V minulém článku (můžete si přečíst ZDE) jsem nastínila základy kontaktního rodičovství a jak jsme si to zavedli u nás doma s Maximkem. Dnes bych se ráda věnovala více těm trablům v prvních měsících, které nám kontaktní přístup vnesl do života 😉
Společné spaní
Začneme tedy od podlahy, respektive od postele 🙂 Jak jsem již psala, Maximek s námi od začátku spal ve společné posteli. Prvních pár týdnů v hnízdě, potom už bez hnízda. Co se týká praktické stránky, tak dokud to byl jen nehybný uzlíček, tak to bylo velmi jednoduché, jakmile se začal trochu vrtět a zkoušet se přetočit, museli jsme zabránit možnosti pádu z postele. Bohužel postel nemáme ani na jedné straně přiraženou ke zdi, takže jsme museli zabezpečit obě strany postele. Zvolili jsme zábrany z Lidlu, které se vloží pod matraci a tím na posteli drží a jsme s nimi spokojeni. My máme sice pocit, že spíme v ohradě, ale hlavně, že dítě se nám v noci neodkulí z postele 🙂 Jinak tedy my máme postel širokou 160 cm, vždy nám to připadalo jako dost, no teď je to tak akorát, pro nás tři 😉 Ostatně, pro mě bylo díky společnému spaní velikou výhodou kojení v noci vleže, člověk se nemusí zvedat, nikam chodit, matka i miminko mohou být tak nějak v polospánku. Takže i když jsem kojila několikrát za noc, byla jsem ráno celkem odpočatá 😉
V posteli jsem v prvních týdnech a měsících trávila s Maximkem hodně času, dopoledne spal vždy na mě, ležel mi na břiše, občas se nakojil a takhle byl nejspokojenější. Já si jen ráno musela odskočit a dopředu k posteli připravit pití a nějakou sušenku, abych dopoledne neměla hlad a měla veškeré pohodlí, když jsem nechtěla malého ze sebe dávat dolů. Možná to zní tak, že mě malý nějak omezoval, ale já si to hrozně užívala, jak na mě spokojeně oddechodval. A ke všemu jsem za ty první měsíce viděla na tabletu v posteli víc seriálů, než za poslední roky dohromady. Což vlastně byla trochu trable, protože už jsem nevěděla, co sledovat 😀 Každý den jsem skoukla několik dílů seriálu, miminko bylo spokojené, já odpočatá, byla to skvělá doba 💕 Miminko si ale samozřejmě rychle a rádo zvykne na to, co je mu příjemné, a tak si Maxim zvykl, že při spánku jsem u něj. Ani spánek během dne se tedy neobešel bez mojí přítomnosti v posteli (pro mě o důvod víc, dát si také šlofíka 😉 ). Nemohla jsem tedy dobu, kdy dítě spí, využít na cokoliv jiného, přestože jako těhotné mi přišlo automatické, že v době spánku miminka může maminka doma třeba uklidit nebo pracovat. Zkoušela jsem si vzít notebook do postele a pracovat při jeho spánku, ale rušila ho nejen klávesnice, ale i touchpad (nechápu, ale je to tak 😀 ), no ještě že filmy a seriály jej neruší vůbec 🙂 Takže když jsem chtěla čas na práci, šlo to jen tehdy, když se o malého staral muž nebo babička a vlastně je to tak stále.
