu, proč někdo chodí na kurzy o výchově dětí. Taky by se mi hodil.
Takže děti se vykoupou a jelikož Valík je ve třicetidenním programu anonymních všiváků, čeká nás, dnes již podruhé, důkladné prohlížení vlasů. Do toho má mít Eliš svou chvilku čtení, které jsem tedy přehodila na tatínka. A to je ten zádrhel. Nastává nervydrásající scéna, že chce maminku a nikdo jiný mu číst nemůže. Několikrát vysvětluju, že jsem hned vedle a že budu číst s ním, zatímco budu prohlížet Valíně hlavu a že tatínek bude jenom držet knihu. Ne, po osmém pokusu vzdávám vysvětlování. Hysterické "Maminkááááá" se rozléhá po celém domě. Tak tedy rezignuju, přečtu čtyři říkadla, utřu dva metráky nudlí a jdu ho uložit.
Po prohlídce vlasů Valiny je shledávám mastné z použitého preparátu. Tak nedá se nic dělat, musíme vyrazit ještě na jedno mytí šampónem. Křeč, scéna hodná studené sprchy, válení se po zemi, vedení se hrdinně ujímá otec a vláčí své milované dítko do koupelny. Odtud ještě větší řičení definitivně pocuchalo mé nervy a jako správná stíhačka vylítnu do koupelny, kde nacházím pro změnu otce v nervu. Zkrátím to: ječení sílí u prvního šampónování, vrcholí u druhého šampónování, končí to absolutním zhroucením a pocucháním mých hlasivek (sorry). Horší polovička, která se stihla rychle oklepat z koupelnového záchvatu, přebírá velení, chytá letící fén a hřeben a já za sebou práskám dveřma a počítám do milionu. Scény slyším stále, sice je tlumí pár nosných zdí a sklenička vína, ale to je fuk.
Proboha, není už to dítě v šesti letech na tyhle scény velké?!
Téměř na den před půl rokem jsem přidávala článek, který inspirovala návštěva cizopasníka. Vzpomínáte? A teď se historie opakuje. Skoro si říkám, jestli to není nějaká černá magie nebo co 😅
Vlastně je to kouzlo. Absolutně přesně to demonstruje fakt, že naše přání a představy se zhmotňují. Vája si tak dlouho přála zvířátko, až se zabydlelo u ní ve vlasech... Asi napíšu Příběh opravdového šílenství vol. 2 😀
https://www.modrykonik.cz/blog/liss_durman/article/pribeh-opravdoveho-silenstvi-f00v3o/
Tralala tralala máme vši. A teď mi řekněte: když jdu převlíkat postel, tak stačí jen povlečení, jo? Můžu dát jen nový povlečení a doufat, že tam žádný "poklady" nezůstaly?
Už v první třídě se děti učí historky ze života. Za nás jsme ve slabikáři četli ohrané "Ema má mísu", ale tomu už zřejmě odzvonilo. Při dnešním čtení jsem si málem cvrnkla do kalhot. Bylo mi to trochu povědomé...
Máma má auto. Má i mapu. Motá se sem a tam. Táta mámu mate. Táta musí pít.
Že byla autorka slabikáře s námi někdy na rodinném výletě? 😅 😀
Víte, člověk má někdy pocit, že mu NĚCO chybí. Třeba nějaký zážitek. Já jsem taky takový pocit měla. A dnes už vím, co to bylo. Konečně mohu obohatit svou sbírku historek o mladistvém vzhledu o nějakou další perlu. Dost bylo vytahování občanky v obchodě, je čas postoupit na vyšší level!
Přijdu do školní jídelny místní ZŠ, kde teď beru obědy (mimochodem ještě jsem neměla čas napsat ódu na institut závodní kuchyně, ale mám to v plánu) a je tam výjimečně jiná paní než ta, co mi obvykle nandavá jídlo do kastrůlků. Tahle se tváří velmi nedůvěřivě, skoro nerudně a žádá mě, ať si kastrůlky tedy milostivě rozložím. Já je tedy milostivě a velmi neochotně rozkládám, protože to po mně obvykle nechtějí.
Pak se ta paní podívá ještě podezřívavěji na mě a ptá se: "A pro koho je ten oběd?"
