Jestli něco vážně nesnáším, pak jsou to výmluvy a stěžování si. Jakéhokoliv druhu. Co jsem se o tomto naučila za šest a půl roku své mateřské kariéry?
1) Čas je relativní. Stejně tak množství úkolů. Je to jen o tom, co chci stihnout do kdy a podle toho se vytvoří turbo. Nikdy dříve by mě nenapadlo, CO všechno se dá stíhat.
2) Nikdo za mě nic neudělá. Když něco chci, prostě to budu mít nebo to přehodnotím. Pak už to ale vlastně nechci, takže si není na co stěžovat.
3) Stěžování si pramení pouze z toho, že vím o něčem lepším, co bych mohla mít a chtěla bych to, ale nejsem ochotná tomu nic obětovat. Pak se z toho stává výzva.
4) Výzva je pro mě v současnosti skoro vše. Nevím, jak jsem bez výzev mohla žít. Zjišťuju, že mě vážně těší se překonávat.
5) A to je nejdůležitější: Buď něco chci nebo to nechci. Když chci, jdu pro to něco dělat místo hledání výmluv.
Ale co jsem se nenaučila: filtrovat informace a nerozčilovat se. Ale slibuju, že se polepším, protože to je pro mě nová výzva! 😀