Profil uživatelky melinkaproch

Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.

17. kvě 2019

Cesta za snem - vůně knihy

Mnohdy se mě soukromě ptáte, jaká cesta vede k sevření vlastní knihy v rukách a já se tedy rozhodla odpovědět všem naráz... alespoň tady nabízím procházku po mé cestě. Nejsem žádná blogerka, youtuberka, instagramerka nebo něco podobného – jsem pouze obyčejná žena, která má své sny a nyní i víru v sebe samou. Vdávala jsem se poměrně mladá, vlastně velmi mladá oproti mým plánům. Vzpomínám na den, kdy jsem své kamarádce říkala, ať mě zabije, jestli mě napadne mít děti brzy, a též na den, kdy jsem si v tarotových kartách vytáhla kartu Matka. „Ne, ani náhodou,“ říkala jsem si. V devatenácti letech jsem řekla "ano" první velké lásce mého života. Ano, poprvé v životě jsem se zamilovala, do té doby jsem byla pouze milována. Netoužila jsem po ničem takovém, ale bylo to tady, nečekaně a příliš prudce, než abych to mohla zastavit. Jenže já bláznivá romantička, jsem si myslela, že mám něco výjimečného, že budu na tom obláčku zamilovanosti plout do konce života a všechno bude krásné a jednoduché. Můj muž je o čtrnáct let starší, a tak když ještě před svatbou náhodou – když jsem řekla, že mi je nějak zle, a že snad nejsem těhotná (ve vtipu), řekl, že on by byl rád. V té době bych pro něj udělala všechno. I dnes se mi s tou dobou spojují slova Kateřiny z Větrné hůrky, kdy mluví o lásce k Heathcliffovi, která je taková, že kdyby na světe byl jen on, nic by jí nechybělo, ale kdyby on nebyl, všechno ostatní by bylo k ničemu (velmi stručně shrnuto) – doporučuji její vyjádření přečíst v knize, protože je jedním slovem silné. Každopádně jsem byla šťastná a udělala spoustu věcí jinak, než jsem plánovala. Nebyla jsem to já... nebo byla? O prvního chlapečka jsme se snažili více než rok a půl. Byla jsem na prášky vždy, když to nevyšlo a ještě víc, když jsem to musela říct muži, který se tak těšil. Zpětně, když se za tím ohlédnu, jsem hrozně moc ráda, že to trvalo. Byl to čas, který jsme měli pro sebe. Tehdy jsem začala věřit, že vše má svůj důvod. Když se maličký narodil, znovu jsem byla přešťastná, ale už to nebyla taková pohodička – byla to i zodpovědnost a starosti. Byla jsem unavená, ale hlavně jsem byla najednou pořád doma a sama. Po čase jsem si přišla k ničemu – jen stroj na kojení a přebalování. A i ta zamilovanost vyprchala. Manžel už mi neříkal ta hezká slova jako předtím, ale miloval mě pořád a tak je tomu doteď. Navíc jsem měla jisté problémy po porodu, který byl jinak skvělý. Pokud to někoho zajímá a nejspíš v tom nejsem sama – měla jsem trhlinku na zadku, která se mi postarala o pěkné problémy – sotva jsem jedla a hodně jsem hubla. Psychicky mi to vážně nepřidávalo, ale po několika měsících jsem se z toho dostala. Do toho přišlo druhé, též plánované těhotenství. Mezitím jsme začali stavět domek, a když bylo druhému synovi pět měsíců, tak jsme se přestěhovali. To, co jsem měla u prvního syna se prohloubilo asi desetinásobně. Tou dobou jsem byla doma již delší dobu a pocit, že jsem k ničemu mě lámal v půli. Hodně jsme se tou dobou s manželem hádali. Chtěla jsem odejít... utéct pryč od toho všeho, protože by to bylo nejsnazší. Jelikož jsem se kdysi za mužem stěhovala, neměla jsem zde ani žádné kamarády, krom těch jeho a já byla na všechno sama. Začala jsem trochu pít – ne, že bych byla alkoholička, ale ta sklenička vína jednou za čas mi bodla... no sklenička, někdy