Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.

    Projela jsem se o víkendu po D1 tam a zpět .. Zjistila jsem že:
    *Jízda po panelové lesní cestě, kterou jsme projížděli pak, je oproti D1 procházka po sametovém koberci.
    *Že špatně v autě se nemusí dělat jen ze zatáček, ale také z drncání...z velkého drncání.
    *Že, ač můj žaludek vydrží ledacos a v autě se mi špatně nikdy nedělalo, na D1se to může stát i mě...
    *Že současná zúžení a dopravní omezení jsou ten nejmenší problém...
    *Že D1 má myslím nejunikátnější opatření aktivní bezpečnosti v Evropě-není možné, aby při takovém "poskakování" vozu řidič mohl usnout...
    *Že napříč všemu, naše děti zaspí asi cokoli.
    *Že na D1si i jako řidič auta můžete hrát na tramvaj...problém je, když chcete kolej opustit...
    *Že krom "kouřovky", "čůrpauzy", nebo "svačinkové",...musíte na D1 přidat také "technickou"-a sice min. pro kontrolu, jestli ještě stále máte podvozek na svém místě.
    *Že jízda po D1 posiluje duchovní život, protože několikrát za cestu se člověk modlí, jen aby v pořádku dojel...😉

    lucaz
    14. kvě 2019    Čtené 1035x

    A jak to všechno zvládáš

    Vzpomínka z období před dvěmi lety...přesunutá do článku.

    Nějak si tenhle pocit ráda znova připomínám💕-nechci to nechat zapadnout v záplavě krátkých zpráv😊

    A jak to všechno zvládáš?!" Nová písnička takřka každého, koho po nějaké době potkám...

    Jak to zvládám...nutí mě to k zamyšlení... asi tak, jak to prostě jde, musím. A nebo prostě nezvládám. A co vlastně znamená "zvládat to"?

    Asi by se dalo na 10 stránek napsat, jak jedno (i dvě) dítě byla fakt velká pohoda, jak je potřeba si čas zorganizovat, jak řeším, jen to co je opravdu důležité, ostatní počká a možná se dočká - a když ne, tak to nebylo tak důležité, jak je nutné být důsledná, jak je důležité se o děti podělit s manželem, jak je potřeba mít i chvíli pro sebe. A postěžovat si, že to je tak akorát ideál, který je momentálně mému životu dál, než Aljaška Praze. 

    Ano mám pocit, že nic nestíhám, ale kdo ne.

    Ano, někdy je to k zbláznění...zvlášť situace, kdy přebaluju, z wc slyším "mami, hotovo", z pokojíčku " mami, pomoš" a hned vedle "mami, Kristýna je na palandě a leze dolů" a zpravidla k tomu zazvoní telefon, nebo zvonek! Neustálé maamiii, je se mnou pořád a všude. 

    A to je ono...to, že jsem "Maaamíííí" téhle tlupy, to jednoduše znamená, že vždycky bude něco, co prostě nestíhám.

    Máma..., to je když jsem ve čtyři ráno dokončila narozeninový dort, právě s probouzejícím se miminkem na noční kojení a v momentě kdy miminko odkládám, přijde ta nejstarší, jestli se může pomazlit, že se jí něco zdálo. Máma je, že v posteli krom mě a manžela postupně v noci nějakým zázrakem přibudou i 4 další nocležníci. Máma znamená, že si ráno udělám kafe a večer ho s chutí dopiju.

    A pomalu mi to dochází... teď mě rozčiluje neustálé maaamííí, ráda bych měla čas si přečíst knížku. Dát si sprchu, nebo snad dokonce vanu, bez neustálé přítomnosti dětí, se teď rovná týdennímu pobytu v lázních... 

    Jenže celkem s jistotou tuším, že jednou mě nebudou až tak potřebovat. Že přijde čas, kdy budu moct vysedávat hodiny ve vaně a přelouskat celou knihovnu tam a zpátky a mě najednou bude ten věčný křik a dohadování, noční vstávání, hromady hraček všude..., to všechno a mnohem víc mi bude stoprocentně chybět. 

    Najednou, i když jsem k smrti unavená to není až tak těžké v noci vstát. O poznání ochotněji jdu číst ještě jednu pohádku. I to "maamii" zní tak nějak líp. 

