Rozhodla jsem se, že napíši průběh mého porodu. Třeba zažil někdo něco podobné, ale samozřejmě to nikomu nepřeji. Naštěstí můj porod je se šťastným koncem. (kdyby nebyl, tak asi nenapíšu, že?:slight_smile:)

Termíny jsem měla 9 a 10.8. Na kontrole v porodnici jsem byla v pondělí 10.8, natočily monitor, váha, moč.... prostě klasika. A jelikož jsem byla v termínu, tak mi mudr. udělala Hamiltonův hmat a ve středu mám přijít zase. Nastala středa, já pořád 2v1, po Hamiltonu jsem začala jen špinit, jinak nic. Na prohlídce mi mudr. řekl ať dám sex, to jediné zabírá na vyvolání porodu. A jinak když nic, ať dorazím v pátek a když neporodím do pondělí, tak půjdu na vyvolávačku. Sex jsme nedali, protože manžel měl blbou náladu. A někde jsem četla, že na vyvolání porodu je, krom jiného, dobrý i pupalkový olej. Tak jsem si večer dala jednu lžíci a šla spát. O půl 4 mě vzbudilo bolení břicha. Si říkám: "co se děje?" Po chvíli mě napadlo, že by to už přišlo? Samozřejmě jsem už oka nazamhouřila a sledovala mé bolesti. Asi do půl osmé to bylo po 20min jen mírné bolení břicha, jako kdybych měla menzes. A jelikož jsem byla prvorodička, vůbec jsem netušila, jak poznám kontrakce. V osum hodin jsem volala kámošce, aby mi poradila, bo rodila přesně 2měsíce přede mnou. Moc mi neporadila, protože říkala, že ona měla bolesti v zádech. Ale ať prý zkusím horkou vanu nebo sprchu a když to poleví, tak o porod nejde, pokud naopak, tak to asi kontrakce budou. Dala jsem na její radu a hned se naložila do vany. Bylo asi devět hodin, když jsem z vany vylézala a bolesti už byly podstatně větší a intenzivnější. Tak jsem usoudila, že to už bude ono. Ještě jsem tedy po sobě vytřela koupelnu, mezitím to pár krát prodýchala.... pořád se mi do nemocnice ještě jet nechtělo, chtěla jsem si ty dlouhé chvíle bolesti přečkat raději doma. Ale jak mě viděl manžel, tak zavelel, že jedeme. Tak jsem se v bolestech chystala, balila, každých cca 6min ve shrbené poloze nebo na čtyřech prodýchávala kontrakce a asi v 11 jsme dorazili do nemocnice.

Po chvíli si mě vzali do ordinace, prohlédli a mudr. mi sdělil, že skutečně jde o porod, ale že nejsem ještě vůbec otevřena. To znamenalo, že porod bude dlouhý. To mě tedy radost neudělal, kontrakce jsem měla již více jak 7hodin a ještě min. 10hodin to prý potrvá. Vždy jsem si o sobě myslela, že jsem silná, že něco vydržím. Ale toto mě dostalo. Tak jsem tedy rovnou doktorovi řekla, že možná budu chtít epidurál, pokud už budou bolesti nesnesitelné a porod stále v nedohlednu. Prý v pohodě, stačí říct, vezmou mi tedy krev aby si mě na to tedy připravili.

