Mám s tím zkušenosti, máma si to udělala že mě. Bylo mi hrozně nepříjemné poslouchat že jim to neklape v posteli.🤮 S dcerou máme super vztah ale jsou věci, který bych jí neřekla

@esterka610 no, resit takove veci, bych taky s mamou nechtela

Podle mě to chce najít zlatý střed. Nemusím být direktivní rodič, který jen rozkazuje. Ale to, co je popsané v článku, je druhý extrém. Dítě nemá životní zkušenosti a neví, že když jsem dnes naštvaná na manžela, že je to jen chvilkové a zítra může být vše jinak. A zároveň tím pomlouvám druhého rodiče, to může být pro dítě matoucí. Tohle jsou věci, které se říkají kamarádce, která tě polituje, zanadává si na svého partnera a oběma se uleví. Za mě to, co je popsané v článku, není známka pěkného vztahu s dítětem, ale známkou nedospělého chování matky.

Ano, mám zkušenost. Dlouho jsem si myslela, že je to super, ale defacto jsem mámě suplovala kamarádku, terapeuta a partnera na psychologické úrovni. Prostě některé věci si musí vyřešit sama, pomocí terapeuta a ne si ze mě dělat spojence, proti svému partnerovi, když je s ním nespokojená. Já se pak cítila (občas ještě cítím) zodpovědná ze její štěstí a spokojenost.

Může být vztah kamarádský ve smyslu, že se nechová jako autoritativní rodič, ale sdílení věcí bude mít své hranice, pravidla.

Pokud je problém ve vztahu na partnerské úrovni nelze to řešit s dítětem. Je ok, říct, dneska mě tvůj otec naštval, protože se vykašlal na to, aby zajel s autem na technickou, ale když otec dělá pořád vše blbě, na všechno kašle, tak to musí řešit matka s ním, ne s dcerou. Dcera s tím nic nezmůže, není tady od toho, aby komunikovala matčiny problémy s otcem.

@levandule_k vidim to podobne

Já ideální vztah matka/ dítě nemám kamarádský vztah, ale vztah založený na důvěře.
Vstávaly mi vlasy hrůzou, když kamarádka vykládala osmileté dceři, že je těhotná a možná potratí - v 5.tydnu t. - vysvětlovala ji proč a jak. A dcera se v noci vzbudila s pláčem :" maminko a co budeš dělat, když o to miminko přijdeme?"
Jsem pro to s dětmi mluvit, ale úměrně věku a dítě mi nemá suplovat kamarádku - a to obzvlášť v intimních otázkách.

S tím nám velkou zkušenost, mamka si vůbec neuvědomila že mi v brzkém věku sdělila informací kterou jsem vědět vůbec neměla, natož tak brzy. Zadělala mi tím na mnohaleté trauma a strach o kterém jsem se nikdy nikomu nesvěřila a nesla jsem si to dál... Až v dospělosti jsem si poskladala souvislosti a pochopila spoustu věcí... Snažím se neudělat stejnou chybu...

Já jsem obecně zastánce toho, že různé vztahy mají různé podoby. Vlastní mám si zásadně a nikdy nestěžuju na manžela, přestože máme docela důvěrný vztah a že se občas ptá, když vidí, že se něco děje. Od toho mám kamarádky. “Kamarádský vztah” s dcerou je pro mě vztah založený na důvěře, že se mi kdykoliv může s čímkoliv svěřit, ale ten vztah nikdy nebude rovnocenný v tom, že já se jí taky můžu svěřit se vším. Přece nebudu sedmileté (ale ani patnáctileté) dceři vykládat, že jsme si s tátou koupili novej vibrátor (což té kámošce ráda řeknu jako inspiraci) nebo že tátova erekce časem ochabuje nebo že se bojím, že se mu nějak líbí teta Klára (všechno si teď vymýšlím). Moji rodiče se mnou oba velmi “kamarádsky” probírali svůj vzájemný vztah-nevztah (každý zvlášť) a ani v 18 jsem neměla na mít pochopení, že máme na sex není, tak si ho táta hledá a že táta je celej prostě hroznej.

@drep Pod tohle se podepíšu. Roli důvěrných kamarádek neplní ani moje máma a nebude ji plnit ani moje dcera. Jsou věci, které bych mámě nikdy neřekla. A jsou věci, které nikdy neřeknu své dceři. A není to o tom, že bych své v budoucnu dospělé dceři nedůvěřovala, ale vnímám to jako jakousi její ochranu. Vyjádřila jsi to přesně, děti se na mě mohou se vším obrátit, ale já se se vším neobrátím na ně... Ale píšu to z pozice člověka, který je obklopen přáteli a má hustou "záchrannou" síť. Ozkoušeno v praxi, bohužel.

Článek je dle mého trochu hnaný do extrému. Ale třeba my jsme s dcerkou od jejího narození samy. A vím, že spolu máme jiný vztah než její spolužačky se svojí mámou, když vyrůstají v kompletní rodině. Ono je to někdy těžké ukočírovat, když je ta máma smutná, něco se děje... A teď tu není nikdo, komu to říct.... A zastavit ten příval emocí nebo myšlenek "jen" z důvodu, že je to dcera někdy nejde. Samozřejmě i v tomhle platí, že "takový" nebo "makový" extrém je průšvih. Já jsem pro dcerku určitě víc kámoška než máma, ale má to své přirozené hranice.

Clanek jsem necetla, ale ja zase klidne diteti reknu, ze jsme se s tatou pohadali. Vidi, ze se neco deje, zepta se, lhat mu nebudu. Taky diky tomu vidi, ze si problemy vydiskutujeme a v klidu se jede dal, ze se obcas neshodnout je normalni, ale chce to s tim neco delat a ne na to kaslat. Dalsi extrem je moje mama, ktera byla direktivni cely zivot a na stara kolena se mi zacala stezovat na sex s tatou, vcetne par detailu.. Coz byl naprosty masakr a bylo to priserny.. a vubec popisovani nekterych veci mi je neprijemne (treba jejiho traveni) a vubec ji to nezajima, takze na to obvykle ani nereaguju, nema to vyznam, jednim uchem dnu, druhym ven.. Snad tohle svemu diteti nikdy delat nebudu