Jestli něco vážně nesnáším, pak jsou to výmluvy a stěžování si. Jakéhokoliv druhu. Co jsem se o tomto naučila za šest a půl roku své mateřské kariéry?
1) Čas je relativní. Stejně tak množství úkolů. Je to jen o tom, co chci stihnout do kdy a podle toho se vytvoří turbo. Nikdy dříve by mě nenapadlo, CO všechno se dá stíhat.
2) Nikdo za mě nic neudělá. Když něco chci, prostě to budu mít nebo to přehodnotím. Pak už to ale vlastně nechci, takže si není na co stěžovat.
3) Stěžování si pramení pouze z toho, že vím o něčem lepším, co bych mohla mít a chtěla bych to, ale nejsem ochotná tomu nic obětovat. Pak se z toho stává výzva.
4) Výzva je pro mě v současnosti skoro vše. Nevím, jak jsem bez výzev mohla žít. Zjišťuju, že mě vážně těší se překonávat.
5) A to je nejdůležitější: Buď něco chci nebo to nechci. Když chci, jdu pro to něco dělat místo hledání výmluv.
Ale co jsem se nenaučila: filtrovat informace a nerozčilovat se. Ale slibuju, že se polepším, protože to je pro mě nová výzva! 😀
Tohle jsem prave ted potrebovala cist!!!! Diky...
bod č. 3 ❤
@sylvinka Jo, to je opravdová výzva! 🙂
@cuma To věřím...
@hvezdnenebe To je asi nejtěžší si přiznat... 🙂
@petra_k_ Na co třeba? Já nevím, ale nevšimla jsem si toho... Existují těžce nemocní lidé, kteří si nestěžují. Umí být šťastní s tím, co mají. Zato vídám spooousty lidí, kteří si stěžují na práci, na rodinu, přátele, na chování někoho. Ale neudělají nic pro změnu 🙂
@liss_durman jsou i těžce nemocní, nemohoucí, zranění s trvalými následky, kteří za svou (svých blízkých) nemoc (úraz) nemohou a šťastní nejsou. A nezmůžou nic.
@petra_k_ Ale zmůžou - svůj postoj 🙂 Pokud i přesto jsou zahořklí a nenávistní, s největší pravděpodobností jiní být ani nechtějí.
@liss_durman jak může být šťastný někdo, komu třeba srazí auto dítě a to dítě má trvelé následky. Ano, i v takovém životě jsou světlejší chvilky, ale z dlouhodobého hlediska ten člověk šťastný není.
@petra_k_ A nebo se rozhodne, že šťastný bude a ono se to obrátí na chvilky "tmavší". Moje babička s dědou přišli o dítě, srazilo ho auto. Určitě je to poznamenalo na celý život, pořád na svého syna vzpomínají a je to pro ně určitě velmi bolestné dodnes. Ale i přesto si život užili a stále užívají. Já bych tedy rozhodně řekla, že jsou v celkovém měřítku šťastni. Na druhé straně nevlastní babička s dědou shodou nešťastných okolností taktéž přišli o syna a řekla bych, že v celkovém měřítku šťastní nejsou. Babička už osm let bojuje s rakovinou a je na ní vidět, že zkrátka ani nechce. Neříká se mi to snadno, protože ji mám ráda, ale ona je prostě takto nastavená a čiší to z ní. Takže já jsem přesvědčená o tom, že to skutečně je o tom, jak člověk sám sebe nastaví.
@liss_durman Je mi líto, co se u vás v rodině přihodilo a uznávám, že nastavení člověka je důležité. Jsou lidé, kteří svou psychiku zvládají ovládat a na všem hledají a vidí pozitiva. Pak jsou i lidé, kteří to mají s psychikou těžší a se vším se hůř vyrovnávají. Takoví lidé si často dávají výsoké cíle, místo toho, aby začali s laťkou níž a postupně jí zvyšovali. Tito lidé jsou pak nespokojení a stěžující si na nezdar. Změnit nastavení je dlouhodobá záležitost a během té doby člověk často ztratí podporu okolí, s tím kontakty se světem a začíná od nuly, což bývá ještě těžší. Je to začarovaný kruh. Důležité je radovat se z maličkostí a žít danou chvílí.
@petra_k_ Tak s tím souhlasím 🙂 Správná laťka a postupné zvyšování je hodně důležité. Mohla bych napsat román o mojí máti a jejích nereálných požadavcích a nulové disciplíně, ale zdá se mi to jako zbytečné plýtvání energií 😀
@liss_durman musím se přiznat, že i já měla období (a není to tak dávno), kdy jsem si dávala nereálné cíle. S každým dalším dnem mi bylo hůř a hůř. Byla jsem nespokojená naprosto se vším. Teď? Člověk si nesmí naložit, nebo nechat naložit, víc, než unese. Je důležitý umět říct ne.
@petra_k_ Za to ale není třeba se lynčovat 🙂 Každý máme ve zvyku tohle dělat a taky se občas stavíme do role oběti. Ale důležité je si to uvědomit a změnit. Moje máti v tomhle žije už 56 let a evidentně to nechápe 😀
@liss_durman někteří to berou jako životní standard, klapky na očích a přes všechny ty nereálný cíle se jediným skutečným stane "JEN PŘEŽÍT DALŠÍ DEN"
Vnimam to nak tak. 🙂