Vzpomínka z období před dvěmi lety...přesunutá do článku.

Nějak si tenhle pocit ráda znova připomínám💕-nechci to nechat zapadnout v záplavě krátkých zpráv😊

A jak to všechno zvládáš?!" Nová písnička takřka každého, koho po nějaké době potkám...

Jak to zvládám...nutí mě to k zamyšlení... asi tak, jak to prostě jde, musím. A nebo prostě nezvládám. A co vlastně znamená "zvládat to"?

Asi by se dalo na 10 stránek napsat, jak jedno (i dvě) dítě byla fakt velká pohoda, jak je potřeba si čas zorganizovat, jak řeším, jen to co je opravdu důležité, ostatní počká a možná se dočká - a když ne, tak to nebylo tak důležité, jak je nutné být důsledná, jak je důležité se o děti podělit s manželem, jak je potřeba mít i chvíli pro sebe. A postěžovat si, že to je tak akorát ideál, který je momentálně mému životu dál, než Aljaška Praze. 

Ano mám pocit, že nic nestíhám, ale kdo ne.

Promiňte mi, pokud vám následující slova nebudou dávat dohromady smysl. Ale tolik se toho ve mě pere a tak doufám, že každý si z toho vybere své.

A pokud ne, tak mě prostě omluvte a přičtěte to tomu že jsou 3hodiny v noci a já nemůžu spát.

Události posledních dní mě znovu nutí myslet na dvě věci:

1, jaké to je, přijít o někoho blízkého (proč slýcháme rady typu nebreč, to se spraví, tak o tom nemluv..)

2, Máma, ať je jakákoliv, buďte rádi, že ji máte.

Je mi dnes úzko. Zase. Zase se to ve mě celé svírá a po tvářích se mi začínají kutálet slzy, i když se tomu bráním. Říkám si jaké by to asi bylo, kdyby tu byla.

"Maminko, " přišla ke mě Eli. Oči jí svítí a je natěšená, co asi řeknu, až mi předá to, co schovává za zády...

" To máš za to že tak dobře vaříš a tak vůbec, že všechno děláš, že se o nás dobře staráš..." podala mi vyrobenou květinku a pevně mě svírá kolem pasu... Jen tak, z ničeho nic... (jsem překvapená a dojatá)

Jindy u stolu...: "Mami, ty by si mohla dělat kuchažku ve škouce, potože ty važíš nejuepší jídua, eště uepší, neš ve škouce. Ve škouce mi to taky chutná, aue ty važíš úpně nejvíc nejuepší jídua!" Rozplývá se Matýsek nad obyčejnými špagetami s mletým a červenou omáčkou. A zrovna jsem si říkala, jak se to dnes zrovna moc nepovedlo. 

"Jó, máma děuá nejepší...!" přidává se Týnka.

Každou chvíli nacházím od Elisabetky vzkazy jako: "Mám tě moc ráda, jsi nejlepší💜💛💟", "Pro nejlepší maminečku na světě, od Eli od 💞" apod.

"Mám tě moc uáda, tulí se jen tak Kristýnka..."

No.., tak jsem si taky říkala,jestli jste si s tím domem...jestli jste si nevzali moc velké sousto..." s otazníkem v hlase mi povídá kamarádka, když jí líčím, že ten uplynulý rok, kdy jsme na domě opravdu makali, aby byl alespoň z části obyvatelný a my se mohli co nejdříve přestěhovat, byl opravdu celkem náročný.

I když, teď mi to zas až tak nepřijde. Náročné to určitě bylo-každé ráno dovézt Eli do školy-začala chodit v místě nového bydliště, když to šlo, tak dělat něco na domě (s miminem a čerstvým dvouleťákem to šlo jak kdy a jak co) Pak pro Eli. Odpo přibyl Maty... pak později pomalu chystat byt na stěhování. Manžela...toho jsem za ten rok moc neviděla Po práci, někdy se zastávkou doma,někdy bez, druhá směna na domě, domů přijel průměrně tak v 9-10. Někdy dřív, někdy i po půlnoci....