    Jsem to totiž Já, Máma, koho potřebují. Nikdo jiný mě nemůže nahradit. To je moje práce. To je můj dar...ten největší, jaký jsem kdy v životě dostala!!! Bůh chtěl, abych byla mámou a věřím, že mi dá i dost síly "to zvládnout"!

    S láskou a obrovským naplněním se teď koukám na Tadeáška, který mi právě usnul v náručí. Spokojeně oddychuje, usmívá se. Jsou mu právě 3 měsíce.

    Se zatajeným dechem ho ukládám do kolíbky. Vedle spinká Kristýnka, jdu do pokojíčku zkontrolovat ještě Elisabetku s Matýskem, jsou tak nádherní...všechna příkoří dne jsou zapomenuta. 

    Přemýšlím, jaký ten dnešek byl: "Mamiko, mamiko, přišla se ke mě několikrát přitulit Týnka - jen tak, prostě že se jí chtělo. I Matýsek měl dnes přítulnou náladu - dala jsem mu pusu na čelo a on se přitulil ještě víc a povídá "mijuju mami"- jen tak. Cestou do ložnice mi padl do oka ještě dopis od Elisabetky, který mám na nástěnce- "Máma je sluníčko které nám dává život. Mami si nejlepší na světe"

    Jsem pro ně sluníčko! Často si tak vůbec nepřipadám.

    Já, unavená, někdy protivná, všelijaká Máma, jsem pro ně sluníčko, jsem pro ně celý svět!

    A ony jsou celým světem pro mne!!!

    lucaz
    12. kvě 2019    Čtené 994x

    Maminkám...i do nebe💕

    Promiňte mi, pokud vám následující slova nebudou dávat dohromady smysl. Ale tolik se toho ve mě pere a tak doufám, že každý si z toho vybere své.

    A pokud ne, tak mě prostě omluvte a přičtěte to tomu že jsou 3hodiny v noci a já nemůžu spát.

    Události posledních dní mě znovu nutí myslet na dvě věci:

    1, jaké to je, přijít o někoho blízkého (proč slýcháme rady typu nebreč, to se spraví, tak o tom nemluv..)

    2, Máma, ať je jakákoliv, buďte rádi, že ji máte.

    Je mi dnes úzko. Zase. Zase se to ve mě celé svírá a po tvářích se mi začínají kutálet slzy, i když se tomu bráním. Říkám si jaké by to asi bylo, kdyby tu byla.

    Máma, matka, mamka, mamča. Mám raději slovo maminka.

    Dávám průchod emocím a propukám už úplně v pláč. Nebráním se, protože vím, že to musí ven a bude to zas dobrý. Musí být, protože maminku, (ani taťku, ale dnes je to o maminkách) nevrátím a život jde dál.

    Někdy mě to tak prostě přepadne. Všichni říkají, že čas to spraví. Ano, čas pomůže, ale spravit to nedokáže. Nic už nebude stejné a člověk, kterého jsme milovali, nám bude chybět vždycky. Ale myslím, že je to tak logické a v pořádku.

    Bylo mi hrozně, když se mi teď kamarádka (zabil se jí syn) svěřovala, že se bojí brečet a bojí o tom mluvit..., že prý co lidi a že aby jí to tolik nebolelo...

    Bolet to prostě bude. Vždycky.

    Někdy míň, ale v situacích, v kterých bychom zvlášť chtěli, aby byli s námi, v těch to prostě bude bolet ...alespoň já to tak mám.

    Ta bolest nikdy nezmizí, jen se s ní postupem času naučíme žít.

    Učím se to už 15 let.

    Byla jsem tenkrát doslova na prahu dospělosti. Byla celý můj život. Milovala jsem jí. Ona byla prostě anděl na zemi.

    Dnes jsem sama 4násobnou maminkou.

    I po těch 15 letech to hrozně bolí, mnohokrát mě překvapilo, jak moc. Tolik bych chtěla, aby mě třeba viděla jako nevěstu, aby viděla, jakou mám rodinu, aby děti měli babičku (dědečka)- Ona by jistě byla skvělá babička, abych jí mohla zavolat, obejmout jí, když mi bude ouvej, aby..., aby ..., abych jí dnes mohla popřát k svátku... Jenže to prostě nejde. Nejde a nikdy už nepůjde.

    "Tak na to nemysli", slýchám někdy. Jaká hloupost. Copak by někdo vědomě chtěl přestat myslet na někoho, koho miluje? Ne! Naopak...