(Ne) odkládání miminka
Když se vrátil odpoledne muž z práce, tak jsme se s malým přesunuli na sedačku v obýváku a čas jsme trávili všichni tři společně. Většinou jsem malého měla na kojicím polštáři u sebe, někdy si jej vzal na sebe muž, koukali jsme na filmy, povídali si, dívali se spolu nevěřícně na malého, jak je dokonalý. Maximkovi nevadil běžný hluk v domácnosti, takže muž klidně pouštěl mlýnek na kávu nebo mlel maso a vařil a malý u toho spokojeně spinkal. Jak jsem psala v minulém článku, měli jsme pro malého veliký proutěný koš, ve které jsme si původně mysleli, že bude spinkat buď u postele, nebo potom v obývacím pokoji, ale upřímně v něm byl jen po dobu štědrovečerní večeře, když mu byl týden a potom jsem jej tam odkládala, když jsem šla na WC 😀 Víc jsme koš nevyužili, protože malého jsme měli neustále u sebe. Vyslechla jsem si samozřejmě poznámky od příbuzných i známých, že si ho moc rozmazlíme a že přece může spát v tom košíku, ale víte co? Asi by tam během dne spát mohl, ale já jsem to tak nechtěla, chtěla jsem jej mít u sebe, protože jsem prostě cítila, že tak je to správné a nám oběma (vlastně všem třem) příjemné. Když usnul v mé náruči po kojení, tak mě nikdy nenapadlo, že bych jej odložila. Neměla jsem důvod. Matky více dětí možná namítnou, že to ony nemohly, že se musely starat o starší dítě a nemohly vylehávat celé dny s miminem v posteli a na sedačce... No jo, ale já prostě mohla, tak proč bych nám to nedopřála? Takže co se týče odkládání, byl prostě malý pořád u jednoho z nás a je pravdou, že si prostě zvykl na v podstatě neustálý kontakt s námi, takže jej absolutně nebavilo třeba ležet pod hrazdičkou nebo s hračkami na dece, on chtěl pořád někoho u sebe, ať mu něco povídáme, ukazujeme atd. Takže opravdu neznám situaci, že bych jej (dříve než ve 3/4 roce) položila na zem a třeba 5 minut něco dělala bez něj. Tím pádem jsem sice prvního 3/4 roku na rodičovské třeba nevařila (kdybych musela, tak bych i vařila), ale všechno ostatní jako prádlo, nádobí, trochu úklid, jsem doma dělala prostě s malým v šátku 😉
Bojkot kočáru
Bohužel pro babičky si ovšem Maximek nošení natolik zamiloval, že když asi ve 4.měsíci začal být zvědavý a chtěl se rozhlížet po světě, tak byl v kočáru velmi nespokojený a chtěl se jedině nosit, protože ze šátku měl výhled a dobře se mu tak venku spinkalo. Poté, co párkrát venku v kočáru plakal a uklidnil se jedině po vytažení ven, případně po navázání do šátku, jsem už ven s kočárem nechodila, nemělo to smysl a kočár stál celý měsíc zcela nevyužitý doma. Babičky to samozřejmě mrzelo, ale věděla jsem, že v této chvíli to nebudu lámat přes koleno, když malý dal jasně najevo, jak je mu dobře. A opět jsem si vyslechla, že jsem jej rozmazlila, že v kočáru brečí proto, že ví, že jej vytáhnu a dám do šátku. Což bylo podle ostatních špatně. No ale pro mě to bylo dobře, moje dítě mi dává najevo, že se mu něco nelíbí a já mu mohu velmi jednoduše vyhovět a vyjít vstříc, když jej budu mít u sebe v šátku. Přece, když má dospělý dvě možnosti a jedna z nich je mu příjemnější nebo pohodlnější, tak kterou si vybere? Vždyť je to krásné, že miminko si tak zamiluje těsný kontakt s rodičem, že jej vyžaduje. A mně to vyhovovalo, moc jsem si užívala procházky venku, bylo jaro, malý v šátku, já v batůžku vše potřebné s sebou, procházkou jsem to vzala třeba přes kavárnu pro smoothie, na čerstvém vzduchu jsem nachodila každý den několik kilometrů a postupně tak mimo jiné shazovala poporodní kila 😉
Takže stručně a jasně, dítě mělo v podstatě bojkot kočáru, což byla pro někoho potíž, ale nám to v běžném provozu nijak nebránilo. A představte si, že po několika týdnech se to zlepšilo, hlavně, když si byl malý jistý na břiše, my na podvozek dali sportovní část kočáru (do úplného lehu) a začali jsme zase jezdit i s kočárem, kde malý ležel na bříšku, střechu jsme odhrnuli a on tak mohl zase zvesela koukat na svět 😉 Chtělo to prostě jen nějaký čas a přizpůsobit jízdu v kočáru tak, aby to miminku vyhovovalo.
