Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři
mynamea
26. bře 2019
159 

NEŽ SE VYDÁŠ DO PELÍŠKU, VŽDY PO SOBĚ ZAVŘI KNÍŽKU

Proč bychom po sobě měli vždy zavřít knížku? Co se může stát vášnivému čtenáři? Proč medvědu Wrr chybí kousek ucha? Na všechny tyto otázky jsme hledali odpověď během testování produktů WRR.

Když  mi na MK přistála zpráva, že jsme byli zařazeni do testování produktů Wrr, měla jsem obrovskou radost. Za prvné proto, že kam mi paměť sahá, nic moc jsem v životě nevyhrála, a za druhé prostě proto, že knížky milujeme. Pak jednoho dne zazvonil telefon a slečna z přepravní společnosti mi vložila do rukou, na první pohled, obyčejný balíček. S rozbalováním jsem čekala, až se dcerka vrátí ze školy. Jakmile sundala bundu, vrhla se na trhání papíru. Pod ním se objevila bytelná krabice s neznámou adresou, převázaná červenou tkaničkou. Tento originální přebal jsme obě ocenily a byly jsme o to více zvědavé, co se ukrývá uvnitř. 

Obsah krabice nás nadchl. Karolínka se okamžitě vrhla na plyšového medvěda, který s ní druhý den putoval i do školy. Sklidil tam ohromný úspěch, každého prý zajímalo, co to je. Dětem se hned dostalo poučení a další den musela dcerka do školy donést i samotnou knihu, aby ty informace byly kompletní 🙂

Co se týče knihy, okamžitě svými velkými barevnými ilustracemi lákala k prohlédnutí. Obrázky jsou opravdu neotřelé a povedené. Samotný příběh je poutavý, pro menší děti možná i napínavý, naše skor oosmiletá čtenářka už by ale asi ocenila barvitější příhodu. Svou délkou se pohádka hodí k večernímu čtení před usnutím. Velikostí písma a délkou odstavců je text vhodný pro začínající čtenáře. Kája si knihu četla sama v rámci tréninku čtení, ale nejen ona byla zvědavá, jak to s tím medvědem vlastně dopadlo... Večer u lampičky jsem se začetla i já 🙂 Jediné, co mě mrzí, je fakt, že se v knize českého autora objevují cizojazyčná jména (např. Crabson), kdy si dětský čtenář nepolíbený angličtinou zbytečně láme jazyk.

Do testování jsme s Kájinkou zapojili i taťku. Poté, co nás naše slečna vyklepla v pexesu, jsme se v neděli po obědě, kdy nejmladší člen domácnosti spal, vrhli společně na karetní hru. Než začnu s její recenzí, ráda bych se na okamžik věnovala pexesu - opět krásné obrázky, ale jejich vystřihování byl boj. Určitě bych ocenila klasický tvar. Dceru bavilo vystřihování asi tak půl minuty, kdy se jí nůžky zakusovaly kam neměly a i když je výtvarně velmi zručná, vznikaly místo pětiúhelníků různé patvary. Když jsem ji vystřídala, vedlo se mi sice o trochu lépe, ale okamžitě jsem pojala podezření, že se papír bude během hry, díky lesklému povrchu a tenkému provedení, hůře obracet. Měla jsem pravdu, bohužel se pexeso po dvou kolech hry začalo trošku na okrajích nadzdvihávat. Bohužel, krabička u nás nepřežila lepení. Opět kvůli měkkému papíru. Protože je pexeso netradičního tvaru a navíc celkem malinké, nedrží za něm ani obligátní gumička, se kterou klasická pexesa doma stahujeme, aby se nám nepoztrácela. 

Karty, to byla ovšem jiná písnička. Začátek byl náročnější. První hru dcera vlastně jen přihlížela, jak se mi dospěláci plácáme v pravidlech. Každý jsme měli při ruce příručku s pravidly a postupovali krok za krokem podle instrukcí, četli si jak která postavička může ovlivnit hru a já pak radila dcerce, jakou kartu použít, kterou si nechat a kterou zahodit. 

Chvíli nám trvalo, než nám došlo, že vlastně vše vysvětlují obrázky umístěné přímo na dolní straně hracích kartiček.  Velmi brzy jsme všichni tři přišli hře na chuť. Sbírání jednotlivých částí stroje pěkně korespondovalo s příběhem, který jsme četli. Jediné, co bychom hře vytkli, je její délka, jedno kolo uběhne poměrně rychle. Na druhou stranu se mladší dítko alespoň nestihne nudit a nepřestane se soustředit. Přítel je poměrně náročný, jen tak něco jej nenadchne. Hra se mu ovšem líbila natolik, že ji doporučil na tábor, kam každý rok jezdíme, jako variantu do tzv. mokrého programu. Troufám si říct, že s námi bude hra cestovat i na dovolené, je zábavná, neokoukaná a díky pevné krabičce karty jen tak nezničíme ani neztratíme.

Soukromým pošušňáním pro mě je Prckův deník. Všemožné vyplňování, doplňování, deníky a diáře, to byl vždy můj koníček. Oceňuji, že je deník určený na tři roky života dítěte, využiji ho tedy ještě další téměř dva roky. Originálním nápadem je určitě i Zápisník do terénu. Příhody našeho kaskadéra do něj pomalu přibývají a já zápisníček opatruji jako oko v hlavě. Když Sam usne v kočárku, mohu si zaznamenat, co potřebuji, a nemusím čekat až na domácí zapisování. 

Deníkem nás maminky znovu provázejí krásné obrázky, žádná cizí miminka, žádné dudlíky, lahvičky, chrastítka... Stránky knihy si můžeme dozdobit samolepkami, které se nacházejí na poslední straně. Myšlenka dobrá, ovšem samolepky jdou trošku hůře slupovat a pokud se těšíte, že si ji nalepíte i s popiskem, máte smůlu, ten si buď musíte vystřihnout zvlášť nebo dopsat. Kdyby samolepka zůstala v celku, bylo by to lepší.

Ocenila bych i více místa na fotografie. Více rozvinutý, co do zaznamenávání informací, je jen první rok, za rok druhý a třetí nás čeká de facto jen shrnutí daného roku, narozenin, růstu... Někomu by se tato varianta mohla zdát strohá, mně ovšem vyhovuje. Líbí se mi místo na první obrázek dítěte, slovníček a rozumy. U dcery, pro kterou jsem měla knihu věnující se jen prvnímu roku miminka, jsem všechny tyto informace z dalších měsíců měla napsané na x dalších papírech a mám je v knize pouze založené.

Velmi mě potěšilo, že mohu Samíkovi na konec jeho deníčku napsat věnování.

Závěrem bych naše testování popsala jako zábavné a úspěšné, zapojili jsme se do něj doma skutečně všichni. Děkuji týmu MK za tuto možnost

#recenze

#test_wrr 

Začni psát komentář...

Odešli