    Věřím. Věřím, že to všechno ví. Že ví, jak strašně moc mi chybí. Cítím to. A i když mi to její (jejich) přítomnost nenahradí, je to alespoň malá útěcha.

    A tak, to co vám chci dnes hlavně říct-aby nezůstalo jen u vylití si mého srdíčka...

    Prosím, zapomeňte dnes na to, jak je ta vaše máma hrozná, protivná, vlezlá, umanutá, příšerná, nudná-nebo já nevím jaká.

    Zapomeňte na to a popřejte jí dnes k svátku. Řekněte jí, že přes všechno jí máte moc rádi, že jí milujete.

    Jestli máte pocit, že to nejde, protože se zrovna hádáte, kašlete na to...

    Nebo jinak... važte si toho, že se můžete se svými maminkami , rodiči hádat, protože to znamená, že je máte.

    To já -a vlastně proč neříct my, protože je nás nepochybně spousta, co rodiče prostě nemá, nejsem ničím výjimečná -tedy, to my prostě už nikdy moct nebudeme. Co bychom dali za to, kdybychom se s nimi mohli alespoň pohádat.

    Tak za nás...za mě jim řekněte: "Díky, že tu jsi mami, mám tě ráda."💕

    A i když je svátek matek, klidně to řekněte i svým tatínkům😉

    A pro nás, co tu naší maminku, nebo kohokoliv nemáme... Řekněte jim to taky.💕

    lucaz
    20. zář 2018    Čtené 235x

    Jsme prostě nejlepší

    "Maminko, " přišla ke mě Eli. Oči jí svítí a je natěšená, co asi řeknu, až mi předá to, co schovává za zády...

    " To máš za to že tak dobře vaříš a tak vůbec, že všechno děláš, že se o nás dobře staráš..." podala mi vyrobenou květinku a pevně mě svírá kolem pasu... Jen tak, z ničeho nic... (jsem překvapená a dojatá)

    Jindy u stolu...: "Mami, ty by si mohla dělat kuchažku ve škouce, potože ty važíš nejuepší jídua, eště uepší, neš ve škouce. Ve škouce mi to taky chutná, aue ty važíš úpně nejvíc nejuepší jídua!" Rozplývá se Matýsek nad obyčejnými špagetami s mletým a červenou omáčkou. A zrovna jsem si říkala, jak se to dnes zrovna moc nepovedlo. 

    "Jó, máma děuá nejepší...!" přidává se Týnka.

    Každou chvíli nacházím od Elisabetky vzkazy jako: "Mám tě moc ráda, jsi nejlepší💜💛💟", "Pro nejlepší maminečku na světě, od Eli od 💞" apod.

    "Mám tě moc uáda, tulí se jen tak Kristýnka..."

    Zvláštní je, že tyhle vzkazy, tyhle dojemné chvíle zásadně přichází když si připadám naopak úplně nejhorší máma, kuchařka, manželka, ...cokoliv. Když se cítím hrozně, protože jsem na ně zas tak příšerně křičela, protože jsem byla tak netrpělivá a podrážděná. Protože jsem byla hrozně unavená a místo toho,abych se jim věnovala jsem byla jen protivná.

    I to naše batolátko se přijde tulit, pevně se mi pověsí kolem ramen i když jsem ho před chvilkou tak okřikovala, tak ho odbyla...

    Jak je to možné, že i přes to všechno jsme pro ně pořád "nejlepší na světě!"? A nejen my maminky... Ale i ten táta,který "byl tak zlej" je teď najednou "nejlepší tatínek ze všech"?!😱

    Je to neuvěřitelné, jak nás prostě mají rádi jednoduše proto, že jsme. Se všemi našimi nedokonalostmi, chybami, slabostmi, ... zkrátka takové, jací jsme.😳

    Škoda, že to nezůstalo i nám až do dospělosti..., že jsme to někde po cestě zapomněli...přijímat lidi takové, jací jsou. Přivřít oči nad drobnými nedostatky. Odpouštět a zapomínat. 

    Myslím, že se od nich máme hodně co učit o bezpodmínečné lásce.💞😊

    lucaz
    19. zář 2018    Čtené 531x

    Jak velké je "příliš velké sousto"

    No.., tak jsem si taky říkala,jestli jste si s tím domem...jestli jste si nevzali moc velké sousto..." s otazníkem v hlase mi povídá kamarádka, když jí líčím, že ten uplynulý rok, kdy jsme na domě opravdu makali, aby byl alespoň z části obyvatelný a my se mohli co nejdříve přestěhovat, byl opravdu celkem náročný.