Já už značně otráveně: "Pro mě."
Paní: "Jo aha. Pro tebe, tak to jo." Nasazuje vítězoslavný výraz, že konečně někoho mohla nachytat na švestkách.
Já: "Já jsem učitelka."
Paní vypadá, že to s ní sekne a její barva pomalu ale jistě splývá s barvou koprovky, kterou mi právě nalila do kastrůlku.
A tak si říkám, proč mi to nežerou ty děti? Že by jako přišly do třídy a já se tvářila, že tu dneska pani učitelka není a že si spolu zahrajeme piškvorky? Tomu říkám školní vzdělávací plán!
Ale tohle jsem si MUSELA vypůjčit z FB:
Donald je prvni americky miliardar, ktery se bude stěhovat do statniho bytu po vystehovane černošské rodině 😀 😀 😀
V mailu mi přistál dopis Ježíškovi od Pažouta:
Milý Ježíšku,
letos bych si přál pod stromeček (i já si přeju hlavně mír, pevné zdraví a klid):
Nějaké vtipné pyžamo
Tepláky na doma třeba i dvoje
Když budeš mít hodně peněz toto: (odkaz na prodlužovací kabel na bubnu)
A trička na doma - třeba s Putinem
Děkuju
tvůj velký obdivovatel
Tak já nevím. Ale nebyl by ten mír tak nějak levnější? 😀 Krom toho, že netuším, kde se dá sehnat tričko s Putinem...
Bože já mám takovou radost, ze svého nového loga!! Ani jsem nemohla spát. Jen jsem si tedy malovala, že upravím i celý blog, ale po dvou hodinách úprav jsem zakotvila u původní verze 😀
http://umelecvdomacnosti.cz/
Tak jsem se zase jednou zviditelnila v tisku. Ale jsem v tom nevinně, vážně. Ani výraz sériového vraha redaktora neodradil od toho, aby o mně napsal pár slov 😅
"Zpíváš dobře, mami. Fakt výborně. Ale trošku moc nahlas." Pravila komtessa a zavřela všechny dveře v dosahu. Ale co, pořád to byl kompliment 😅
Je to tak- ani pri druhem vzteklounovi si nevim rady s jeho vzdorem. Co s nim? Na vsechno je odpoved ne, dela si co chce, neposlechne ani banalni prikaz. Navic ma opet zakaz vstupu do pokoje sestry pote, co tam rozbil kuchynku. Pokoj jsem zamykala, ale po vcerejsi akci "zamcene v pokoji" jsem klice uklidila. Takze porad prudi jeste kvuli tomu, ze chce do pokoje. Pousti si sam TV pres zakaz, bere ovladace, nechava otevrenou lednici, vyhrabava mpuku atd. Ke vsemu si po zmene casu oblibil vstavani ve 4,neni schopny se chvili koukat na TV sam, jakmile se vzdalim, jeci. Booooze! Praszete me nekdo po palici a vzbudte za 20 let. Dekuji 😀
Klíčová historka
Tedy vážně s těmi dětmi zažijete nevídané, jen co je pravda! A zvláštní je, že pokaždé, když už si člověk myslí, kdovíjak je připraven na vše a nic ho nezaskočí, děti ho vyvedou z omylu.
Z dnešního odpoledne mám velmi intenzivní zážitek. Takříkajíc klíčový. Vyzkoušela jsem si kurz supermámy s podtitulem dement. Začalo to obvyklou odpolední rutinou - trocha hřiště, trocha nákupů, trocha řevu kolem domácích úkolů. Po menším konfliktu šla madam uraženě do pokojíčku, který se nachází v patře. Ta lokalizace v horním patře bude pro další pokračování příběhu celkem důležitá.
Po chvíli jsem šla k ní do pokoje, abych jí pomohla připravit učebnice na další den. Mno, celé by to bylo v pohodě, kdyby se tam nezačal dobývat Eliš toho času dostávající se do nesnesitelného stádia vzdoru a protivnosti a nezačal v pokoji škodit. Seřvala jsem ho a vyhodila za dveře pokoje.
