Dnes v tramvaji. Nastoupím s kočárkem (jedu celkově asi 3 stanice), postavím se na místo pro kočárky a za mě se hrne postarší ženská, div se nepřizabije, jak hrozně chce na tu sklápěcí sedačku. Po chvíli vezmu do ruky telefon a hledám spoje na idosu. ... no uznávám, že mi to chvíli trvalo, ale co je na tom...
Po chvíli mi ta paní poklepe na rameno a s takovým provokativním podtonem se zeptá
To je Vaše dítě?
Nechápajíc koukám .... ???
To je Vaše dítě tohleto? Nebo někoho jiného?
No samozřejmě, že je to moje dítě
(hodné dítě, které ani nevydalo hlásku a kouká z okna)
Já jen, že to tak nevypadá, že k Vám patří
????
Zaskočená sem se zmohla jen na ironické
Myslíte?
a otočila jsem se zpět
paní si tam ještě něco brumlala, že je to fakt hrozný ta dnešní doba...

Až po chvíli sem nad tím začala přemýšlet a sakra doprčič už ale...co si to vůbec dovoluje. Opravdu lituji, ze mě v té chvíli nenapadla lepší slova, protože tohle Vám prostě hrozně otráví den a ženská si myslí, že dosáhla svého a beztak otráví den znovu někomu dalšímu...

Bože můj...proč jsou lidi takový
😠😠😠