    I když, teď mi to zas až tak nepřijde. Náročné to určitě bylo-každé ráno dovézt Eli do školy-začala chodit v místě nového bydliště, když to šlo, tak dělat něco na domě (s miminem a čerstvým dvouleťákem to šlo jak kdy a jak co) Pak pro Eli. Odpo přibyl Maty... pak později pomalu chystat byt na stěhování. Manžela...toho jsem za ten rok moc neviděla Po práci, někdy se zastávkou doma,někdy bez, druhá směna na domě, domů přijel průměrně tak v 9-10. Někdy dřív, někdy i po půlnoci....

    Někdo říká že stavba domu, nebo rekonstrukce je taková prověrka vztahu, že se lidi často i rozejdou... No, tak to u nás bylo v pohodě, protože jsme ani neměli kdy bychom se tak mohli hádat😁

    Dům -velké sousto...

    Možná, ale když jsme měli dvě děti a najednou jsem zjistila, že čekáme 3.-o poznání dřív,než jsme plánovali-taky se nám to zdálo v ten moment jako velké sousto. A co teprve, když jsem o dva a půl roku později zjistila, že čekáme čtvrté...to jsem to "sousto polykala na několikrát"..😱😂

    Jenže nic se nejí tak horké,jak se uvaří a když to vystydne, polyká se to mnoho snáz...

    Ještě pátrám v paměti...,  kdyby mi před lety někdo řekl, že mezi svými 18-33lety přijdu o oba rodiče, strejdu, dědu, psa, přestanem se vídat s bráchou, poznám osobně nevlastního bráchu a bratrance, ve 20 se hned po maturitě vdám, 3x se přestěhuji, a nakonec skončím ve velkém domě se čtyřmi dětmi... To by tenkrát teprve bylo obří sousto. Jenže když se to ukrajuje postupně...

    Nejde mi to z hlavy a ta otázka mě nutí pořád na to myslet.

    Slovník řekne asi něco o tom,že příliš velké sousto je těžko řešitelná, nebo možná vůbec neřešitelná situace.

    Jasně!!!! Takže odpověď je NE...věřím, že nic z toho pro nás není velké sousto-nic, co bychom nedokázali spolknout. Možná to jde někdy trochu ztuha, ale jde to. Vždyť na to nejsme sami😊

    A Bůh prý nenaloží člověku víc, než dokáže unést. Tak nezbývá, než se na to spolehnout😉

    Tak z naší trojky už je školkačka...před pár dny oslavila své třetí narozeniny a protože s příchodem na svět nepočkala ani o dvě hodinky déle,začala už s bráškou chodit do školky a moc se jí tam líbí. Vyrostla mi teď doslova před očima.
    No a já mám teď doma zase jen jedno miminko. No, miminko...pár měsíců a je mu rok a půl...taky mi roste před očima...
    Taková -pro nás některé rodiče "nepěkná" vlastnost-ty děti hrozně rychle rostou a co víc s jejich přibývajícím počtem rostou stále rychleji😕

    V neděli Maty v autě perlil...:
    "..nojo, asi se tomu většímu autu nevyhnem" Vedeme s manželem diskuzi o dostatečnosti našeho auta.
    " Vždyť nám veskrze stačí, akorát ty dovolené...Když, tak bych to řešila až časem." rozvažuji nahlas.🚗🚐🚌
    Vtom se vmísil Matýsek: "Mami, ale vzdyť to auto není nafukovací a my postě uosteme!!!!!"

    O chvilku později...