To jsem neměla dělat. Zvenku ve dveřích byl totiž klíč. V momentě, kdy mi Valína hlásila: „Mami, Eliáš nás zamknul!“, já jen zpruzeně odsekla: „Nekecej a piš ten úkol!“
Až asi o deset vteřin později mi to docvaklo. Docvaklo mi, že ten klíč v tom zámku taky cvaknul. Sákryš.
Nejdřív dostala hysterák Valína. Začala svého stále ještě vztekajícího se bratra za dveřmi obviňovat z toho, že tady s maminkou umře. V tu chvíli jsem ještě věřila, že Eliš dokáže i odemknout. Zpětně vzato, byla jsem dost naivní.
Ale prvních deset minut jsem se držela statečně a obě děti uklidňovala. Co mi taky zbývalo, že? Myslím tím, že ve filmech a vlastně všude je nejdůležitějším pokynem od záchranářů ono: „Zachovej klid!“ Třeba když někdo visí za jednu ruku ze střechy a nad ním z okna vykukuje dítě v slzách a řve: „Mami, nedělej to!“. Což je mimochodem celkem trefná scéna a měla jsem se víc koukat na akční filmy, protože by se mi to dneska náramně hodilo. Ale to bych předbíhala. Skok ze střechy ještě nebyl na programu.
Když Eliše přestalo bavit hrát si s klíčem, spustil nekontrolovatelný ječák. Řeknu vám, že tohle tedy situaci zrovna nepřidá. Brzy mu začala přizvukovat i Valína. Já měla sto chutí začít taky řvát, ale musela jsem se soustředit na plán útěku. V těch akčních filmech si klaďasové vždycky nějak poradí, ne? Třeba si ty dveře otevřou kreditkou nebo paklíčem. Jenže v téhle detektivce zřejmě hraju zápornou roli. A protože usuzuju, že moje šestiletá dcera nevlastní kreditní karty, hledám něco podobného drátu. Při své stále rotoucí naivitě jsem si totiž myslela, že bych s tím klíčem dokázala z druhé strany otočit.
No jo, je to sranda. Ale drát nikde, a tak zkouším v zámku kroutit vším, co je po ruce. Štětec, plastová korunka do vlasů, figurka Locciky. Nic nezabírá. Když nezabere ani roh od jednorožce, propadám panice také. Tak si říkám – nemohli bychom takhle vydržet, než se vrátí Pažout domů? Což bude odhadem asi tak... Za čtyři a půl hodiny. No dobře, tak ne.
Já vím. Vím, co musím udělat. Jiná máma už by to dávno udělala. Lepší máma. Ale já se bojím. Otevřu střešní okno a s obavami koukám dolů. Musím to zkusit. Vyhoupnu se na střechu jako lusk. Nebo spíš jako lup, protože mi lupne v kyčli. No, pěkný začátek. Valentina přechází v této fázi dramatu od krize k peripetii a evidentně směřuje ke katastrofě. Řve jak šílená, že teď určitě umřu. Tak trochu mám obavu z toho samého. Už jsem se doplazila ke kraji střechy, to prostě dám.
Ne, nedám. Vtip je v tom, že i když se náhodou nezabiju, stejně netuším, co udělám potom. Vchodové dveře jsou pochopitelně taky zamčené. No to nevadí, možná Eliše přesvědčím, aby odemknul alespoň ty. Každopádně jsem stále na střeše. Valentina se mě ptá, jestli už jsem skočila. To je velmi povzbuzující.
Víte, tak mě napadá... Co kdybych se vrátila radši zpátky nahoru? Rozumějte, jde mi o děti. Co jsou nějaké ty čtyři hodinky čekání v zamčeném pokoji ve srovnání s úmrtím rodiče? Jakože ne že bych se snad bála nebo tak něco...
Panebože, to nedám. Jestli teď umřu, co mi asi napíšou na hrob? Třeba: „V příštím životě se nauč skákat, ty vole?!“
No tak dobře. Dobře. Uznávám, že při skoku ze dvou metrů na travnatou rovinku se mi asi nic vážného nestane. Maximálně si zlomím pár končetin. Není nad čím dumat. Sakra, proč to těm lidem v akčních filmech jde samo?! Ladně skáčou ze střechy na střechu a ani se jim nerozcuchá účes. Já se křečovitě držím mechu na střeše a přemítám, jestli mi ta zlomená noha za to stojí.