dvě... Jenže mi to nepomohlo se postavit na nohy, pořád jsem byla v tom světě plen a bobků, a ačkoliv jsou mé děti to nejlepší, co mám, ztrácela jsem sebe samou... až jsem si jednoho dne sedla k notebooku a napsala první kapitolu. Byl to božský pocit a já psala dál. Každý večer jsem se těšila, až uspím děti a budu moct položit své prsty na klávesnici – při psaní jsem totiž mohla být, kým jsem chtěla. Dávalo mi to sílu. Znovu jsem se nacházela – ve svých knihách.. v představách... v touhách... Stala se z toho má závislost – často jsem psala se sluchátky v uších, protože písně prohlubovaly mé představy. Před očima jsem viděla to, o čem jsem psala. V knihách jsem mohla být znovu tou zamilovanou a silnou ženou... a sílila jsem i ve skutečnosti. Zpočátku jsem vlastně ani neuvažovala nad tím, že bych knihu chtěla vydat, bylo to pouze takové mé antidepresivum, ale když jsem dokončila poslední větu, řekla jsem si, proč to nezkusit. Již nějakou dobu jsem přispívala svými básněmi na jeden web, a právě zde jsem dostala od jedné uživatelky kontakt na pana Koláčka. Ještě předtím jsem však stihla rozeslat rukopis klasicky – často se mi vrátila příliš rychlá odpověď s poděkováním a odmítnutím – myslím si, že neznámé autorce nikdo nevěnoval příliš času. Využila jsem tedy nové možnosti a spolupráce byla rychlá. Pan Koláček je milý a ochotný, ale specializuje se většinou na e- knihy. Avšak v březnu, kdy má kniha čerstvě vyšla v elektronické podobě, se mi ozvali z Euromedií. Bylo již pozdě – má kniha patřila někomu jinému. Tímto všechny nabádám k trpělivosti. Velká nakladatelství mají rukopisů mnoho a chce to čas. A také neposílejte svou knihu do více nakladatelství současně – vyhnete se tak vysvětlování, že jste vlastně knihu už nabídli jinde a tak dále... Vypadáte poté nespolehlivě. V tu chvíli jsem zrovna dokončovala další ze svých knih a to Za hranicí fantazie, která byla představena právě na letošním Světe knihy, a která je mojí láskou. Trochu jsem za ni musela bojovat, ale vyplatilo se. Další spolupráce s Euromedii – u mě konkrétně Ikar, je snem každého spisovatele. O vaši knihu se starají od prvního slova k poslednímu a jejich přístup – nikdy vás do ničeho nenutí. Navrhnou úpravy, ale je na vás, zda je přijmete. Potom už to jede – od formátu písma po obálku... Je to fuška samozřejmě, ale krásná! A v den, kdy držíte v ruce své dílo a můžete si přičichnout k voňavým stránkám nové knihy si připadáte výjimečná. Měla jsem též ohromné štěstí, že jsem byla přizvána na Svět knihy, kde jsem měla možnost svou knihu představit. Po příchodu do prostorů určených pro spisovatele si připadáte jako celebrita. Dostanete na kuráž skleničku čehokoliv, co si vyberete... nebo třeba dvě... Byl to jeden z nejkrásnějších zážitků v mém životě - prezentovat své dílo! A hlavně, za co? Za něco, co dělám s láskou! Byl to splněný sen... Každopádně má to i druhou stranu. Alespoň já tedy dávám do svých knih hrozně moc ze sebe samé a pouštím tím lidi do své hlavy. Další jsou názory čtenářů, které samozřejmě respektuji, ale zároveň nejsem úplně ten typ který by nad tím mávl rukou. Občas zabolí, občas zahřejí u srdce... Tohle se ještě budu muset naučit – neřešit to! A stejně tak i vy, pokud se nechcete cítit zranění. Nikdy se nemůžete zavděčit všem. A chybami se učíme, ne? Děkuji za přečtení, snad jsem pomohla. Všem, kdo se snaží napsat svou knihu přeji, co nejhladší cestu a hlavně odvahu a výdrž. Zdraví Michaela Mitroci