    "...no, myslím ale, že Eliška se narodila někdy na jaře..." Vede tatínek s Matym debatu o kamarádce"
    "Táto, so to buábouíš, na jakým jaže? Asi pšece v pouodnici se nauodiua, ne!!!??" 👶😂

    Maty, 4,5r.

    lucaz
    Zpráva byla změněna    29. črc 2018    

    Maty:" Mami, po mě uezuo takový zvíže, co mě chteuo pšpuavit o mojí kuev!"😵😅

    A ještě jednou Maty, spojuje obrázky:
    "Noha s botou, tužka s papírem, papoušek s vajíčkem, puotože se z něho vykužátkoval...😁

    Maty u večeře: "Jak se žekne uohuík?"
    "Roll", vzpomínám si.
    "A jak se žekne uajše?" "Tomato", střídá mě P.
    "Aaa, jak se žekne houska?" "To nevím", pátráme oba v paměti...
    "Tak se tati zeptej telefonu, když to nevíte!!!"😲

    Jo, telefon už není co býval, doba se mění...☎📞📱

    Je to 9 let a několik hodin, co se mi poprvé zastavil celý svět, co se nám narodil náš první poklad a docela změnil naše životy.
    Nic už pak nebylo jako dřív....
    Protože všechno další bylo mnohem lepší😊

    lucaz
    24. kvě 2018    Čtené 223x

    Zlobí vás ty vaše? Půjčte si cizí

    Ruku na srdce, ty naše děti nás někdy hrozně štvou... věčně neposlouchají co jim říkáme, dohadují se mezi sebou, neplní si svoje povinnosti...😈😇

    Je toho spousta a máte někdy pocit, že zrovna ty vaše děti patří k těm nejzlobivějším.

    Není to tak!!! A hodně se mi ulevilo, když to teď zas vím!!!😊😎

    Eli nám v pátek odjela na školu v přírodě a my měli v sobotu dvě děti na hlídání (aby nám nebylo smutno😁).

    Od soboty vím líp, než kdy jindy, jak úžasné naše děti jsou!!!

    Teď pozor, to není kritika kamarádky, ani jejích dětí. Její děti jsou prostě jiné, mají jinou výchovu... kamarádka je moc fajn, máme se rády.

    Měli jsme naplánovaný program, potřebovali jsme ještě něco i vyřídit, ve zkratce, vzali jsme děti na ovečky a další zvířátka a pak k tchýni na oběd. 

    Zprvu, se žádné nadšení nekonalo.

    " Děti, viděli jste už ovečky? Hm v pohádce. A chtěli byste vidět živé? A koníka a kozy a slepice a králíčky..? A vy je snad máte?😕😒

    Vyrazili jsme.

    "Alenko, (říkejme jí třeba tak -3r.), sedni si v té sedačce pořádně, takhle máš pás až pod krkem bude tě to škrtit." Nic...

    Když jsem to všemožnými způsoby zopakovala popáté, milá Alenka otočila hlavu stranou zavřela oči a svezla se v sedačce ještě níž.😈 Být Alenka moje vlastní...😡😤🙅...

    Zvířátka byla super, to je bavilo hodně.

    Oběd!: Alenko pojď ke stolu. Opět nesčetněkrát bez reakce. Nakonec jsem z ní vydolovala "nebudu papat". " dobře nemusíš, ale až budeme jíst bábovku, co přinesla maminka, ty na nás budeš jen koukat." " nebudu papat😈"...😰

    "Marti (např.Martin 6let), proč nejíš?" 

    -Já to nemám rád, co to je?

    -To je kuřecí maso, je to moc dobrý.😰😰😰

    -To nemám rád

    - Tak jez brambory.

    -To nemám rád s tím politým.

    -A suché máš rád?

    -Jo.

    K obědu snědl dvě suché brambory a pár kousků okurky.😣😫😩

    "Marti, a doma taky takhle nejíš?

    -Maminka dělá jenom to co mám rád.

    -A co máš rád?

    -...

    -Máš rád těstoviny?

    -Jo,  suchý.

    -Máš rád rýži?

    -Jo suchou.

    -Máš rád třeba řízek?😓

    -Ne.

    -A co pizzu?

    -Ne.

    -A palačinky třeba?

    -Hm

    ...😒😧😥

    Přežili jsme... byli veskrze vlastně celkem hodné, ale asi bych se z jejich přístupu zbláznila...😵😣😆

    Odpo přišla maminka... No, prý teda takhle nejedí moc, no...hlavně Martin.

    Nakrojila onu bábovku.

    "Alenko, dáš si ještě..?

    -No, jsou trochu vyhladovělí..!"

    Poznamenala jsem něco o obědě, ale víc jsem raději mlčela.😫

    Takže, važme si těch našich zlatíček, protože ty NAŠE jsou prostě nejlepší!!!!!😍😘😝

    lucaz
    22. kvě 2018    Čtené 456x

    Kafe na 10x..