Dobře, je potřeba se rozhodnout. Takže nejdřív shodím brýle jako na zkoušku. Když to přežijou, přežiju to i já. To se mi zdá jako dobrý test.
Brýle to přežily. Nebo teda nevím, bez nich nic nevidím. Asi to nebyl úplně dobrej nápad. Prostě jdu na to. Tři, dva, jedna...
Tak ještě jednou. Tři, dva, jedna...
Ale už vážně naposledy! Tři, dva.. a skáču. A žiju. Hurá.
Tak to bychom měli. Teď už je to trapný happy end. Vchod je sice zamčený, ale klíč není zastrčený v zámku, takže běžím ke tchyni pro rezervní klíč, ten je kupodivu k nalezení a během pár minut odemykám dveře, konejším hysterického zamykače dveří a nakonec odemykám pokoj, abych názorně demonstrovala vrchní dramatičce, že maminka žije.
Jo, děti jsou zlatíčka. Ale radši nenechávejte klíče v zámku.
Ostatní mé články si můžete přečíst na:
Přátelé, tomu neuvěříte. Přihlásila jsem se do soutěže Blogerka roku. Fakt. Bylo by fajn říct, že mě někdo nominoval. Ale jelikož jsem velmi skromné děvče, udělala jsem to sama.
A ještě něco. Celá nadšená jsem si poslala první hlas. Tedy chtěla jsem. A víte co? Omylem jsem ho poslala někomu jinému. Tomu se říká pech jako mech.
Opět si tedy budu hrát na skromné děvče a prosím vás, abyste mi dali hlas. Ať neskončím s úplnou nulou 😀
Hlasovat se může jen jednou a přijde vám kontrolní e-mail, který je třeba potvrdit, jinak je hlas neplatný.
Nemůžu vám bohužel slíbit, že bude tráva zelenější nebo voda mokřejší. Ale uděláte mi tím radost.
A teď mi někdo vysvětlete, jak je to s tou změnou času. V kolik se co mění? Normálně mě to netankuje, ale ve 3:00 beru ATB. Takže na kolik si mám dát budík, když se mi ten superchytrej telefon automaticky přeřizuje? 😀
To si takhle cvičím na kytaru a najednou ke mně do pracovny vtrhne tornádo Valja. A začne jako šílenec počítat: "První! Druhá! Třetí! Čtvrtá! Šup! Nezpomalujeme!"
No po kom to dítě je? Snad mi neroste do konkurence?! My už jsme jí s Pažoutem naplánovali slibnou budoucnost zubařky! 😅
Dneska to mládě vstávalo až v 6:45! To snad ani není možný. Tohle jsem u něj snad ještě nezažila. Sice nevím, čím ho ta babička včera nadopovala, ale dneska tam půjde taky!!!
Je to zlý a asi nastane ta apokalypsa. Mám na tyhle věci čich. Navíc mi Pažout sehnal léčitele kvůli tomu zubu. Jo, vážně. A když se Pažout obrací na cokoliv alternativního, je to jasné znamení, že je s námi všemi ámen.
Dopečte bábovky, zapište poslední vůli a očekávejte návrat dinosaurů.
Včera nám nešel internet. Takže to Pažout hned hlásil na O2 a dnes ráno, když jsme se vraceli od zubařky, jsme zrovna potkali chlápka od O2, jak od nás odjíždí. Děti byly po dobu naší nepřítomnosti doma s babičkou.
Pažout: "Hledáte někoho?"
Chlápek vychechtaně: "Jo, hledal jsem vás. Já jsem tu kvůli tomu vašemu internetu. Ale dcera vaše dcera už to se mnou vyřešila."