Kojení na veřejnosti
Posledním problémem prvních měsíců, který ale já sama v sobě velmi rychle překonala, bylo kojení před lidmi. Nejsem ani typ, který by se v létě opaloval nahoře bez, natož vytahovat prsa někde v kavárně? Ale víte co, tak jako všechno ostatní s miminkem, mi i tohle přišlo zcela automatické. Buď bych totiž musela plánovat procházky a posezení v kavárnách mezi kojením, ale někdy se kojil znovu po půl hodině, jindy po dvou hodinách, těžko odhadnout dopředu, nebo bych seděla zavřená doma, abych náhodou nemusela kojit venku. A tak to přišlo samo ruku v ruce s tím, že jsme s mužem dál fungovali hodně jako dřív, chodili na kafíčka, na výlety, na večeře, nebo třeba i na běžecké závody (jako podpůrný tým samozřejmě 🙂 ). Jasně, že jsem se snažila kojit decentně a nevystavovat se zbytečně před lidmi, otočit se, nosit na kojení vhodné oblečení atd. No ale prostě z mého pohledu to nakonec nebyl vůbec takový problém, jak jsem čekala. Malý dostal najíst kdykoliv chtěl a já mohla klidně tzv. mezi lidi 🙂
Je dost možné, že by malý vyžadoval tolik společnosti a kontaktu i bez našeho kontaktního přístupu, každopádně tímto způsobem mu jeho potřebu prostě naplňujeme a jsme spokojení všichni. Ostatně, možná je dobře, že nám tak vyplňuje všechen čas, protože tím, že mě trochu brzdí v práci, si aspoň naplno užívám mateřství 💕 (koneckonců i tu práci, když už na ni mám opravdu čas) 😉 No a sice nemám čas na svoji běžnou práci, jak jsem si představovala, ale náhoda mi do cesty přivedla Modrého koníka a momentálně i ambasadorování pro #fisherprice, takže je to v rovnováze a já si užívám jak život rodičovský, tak i tenhle "mini"pracovní 😊
Užívejte si to všechno🙂 Když je dítě jedno, vše se mu dá přizpůsobit, s více je ten čas, kdy spí bez přítomností rodičů, ceněný zlatem, protože to je jediná chvíle, kdy si vás může užít starší díte podle sebe, to už je pak cesta plná kompromisů (samozřejmě vyvážená jinými plusy🙂)
@tblack no pro mě to taky až tak podstatné "problémy" nejsou, na druhou stranu když jsem na návštěvě u kamarádky, která dá holčičce flašku nutrilonu do postýlky a odejde, holčička se napije a pak tam sama vytuhne, rak mi ten náš styl přijde fakt náročnější 😁 Jo a to vytyčování hranic, snažím se držet si v hlavě myšlenku, že bych já sama (když mě malý vidí) neměla dělat nebo jemu ani jednou nedovolit dělat to, co nechci, aby dělal, tím se dá dost situacím a konfliktům předejít aspoň doma. Na to navazuje princip připraveného prostředí, kdy by dítě ani nemělo mít moc možnost dělat to, co nechci (zase samozřejmě platí jen doma). Ale jako taky si třeba stoupne na stoličku u postele a "vrhá" se střemhlav na radiátor, za což bych ho zabila, kdyby nehrozilo, že se tím zabije sám... Sama se s tímhle zatím nějak vypořádávám 😉
Krásné,opět😊u nás hodně podobně,jen teda diky dvema starším sourozencum (15 a 7)odpoledne uvarim a uklidim😊,ns muzi to nechat,tak se nedočkáme😊a malá teda kočárek bere,ale jinak je taky prakticky neodlozitelna,ale na rukou nekrici,je spokojená,směje se. Opravdu je fajn řešit věci instinktivně a hlavně si užívat. A díky za tip na zabranu,zatím mame u me strany,kde je misto vedle postele,polštáře😊😊