    "Tyjo a jak to jako dáváš psychicky...třeba to jak teď ječí, nebo pořád ho někde lovit a jak na tebe mluvěj a něco chtěj třeba všichni najednou...?!! A to ti to nevadí, pít to kafe na 10x a ledový?" ptala se mě-říkejme jí třeba Verča.

    "Tak prostě u dalších dětí už spoustu věcí vypouštíš, už tě jen tak něco nerozhodí..."automaticky odpovídám už 20x omílané věty o tom, že prostě 1dítě, žádné dítě a taky o tom jak si pak spolu vyhrají a prostě že všechno má svá pro i proti...

    Živě si vybavuji když se kamarádka (1. na cestě) ptala jiné kamarádky (t.č. 5dětí). Jak to jako zvládá...A ona na to ono okřídlené:"no, prostě některý věci neřešíš.. to pak jen zvedneš hlavu,  říkáš: Kamile, pojď z těch kolejí, vždyť pojede vlak..." Vystihla to tenkrát přesně!

    "No, ale stejně...to nechápu. A tys to tak chtěla?" Pokračuje Verča. Přemýšlím, co odpovědět na tohle... "To ti to fakt nevadí, že nemáš čas na sebe? Víš, jako co z toho života máš?!!"

    Přinutila mě trochu se zamyslet..

    Poznámku -a co máš ty ze svého života? Od rána do večera v práci...- jsem si raději nechala pro sebe.

    "Nevadí!" odpovídám pak celkem rychle bez dlouhého přemýšlení.

    "Ne, že by mě to někdy neštvalo. Ale celkově prostě nevadí." Vypouštím polemiku o rozdílech v práci a práci doma.

    "Chtěla jsem vždycky velkou rodinu (i když jsem nevěděla co vše to obnáší) a jsem za ní ohromně ráda. Je to někdy k zbláznění, ale je to super."

    ... Prostě přijímám svůj život se vším všudy, tak jak je!!!!!

    Z některých věcí jsem nadšená, jiné věci se učím mít ráda. 

    Jsem vděčná za vše co mám. Myslím, že to je celkem klíč ke štěstí-být vděčný. 

    1. Vybavuje se mi citát...(na závěr)K: "Není umění dělat to, co máme rádi, ale nalézt zalíbení v tom, co děláme."

    A to je to, co mi při tom rozhovoru vyplynulo...

    Mě už by dneska teplé kafe ani nechutnalo...😁☕😫😏

    lucaz
    14. bře 2018    Čtené 830x

    Udělala si štyry a teď je nezvládá... No, to si teda naběhla

    "A to ani nevíš, že jsem se kvůli tobě pohádala..., jak jsme spolu byly minule" povídá mi během rozhovoru kamarádka, říkejme jí třeba Jana.

    Z mého pohledu vytušila, že má pokračovat.

    "No jak jsi s dětma vystupovala z výtahu a šla do garáží a my jeli dál...." matně si ten den vybavuji...

    "...tak tys tam nějak okřikovala děti, nebo co..." Vzpomínám si. Volala jsem na Matyho,  když chtěl jít špatnými dveřmi a zároveň na Týnu, aby neutíkala mezi auta. Pak, ale až o kus dál jsem se zlobila na Eli-byla jsem s nimi bruslit-ano, celkem vyčerpávající a ona měla tu svou náladu, kdy je celý svět podle ní úplně blbě a to mě pak teda rozčiluje...ale zas nic hrozného... ještě mě pobavil kolemjdoucí pán...prý:" A, přísná maminka, to je správný-čtyři děti, to musí bejt!" Smál se. 

    "...no, tak a k nám do výtahu přistoupila taková..." pokračovala  Jana, zarazila se, přemýšlejíc, jak by dotyčnou maminku s jedním dítkem popsala co nejvýstižněji.

    "no taková,s nosem nahoru, zmalovaná, jak velikonoční vejce, taková celá umělá... a nastoupila a prej: No, si udělá štyry děti a pak je nezvládá! Jako na tebe rozumíš...no a to víš, to bylo něco pro mě (sama má tři dospělé dcery), to narazila zrovna na tu pravou! Tak jsem jí to vysvětlila! To mě teda vytočila..., jakym to řekla hnusnym pohrdavym tónem! Se nezmohla ani na slovo!"

    I když jsem to neřešila, říkala jsem si...nojo, káča, ví o mě kulový, sama má jedno, tak co je mi po jejím názoru..., někde uvnitř se mě to stejně dotklo.