Po té jsem odkráčela do šatny, návlekli mě do noční nemocniční košile a odnesli mi mé oblečení. Spolu s manželem jsme šli na "hekárnu". Vzala jsem si z domu knížku vtipů, hru... abychom si s manželem ty dlouhé chvíle zkrátili a já nemyslela na bolesti. Jak jsem byla bláhová. Na nic z toho samozřejmě nedošlo, svíjela jsem se v bolestech prakticky od začátku, co jsem přišli na pokoj. Porodní asistentka mi natočila monitor, prohlédla mě a zase odešla. Jen mi sdělila, ať chodím, nebo skáču na balóně a také abych si zašla do sprchy. Do sprchy jsem chtěla jít až po klistýru, chůze, skákání, sezení, ležení..... nic nešlo. Bolesti byly nesnesitelné. Přišla mě navštívit i mamka (pracuje v nemocnici a jak zjistila, že rodím, hned přiběhla). Jaké bylo její zděšení, když mě viděla. Kontrakce jsem měla už téměř pořád. Když viděla, jak to prodýchávám, jen řekla: "toto já jsem nezažila". To mi fakt pomohlo:slight_smile: Potom přišla opět sestra, opět natočila monitor, opět mě prohlédla, otevřena jsem byla asi na 1cm. Opravu můj porod postupoval mílovýmy kroky. Řekla, že mi dá klistýr. Tak manžel na chvíli odešle, sestra dala klistýr a já po té utíkala pro jistotu na záchod. Nikdy jsem to před tím neměla, takže jsem netušila, jak to funguje. Úleva nenastala žádná, skoro nic ze mě nevyšlo. Šla jsem tedy do té sprchy. Nějak jsem to v rychlosti zvládla, ale už jsem byla fakt vyčerpaná. Potom přišel manžel a já mu sdělila, že si asi dám ten epidurál. Byla jedna hodina pryč. Čas ubíhal šíleně pomalu, neotvírala jsem se prakticky vůbec, porod pořád v nedohlednu, za to kontrakce byly už nesnesitelné. Ale pořád jsem nevěděla, jestli si ten epidurál mám dát, nebo ne. Celá jsem se klepala, nemohla jsem nic.............

Potom opět přišla porodní asistentka a já ji sdělila, že nevím co mám dělat a že nevím, zda si mám ten epidurál nechat píchnout. Ona rozhodla za mě. Asi jak viděla v jakém jsem stavu:slight_smile: Odešla, po chvíli mi přišla říct, že anesteziolog o mě ví a že za chvíli dorazí mi píchnout epidurál. Byly asi 3 hodiny odpoledne, když přišla sestra a odvedla mě na porodní sál. Mezi tím mi sdělila, jak epidurál funguje a že po píchnutí a natočení monitoru budu moct opět normálně fungovat a téměř neucítím žádné bolesti. Jé, jak jsem se těšila!!!!

Na sále jsem si měla sednout na okraj postele, nohy svěsit dolů, nahrbit záda a totálně se nehýbat. Si dělají ze mě srandu, pomyslela jsem si. Jak se mám nehýbat, když se celá třesu? Naštěstí do mě cosi napumpovali, takže jsem najednou žádné bolesti necítila, přestala jsem se třást a byla úplně v klidu. Epidurál mohl být v pohodě zaveden. Trošku to štíplo, ale co je nějaké štípnutí, proti kontrakcím. A bylo to, žádné bolesti, pohoda a neskutečná úleva. Lehla jsem si na lůžku a začali natáčet monitor. Mezi tím mi píchli plodovku. Nic příjemné, protože hned pode mnou bylo mokro a já v tom musela ležet. Po píchnutí plodové vody jsem se konečně otevřela asi na 4cm. Bylo asi půl 4 a já pořád ležela na porodním sále. Monitor mi podezřele dlouho natáčely. Pořád sestra chodila, dívala se na záznam a něco se ji nezdálo. Tak řekla, že ho necháme jet dýl. Nakonec mi ho natáčely 40min, místo 20-ti. Po té přišel Mudr. prohlédl si záznam a sdělil mi, že jedeme na sál.

Tak to bylo něco, to jsem opravdu nečekala. Na sál? Jako na císařský řez? Hned jsem se začala opět celá třást, manžel mě uklidňoval. Vůbec jsem nechápala proč, dávala jsem si vinu, že za to může ten epidurál, že jsem si ho vůbec neměla dávat. V rychlosti mi dávali fůru papírů na podpis, nevěděla jsem co podepisuji a ani jsem nemohla, jak jsem byla celá rozklepaná. Mému Kubíčkovi začaly padat srdeční ozvy. Na tuto variantu jsem nebyla vůbec připravena, nikdo mi nikdy během těhotenství neřekl, že se to může zkomplikovat a že bych mohla rodit i císařem. Nic jsem o tom nevěděla, nic jsem si nepřečetla. Ve snu mě nenapadlo, že takto dopadneme. No nic, prostě se jelo.