Někdo říká že stavba domu, nebo rekonstrukce je taková prověrka vztahu, že se lidi často i rozejdou... No, tak to u nás bylo v pohodě, protože jsme ani neměli kdy bychom se tak mohli hádat😁

Dům -velké sousto...

Možná, ale když jsme měli dvě děti a najednou jsem zjistila, že čekáme 3.-o poznání dřív,než jsme plánovali-taky se nám to zdálo v ten moment jako velké sousto. A co teprve, když jsem o dva a půl roku později zjistila, že čekáme čtvrté...to jsem to "sousto polykala na několikrát"..😱😂

Jenže nic se nejí tak horké,jak se uvaří a když to vystydne, polyká se to mnoho snáz...

Ruku na srdce, ty naše děti nás někdy hrozně štvou... věčně neposlouchají co jim říkáme, dohadují se mezi sebou, neplní si svoje povinnosti...😈😇

Je toho spousta a máte někdy pocit, že zrovna ty vaše děti patří k těm nejzlobivějším.

Není to tak!!! A hodně se mi ulevilo, když to teď zas vím!!!😊😎

Eli nám v pátek odjela na školu v přírodě a my měli v sobotu dvě děti na hlídání (aby nám nebylo smutno😁).

Od soboty vím líp, než kdy jindy, jak úžasné naše děti jsou!!!

Teď pozor, to není kritika kamarádky, ani jejích dětí. Její děti jsou prostě jiné, mají jinou výchovu... kamarádka je moc fajn, máme se rády.

"Tyjo a jak to jako dáváš psychicky...třeba to jak teď ječí, nebo pořád ho někde lovit a jak na tebe mluvěj a něco chtěj třeba všichni najednou...?!! A to ti to nevadí, pít to kafe na 10x a ledový?" ptala se mě-říkejme jí třeba Verča.

"Tak prostě u dalších dětí už spoustu věcí vypouštíš, už tě jen tak něco nerozhodí..."automaticky odpovídám už 20x omílané věty o tom, že prostě 1dítě, žádné dítě a taky o tom jak si pak spolu vyhrají a prostě že všechno má svá pro i proti...

Živě si vybavuji když se kamarádka (1. na cestě) ptala jiné kamarádky (t.č. 5dětí). Jak to jako zvládá...A ona na to ono okřídlené:"no, prostě některý věci neřešíš.. to pak jen zvedneš hlavu,  říkáš: Kamile, pojď z těch kolejí, vždyť pojede vlak..." Vystihla to tenkrát přesně!

"No, ale stejně...to nechápu. A tys to tak chtěla?" Pokračuje Verča. Přemýšlím, co odpovědět na tohle... "To ti to fakt nevadí, že nemáš čas na sebe? Víš, jako co z toho života máš?!!"

Přinutila mě trochu se zamyslet..

Poznámku -a co máš ty ze svého života? Od rána do večera v práci...- jsem si raději nechala pro sebe.

"A to ani nevíš, že jsem se kvůli tobě pohádala..., jak jsme spolu byly minule" povídá mi během rozhovoru kamarádka, říkejme jí třeba Jana.

Z mého pohledu vytušila, že má pokračovat.

"No jak jsi s dětma vystupovala z výtahu a šla do garáží a my jeli dál...." matně si ten den vybavuji...

"...tak tys tam nějak okřikovala děti, nebo co..." Vzpomínám si. Volala jsem na Matyho,  když chtěl jít špatnými dveřmi a zároveň na Týnu, aby neutíkala mezi auta. Pak, ale až o kus dál jsem se zlobila na Eli-byla jsem s nimi bruslit-ano, celkem vyčerpávající a ona měla tu svou náladu, kdy je celý svět podle ní úplně blbě a to mě pak teda rozčiluje...ale zas nic hrozného... ještě mě pobavil kolemjdoucí pán...prý:" A, přísná maminka, to je správný-čtyři děti, to musí bejt!" Smál se. 

"...no, tak a k nám do výtahu přistoupila taková..." pokračovala  Jana, zarazila se, přemýšlejíc, jak by dotyčnou maminku s jedním dítkem popsala co nejvýstižněji.