    Ano, sama někdy ten pocit mám, že některé situace nezvládám, ale to přece není o tom, že mám 4 děti. Měla jsem tyhle myšlenky i při prvním, i se třema, mají tyhle pochybnosti i moje kamarádky se dvěmi dětmi...

    A dokonce mám za to, že pochybnosti k nám prostě patří. Jen díky pochybnostem se posouváme dál.

    Maminky s více dětmi...

    Setkáváme se s něčím podobným?

    Krásně to tato kamarádka vystihla jindy:"nojo, to si zvykej...Když přijde dítě s flekem na tričku, nikdo to neřeší. Když přijde tvoje dítě s flekem, tak se všichni budou starat, že ty děti  nezvládáš.."

    A navíc...já si to snažím si nebrat, ale začínám si všímat, že z dcery dělají občas "chudinku"stylem...nojo, když rodiče na tebe nemají tolik čas, viď, když je vás doma tolik."

    Budu ráda za vaše zkušenosti!!!

    lucaz
    10. bře 2018    Čtené 271x

    Úcta a pokora nejsou sprostá slova!

    Znovu jsem narazila na starší, ale nadčasový článek. Snad se autor nebude zlobit, když si ho z části vypůjčím...on je totiž tak přesný, výstižný! Myslím, že stojí za to ten podnět k zamyšlení šířit dál!

    "V pondělí jsem byl v nemocnici, naštěstí ne proto, že by mi něco bylo. Zaregistroval jsem tam podivnou událost.

    Čekal jsem si tak v čekárně a jak je mým zvykem, okukoval jsem ženské, ale celkově jsem pozorně sledoval a poslouchal všechny přítomné.
    Asi po deseti minutách přivezl zřízenec do čekárny nějakou starou paní na vozíčku.
    Paní bylo evidentně dost blbě, oblečená byla v nějaké noční košili, rozepnuté, promodralé nohy měla odhalené.... takhle byla mezi všemi těmi cizími lidmi, každý fakoval na její soukromí a lidskou důstojnost, o kterou se měl postarat ten debil, co jí měl na starosti.
    Pro něj to prostě byla jen stará bába, kus něčeho.


    Za chvíli si pro ní přijeli saniťáci. Když jí viděli, jeden zvedl oči v sloup a řekl: "Ty nám teda dodáváš materiál." Před všemi těmi lidmi! Podle mého názoru je ten chlap absolutní krypl, kterého bych na hodinu vyrazil z práce na paragraf.... v naší zemi je ovšem morálka uvolněná, takže si "materiál" se smíchem převzali a převezli jinam, všichni seděli a mlčeli.... včetně mě, prostě "materiál".

    Byl jsem konsternovaný.
    V hlavě mi to okamžitě začalo šrotovat.

    Začal jsem uvažovat o jednom z fenoménů dneška, o neúctě ke starým lidem, o našem pocitu, že nikdy nezestárneme, že jsme nesmrtelní.
    Neuvědomujeme si, že ten dědula co se vleče po přechodu pro chodce a zdržuje provoz, byl taky kdysi mladý člověk.
    Kdo ví, třeba to byl válečný hrdina, kterému většina dnešních narcistických připosranců, co si kvůli image kupují značkové hadry, nesahá ani po kotníky.

    Neuvědomujeme si, že ta stará ženská v čekárně je něčí matka, že taky byla kdysi mladá a chlapi z ní padali na zadek, možná byla doktorka, možná učitelka, možná někomu kdysi pomohla, o někoho se obětavě starala.
    Vidíme jenom starou bábu, co jen zaclání a brzy vyklidí prostor nám, věčným supermanům, co teď vládneme světu.

    Úcta ke starým lidem je podle mě jednou z elementárních věcí a péče o ně, zas jedním z důvodů, proč vůbec vznikla lidská společenství.

    Když člověk vidí podobný přístup tam, kde by očekával pravý opak, chce se mu z toho blít.

    Jedna věc je mi ovšem jasná, pokud v budoucnu uvidím něco podobného, mlčet už nebudu...."
    Petr Bříza

           Také mi to v hlavě okamžitě šrotuje...😕

         Kolikrát jen jsem byla svědkem podobného chování!!!!!