@monny3 ja mam treba tento problem:
jsme na piskovisti (dcera ma 16 mesicu) a ona vezme pisek na lopatku a sype ho ven z piskoviste, rozumne a klidne ji vysvetlim, ze se mi to nelibi ze ji tam bude chybet a ze se to nedela, ona se na me kouka nabere lopatku, stale na me kouka a opet sype pisek ven a ted mi rekni, co mam delat? 😀
@tblack jooo rozumím, tenhle scénář už znám taky, drze mi kouká do očí a přitom dělá to, co jsem mu před vteřinou zakázala 🙈 ptala jsem se na to i na montessori kurzu a bylo mi doporučeno: 1) když jde o bezpečnost dítěte, mám odklidit nebezpečnou věc či dítě, 2) když to není nebezpečné, mám se hodit do klidu 😁
@monny3 a kde je to vytyceni mantinelu? Ona neco, co delat nema bude dekat dal a to ja nechci. Nejsem ten rodic, co rika stale ne,taky ji spis nosim v nositku nez aby byla v kocare, obejmu ji snad 20x denne a podobne, kdyz jdem ven a je blato tak at se klidne vyvali, kdyz jsou louze, at si jima klidne chodi, boty uschnou, obleceni se vypere, mam rekla bych opravdu vlidny pristup ale poras myslim, ze me poslechnout musi.
Musim priznat, ze pokud udela neco, co ji nejprve vysvetlim ze delat nesmi, podruhe ji upozornim se zvysenym hlasem a zopakuji, ze to delat nesmi a ona to naschval udela potreti, tak ji proste placnu, rozhodne ne tak, aby to bolelo, jde spis o ten cin.
Prave bych ale rada nasla i jinou cestu, ono to pískoviště je sranda, ale stejny scenar ma i pri zastavovani se pred silnici, vysvetlim, ze nesmi sama do vozovkym ze ram jezdi auta a ona naschval jde
@tblack fakt ti rozumím, snažila jsem se najít nějaký super kontaktní přístup vytyčování hranic i v knihách, ale v podstatě doporučují to, co děláš, co nejvíce být v prostředí, kde nic fatálního nehrozí, rizika vysvětlovat, opakovat a prý tím, že toho moc nebudeme zakazovat, tak nám dítě bude věřit, když mu "doporučíme" ať něco nedělá. Ale určitě to chce i přiměřené rozumové schopnosti dítěte, které přijdou až později, taky člověk mezitím nějak musí ustát období sebeuvědomí (vzdoru) mezi 2.a 3.rokem... Takže bohužel radu nemám, podle mě to děláš dobře 👍
Mě zajímá jak jste to udělali s odrihavanim kdyz si polospanku nakojila?
@halasovci007 mám výhodu, že Maxim nebyl blinkací typ a netrpěl na bříško, takže nebylo potřeba dávat odříhnout, ani během dne jsem to nedělala 😉
@monny3 tak to je pak jiná liga.. To máte obrovskou výhodu.. Já právě mám strach nechávat malou spát na posteli u nás, jelikož je hodně blinkaci aby se nedusila a já to nezaspala. V postýlce by mě upozornil monitor dechu už nám spustil 4x 😫
@halasovci007 pak jedině mini monitor na plenku 😉
@monny3 tak to vůbec neznam..
@halasovci007 zkus pogooglit, já na to koukala ještě těhotná 😉
@monny3 no brala bych mít malou v posteli 😍 děkuji za tip. Fakt to slysim prvně.
Začni psát komentář...
Porad nevidim ty, "problemy" nejsem tedy tak 100%kontaktni rodic jako vy, nic jsem o tom necetla, mala spala i ve sve postýlce, ted v 16m usne v nositku, spi ve sve a v noci ji prendame k nam a to mame siri 140 :D
Ale vse co pisete mi prijde spravne, pokud to tak delat muzete, proc ne. Spis me zajima to vytycovani mantinelu, s tim bojuji