po včerejším rozhovoru se svou kamarádkou a nedávném přečtení článku o pocitech neplodné ženy jsem se rozhodla napsat tento článeček. Snad někomu pomůže, že v tom není sám...
Včera jsem se bavila s kamarádkou, která mi se slzami v očích sdělila, že vůbec nemá ráda svou osmiměsíční dcerku, že od porodu si k ní stále nenašla cestu. Musela jsem ji uklidnit. Mně to trvalo rok, než jsem si našla cestu ke svému synovi a rok a půl než jsem ho začla opravdu bezmezně milovat...
Po dětech jsem strašně toužila, když mi bylo 26 let. Děti bohužel nepřicházely, po čase u nás nastal marast IVF a KET a dítě přišlo, když mi bylo 32 let. Ve 26 moje hodiny bily jako hrom. Ve 32 bylo ticho po pěšině. Těch 6 let mezitím, kdy jsem se plácala v tom, že jsem neplodná, aniž bych chtěla, když jsem vždycky chtěla mít děti a každá kráva je má a já ne, to bylo opravdu psycho. Dostala jsem se i do fáze, že jsem odmítala chodit na akce, které byly s dětma. Cítila jsem se být absolutně mimo kolektiv. Nesnášela jsem blbý kecy o tom, že neumíme souložit nebo o tom, že nemám děti, protože honím kariéru. Ani jedno ani druhé totiž nebyla pravda.
No a pak to přišlo. Po dalším KETu najednou //, které jsem už tak nějak vlastně ani nečekala. Neříkám, že jsem neměla radost. Měla, obrovskou. Konečně. Konečně je to tu... Pak přišel 6tt a masivní krvácení - hematom. Dva týdny jsme se plácali v nemocnici, jestli to dáme nebo nedáme. Po propuštění mi neustále všichni doktoři tvrdili, že nemáme vyhráno. Ať se vlastně ani netěším, že je to stejně nejisté a dokud nemám v kočárku zdravé dítě, ať krotím své emoce. Těhotenskou průkazku jsme vyfasovali až ve 20tt, kdy už to konečně vypadalo, že to snad i klapne. Pak po zbytek těhu hrozilo, že budu muset lehnout do nemocnice na udržení, k čemuž nakonec vlastně ani nedošlo. Nevím, co mě tak poznamenalo. Jestli ty léta psychického strádání nebo toho, že jsem se zatvrdila v tom těhotenství, že to vlastně nemusí dopadnout... Nevím.
Potom přišel porod a najednou jsem měla dítě. Dítě, které řvalo celé dvě hodiny na porodním sále a já vlastně ani nevěděla, co s tím... 🙂 Po porodu totiž nepřišlo NIC. Ale opravdu NIC... Fungovala jsem jako matka, která se stará o dítě. Plnila jsem své povinnosti, ale něco tam prostě chybělo... ☹ Nikdy jsem si nepoložila miminko nahé na své tělo, celkově jsem ho strašně málo chovala. Prostě nějak chyběl ten citový vztah a nevím proč. ☹ Opravdu jsem mívala stavy, že jsem chtěla, aby si ho někdo odnesl.
Postupem času jsem zjistila, že je nás takových víc. Jen o tom nemluvíme. Cítíme to jako totální osobní selhání. Tak dlouho jsem toužila po dítěti a najednou je tu a já nemám tu lásku? Divné, co? Pak když jsem o tom začla mluvit, tak jsem najednou zjistila, že mám spoustu kamarádek, které měly úplně stejné pocity, ale styděly se o tom mluvit. Kdo by to taky pochopil, že? Pouze žena, která to zná...
Dneska už jsme se synem par'táci, ale že mi to trvalo... 🙂 teď se spolu mazlíme pořád, asi mu to chybí, že nedostal tu lásku od malička, tak si ji teď vybírá plnými doušky a pořád se chodí se mnou mazlit. a já ho fakt MILUJU. Konečně 🙂
Chtěla bych mu pořídit sourozence a vím, že tentokrát už to bude všechno jinak. Na další miminko se bezmezně těším. Těším se, že ho budu chovat, mazlit a prožívat to, co jsem nestihla s prvním dítětem. Neplodnost totiž napáchá obrovské psychické škody, které se těžko potom napravují. Ale teď už vím, že to dokážu. Držte mi pěsti, abych si druhé mateřství opravdu užila a dostala druhou šanci. 🙂
Krásné a pravdivé....