         Ano člověk vždy zůstane s otevřenou pusou zírat jak je to vůbec možné!😵 Co ty lidi vede k tomu chovat se takovým způsobem?! Vždyť je to tak zbabělé...vybít si své frustrace a blbou náladu na někom, kdo se neumí bránit - staří lidé, ale také malé děti. (Přeci jen mezi námi maminkami...jsou to teď pro nás asi častější situace)

         Bylo např. hrozné když jsem musela pevně držet svoje tříleté plačící dítě se zlomenou rukou aby se nehýbala, aby ji sestra mohla napíchnout kapačku. Nešlo jí to. Při třetím pokusu dceru nehorázně "sjela". Dodnes lituji,že jsem nezasáhla-bála jsem se, měla ji jako rukojmí. Chápete setra křičí na 3leté vyplašené dítě, že brečí a že se jí hýbe??!!!😡 Dnes bych jednala jinak...začínám být vytrénovaná. 

         Vytrénovaná... Musíme trénovat, abychom se k sobě uměli chovat s úctou a abychom nebyli lhostejní k takovému chování? Jak smutné. 😩

         Ale třeba to s námi není až zas tak hrozné...

         Pravda byla jsem také dost mimo, když se k nám s dětmi nedávno v nemocnici chovali mile, ohleduplně, pozorně...

       Jsme už tak zvyklí, imunní k odpornému a nízkému chování, že když zažijeme přístup takový, jaký by měl být, zaskočí nás to zrovna tak a cítíme se jak Alenka v říši divů.

         Učím své děti, že si mohou myslet cokoliv, ale musí mít ke starším nějakou základní úctu. (Jasně, mělo by to trochu fungovat i opačným směrem, ale to je na další dlouhý článek).

    Učím je, že slova úcta, pokora nejsou zastaralá slova z dob minulých.

         Uznávám, že v dnešní době je to těžký boj, ale nerezignujme na základní hodnoty! Je na nás, jak se jednou naše děti budou chovat k nám - starým babičkám a dědečkům.

    Na závěr...Na každém rohu bychom si měli připomínat ono: "Co jste vy, byli jsme i my. Co jsme my, budete i vy!" ...možná místo těch plků a nemožných obličejů na billboardech. 😉😁

    Eli: "Mami, a vy budete s tátou volit prezidenta toho Zemana?" "No toho určitě ne!" "A proč?" "Protože se např. vůbec nechová slušně..." "To jako třeba mluví sprostě?! Já jsem si myslela,že prezidenti nemluví sprostě" "No tenhle právě jo" "No, tak to bych ho teda taky nechtěla volit za prezidenta.." (i to 8leté dítě má rozum)

    Ze vzpominek...(2014) P. dnes odjížděl na školení...Elis: Ale tatínku, my tě máme rádi, tak nemůžeš odejít... potože my sme rodina...velká, víš?!
    A to ještě tenkrát netušila, jak velká rodina budem...😅

    lucaz
    3. led 2018    

    Jdu s dětmi od polikliniky...blížíme se k silnici, kde právě "mešťáci" lístečkují. No sláva, říkám si...to je poprvé,co je tu vidím...běžně tu stojí mraky aut a na hlavní pak zůstává jen průjezd protisměrem, do zatáčky-nic moc.
    Zaujetí vzbudili policisté i v dětech...vydaly se rovnou k nim...😀
    "To je vaše auto?"ptají se mě...
    "Kdepak, stání na zákazu zastavení a ještě v protisměru, to bych si teda netroufla!"komentuji polohu právě lístečkovaného vozidla, které dle meho názoru musel parkovat opravdu .... .... ne, nenapadá mě slušný výraz.👽
    "No, to jste teda jedna z mála" odpovídají mi.

    "Tak to je hodně smutné..."říkám si už pro sebe.
    Pak není divu, co člověk potkává denně na silnicích.
    Jenže ono to jde dál. Kam se vytrácí základní respekt k pravidlům, ohledy na druhé...a .. to by bylo na hooodně dlouhý článek, každý máme jistě takových příkladů kolem sebe denně spousty.
    To jste jedna z mála...😔To je fakt smutné😩

    Maty byl dnes úžasnej a skvělej. V hlavní roli Medvěda Kazisvěta v "boudě budce" na vánoční besíce zcela nestranně a nezaujatě naprosto jednoznačně exceloval...😍
    " Booudo budko, do ftobě byduí?!!"🐻