Mám vandráckou duši...
Od 17ti let jsem objížděla s partou vandráků, s usárnou na zádech, zpěvníčkem a cancákem nádherná místa naší vlasti, užívala si prima mikrosvět stejně smýšlejících lidí a kouzelné chvíle v přírodě, spaní pod širákem, táboráky, spoustu her a legrace...
Zábavy, plesy a jiné společenské akce jsem stíhala taky (jsem vlastně úplně normální...), ale tahle část života mě formovala asi nejvíc a jsem neskutečně vděčná svému muži, že mi umožnil do tohoto světa nahlédnout...
Jednou ve Svojšicích si k našemu ohni přišel jen tak přisednout pán s plnovousem, v klobouku, s kytarou v ruce, jestli si s námi může ještě zazpívat... Byl to Wabi Daněk, živoucí legenda ve světě písniček k táboráku. Pamatuju si, jak úžasně hrál, zpíval vlastně docela obyčejně, spíš to byl zpěv křížený s mluveným slovem, ale ta jednoduchá genialita mě úplně dostala, protože byla strašně lidská a upřímná...
Moudrý pán, co se nad ránem rozloučil, poděkoval za večeři a slíbil, že třeba někdy příště příjde zas... Toulavej, co nohama sbírá rosu na kolejích...
Teď už vím, že příště nebude, dnes odešel napořád a já dnes sednu ke kytaře, protože jeho písničky jsou tu s námi dál... Díky, pane Toulavej...❤