Jestli nejsme doma zbytečný, když za nás Valentina vyřeší i nefungující internet... Nebo chlápek usoudil, že mu k tomu mladá generace dá víc informací než důchodce 😅
Tak konečně, KONEČNĚ jsem se dočkala 1) rentgenu zubu a 2) antibiotik. Panebože díky! Tak teď jen doufat, že to vážně zabere a že o zub nepřijdu. Bohužel mi dnes má kamarádka zubařka potvrdila, že nechat zub otevřený měsíc nedej bože více je pro zub likvidační. Takže už není pochyb, že u mého "milého" zubaře to směřovalo k vytrhnutí od začátku :-/
Já vím, že už jsem s tím zubem trapná 😀 Ale nevíte někdo, jak to je? Kdybych si ho nechala zadělat v nějaké jiné ordinaci než u svého zubaře a pak mu jen přinesla papír, aby si to vložil do dokumentace, můžu dál fungovat tak, že zůstanu vedená u toho původního lékaře? Samozřejmě počítám s tím, že tam, kde mi to zadělají, všechno zacvakám. Ale jde to bez toho, abych tam přecházela??
Tak moje story se zubem bude ještě asi dost veselá. Možná z toho bude nakonec pěkný drama. Řekněte mi, je ještě vůbec možné sehnat nějakýho schopnýho důslednýho lékaře, co by dokončil léčbu zánětu? Pokud možno zdárně. Protože začínám zjišťovat, že s tím nikdo nechce nic mít...
Teda jestli ono to dítě nemá předky z Bulharska 😀 Ne, prostě ten Balkán nezapřeme. Milovník oliv si vyžádal ještě balkánský sýr 😀
Ze života studujících rodičů.
Pažout se dnes vrátil ze školy a povídá: "Stejně na tý konzervatoři jsou divný lidi. Já už vůbec nemám ponětí, kdo tam studuje. Tak třeba dneska jsem se ptal pani vrátný, s kým že to mám tu společnou skříňku, že jsem toho člověka nikdy neviděl a vůbec ho neznám."
Já: "No a co ti řekla?"
Pažout: "Prej že tu skříňku mám s manželkou!"
Aha, mně se ty pantofle zdály nějaký povědomý... Myslím, že tuhle historku mi vrátná ve čtvrtek ještě zopakuje.
Stejně je to zvláštní, jak vytrvalá je lidská mysl. To si takhle člověk lítá od božího rána jak fretka. Uklidí celý dům, vyčistí pračku, přebírá krámy v dětském pokojíčku, zahraje si na kytaru, dopíše a publikuje článek, pokecá po telefonu, přemýšlí o podnikatelských plánech, uvaří večeři, dělá s dítětem úkoly - prostě dělá všechno pro to, aby si zaměstnal a o jistých věcech neuvažoval. Ale pak si na půl minuty sedne a stejně ho to všechno dožene 🙂
Včera nás navštívili babička s dědou.
Všichni víme, že rodinné návštěvy slouží k tomu, aby hostitelé od rána vyvařovali, uklízeli a chystali všeljaké pohoštění. A při návštěvě hostům vnucovali všechno pracně vytvořené, ať už o to někdo stojí nebo ne. Taktéž je smyslem návštěvy to, aby se hostitelé cítili trapně při udílení životních mouder starší generace. Aby se dozvěděli, co vše je potřeba udělat v jejich obydlí, jak mají vychovávat děti, jak mají vařit a uklízet a jak by měli souložit.
Kromě toho je s návštěvou mých prarodičů neodmyslitelně spjato i dávání darů. A ne ledajakých! O perském koberci už jste se možná dočetli. Perský koberec už se u nás zabydlel . Perský koberec je náš kamarád. Při dědově zmínce o tom, že si takovou vzácnost mám vyvěsit na zeď, jsem sice upadla dočasně do kómatu, čímž byla budoucnost našeho vztahu (mě a peršanu) vážně ohrožena, ale nakonec jsme pro něj využití našli. Pod mou kancelářskou židlí mu je jistě hezky.
Tentokrát jsme dostali skleněnou dózu na vánoční cukroví. Je to prý rozkošný stromeček. Což o to, taková dóza na cukroví se hodí. Má to jen jeden háček. Vlastně dva... Zaprvé vánoční cukroví nepeču. Nikdy. A zadruhé naprosto stejnou dózu jsme od nich dostali asi před třema lety.
Nechcete někdo dózu na cukroví ve tvaru stromečku? Při odběru obou stromečků přidám peršan zdarma jako pozornost podniku!