"no taková,s nosem nahoru, zmalovaná, jak velikonoční vejce, taková celá umělá... a nastoupila a prej: No, si udělá štyry děti a pak je nezvládá! Jako na tebe rozumíš...no a to víš, to bylo něco pro mě (sama má tři dospělé dcery), to narazila zrovna na tu pravou! Tak jsem jí to vysvětlila! To mě teda vytočila..., jakym to řekla hnusnym pohrdavym tónem! Se nezmohla ani na slovo!"

Znovu jsem narazila na starší, ale nadčasový článek. Snad se autor nebude zlobit, když si ho z části vypůjčím...on je totiž tak přesný, výstižný! Myslím, že stojí za to ten podnět k zamyšlení šířit dál!

"V pondělí jsem byl v nemocnici, naštěstí ne proto, že by mi něco bylo. Zaregistroval jsem tam podivnou událost.

Čekal jsem si tak v čekárně a jak je mým zvykem, okukoval jsem ženské, ale celkově jsem pozorně sledoval a poslouchal všechny přítomné.
Asi po deseti minutách přivezl zřízenec do čekárny nějakou starou paní na vozíčku.
Paní bylo evidentně dost blbě, oblečená byla v nějaké noční košili, rozepnuté, promodralé nohy měla odhalené.... takhle byla mezi všemi těmi cizími lidmi, každý fakoval na její soukromí a lidskou důstojnost, o kterou se měl postarat ten debil, co jí měl na starosti.
Pro něj to prostě byla jen stará bába, kus něčeho.

Za chvíli si pro ní přijeli saniťáci. Když jí viděli, jeden zvedl oči v sloup a řekl: "Ty nám teda dodáváš materiál." Před všemi těmi lidmi! Podle mého názoru je ten chlap absolutní krypl, kterého bych na hodinu vyrazil z práce na paragraf.... v naší zemi je ovšem morálka uvolněná, takže si "materiál" se smíchem převzali a převezli jinam, všichni seděli a mlčeli.... včetně mě, prostě "materiál".

Byl jsem konsternovaný.
V hlavě mi to okamžitě začalo šrotovat.

Začal jsem uvažovat o jednom z fenoménů dneška, o neúctě ke starým lidem, o našem pocitu, že nikdy nezestárneme, že jsme nesmrtelní.
Neuvědomujeme si, že ten dědula co se vleče po přechodu pro chodce a zdržuje provoz, byl taky kdysi mladý člověk.
Kdo ví, třeba to byl válečný hrdina, kterému většina dnešních narcistických připosranců, co si kvůli image kupují značkové hadry, nesahá ani po kotníky.

Neuvědomujeme si, že ta stará ženská v čekárně je něčí matka, že taky byla kdysi mladá a chlapi z ní padali na zadek, možná byla doktorka, možná učitelka, možná někomu kdysi pomohla, o někoho se obětavě starala.
Vidíme jenom starou bábu, co jen zaclání a brzy vyklidí prostor nám, věčným supermanům, co teď vládneme světu.

Úcta ke starým lidem je podle mě jednou z elementárních věcí a péče o ně, zas jedním z důvodů, proč vůbec vznikla lidská společenství.

Když člověk vidí podobný přístup tam, kde by očekával pravý opak, chce se mu z toho blít.

Jedna věc je mi ovšem jasná, pokud v budoucnu uvidím něco podobného, mlčet už nebudu...."
Petr Bříza

       Také mi to v hlavě okamžitě šrotuje...😕

     Kolikrát jen jsem byla svědkem podobného chování!!!!!

     Ano člověk vždy zůstane s otevřenou pusou zírat jak je to vůbec možné!😵 Co ty lidi vede k tomu chovat se takovým způsobem?! Vždyť je to tak zbabělé...vybít si své frustrace a blbou náladu na někom, kdo se neumí bránit - staří lidé, ale také malé děti. (Přeci jen mezi námi maminkami...jsou to teď pro nás asi častější situace)