Malý se narodil 13.8, 17:29 hod, 3150g. Zhruba 14hodin od prvních kontrakcí. A já pořád říkám, že kdybych nešla na císaře, tak rodím doteď:slight_smile:

Bohužel, to není vše, to hlavní teprve začalo. Po porodu mě odvezli na oddělení JIP. Bylo asi 8hodin kdy sem začala trošku vnímat, ale bylo mi špatně, byla jsem celá zelená. Dali mi malého,ale moc jsem si ho neužila a nemohla ani prohlédnout, prakticky jsem byla pořád mimo. Manžel mě vyfotil a malého zase odnesli. Nic nebylo tak, jak jsem si představovala. Myslela jsem si, že hned po porodu budeme mít malého u sebe, pěkně se vyfotíme a budeme všem známým, rodině, kamarádům.... psát tu šťastnou novinu.

Sestřička posílala manžela už domů, ale on nechtěl. Něco se mu nezdálo, nelíbila jsem se mu, prý jsem strašně krvácela. Když to řekl sestře, tak ta jen řekla, že to je normální, že to jsou očistky. Jsem ráda, že manžel neodešel, trval si na svém a chtěl být ještě u mě. Sestra tedy nakonec dovolila, řekla jen, kdyby něco, ať si zmáčknu zvonek a ona přijde a odešla. Za pár minut jsem začala upadat do bezvědomí. Házela jsem sebou na lůžku a ještě jsem stačila potichu říct, že je mi špatně, že nevidím, neslyším. Dál už nevím nic. Ještě že tam ten můj miláček byl, já bych si tu pomoc nezavolala. Hned zmáčkl ten zvonek a vybehl na chodbu schánět pomoc.

Po nevím jak dlouhé době jsem se opět probrala, byly u mě dvě sestry, doktor a primář. Sestry mi dávaly obklady, primář telefonoval a obědnával krev a plazmu. Pořád vozili nějaké přístroje, doktor furt nadával, že nic nefunguje, prostě šílený humbuk. Asi o půl noci jsem jela na sál znova.

Ráno jsem se probrala, před sebou viděla jen dveře a hodiny a pamatuji si, že jsem pořád chtěla vědět kolik je hodin, ale nemohla jsem to přečíst. Nic jiné mě nezajímalo. V tom se ty dveře otevřeli a přišla ke mě moje maminka. Plakala a ptala se, jestli vím, kde jsem. Chtěla jsem něco říct, ale nešlo to, nechápala jsem proč, tak jsem jen zakroutila hlavou a ona mi sdělila, že ležím na ARU. Potom odešla a přišla moje sestřička, která se starala jen o mě (tak tona Aru chodí, každý pacient má svou sestru 24hod.denně). Umyla mě, vyměnila moč a já nevím co vše. Potom přišel doktor, vytáhl mi trubku z krku a já až v tu chvíli pochopila, proč jsem nemohla mluvit. Byla jsem pořád zaintubovaná. A také na dýchacím přístroji, měla jsem 4 dreny, z postele mi viselo plno pytlíků, za mnou samé přístroje, já na všech možných hadičkách a pořád do mě cpali krev a plazmu. Nevěděla jsem, co se děje a pořád mi to bylo nějak jedno.

Na aru jsem si poležela dva dny, Kubíka jsem neviděla, tak mi ho manžel aspoň vyfotil a nalepil mi tam fotky. Naštěstí personál byl velice milý a ochotný a dovolili mému manželovi a mamince, aby za mnou každou chvíli chodili. Na ARU mi bylo celkem dobře. Sice jsem se nemohla ani pohnout, ale měla jsem tam komfortní lůžko na ovládání a skvělou péči.

A kdyby jste náhodou chtěli vědět co se mi stalo, tak šlo o náhlou poruchu srážlivosti krve - DIC. Na to se dost často umírá. Jak mi primář potom sdělil, utekla jsem hrobníkovi z lopaty. A měla jsem velké štěstí v tom neštěstí, zachránili mi i dělohu. Ztratila jsem téměř 70% krve a zotavovala jsem se z toho ještě půl roku. Po dvou dnech na ARU jsem strávila další dva dny na JIPce, tam mi už malého donešli. Rodila jsem ve čtvrtek, ale až v neděli jsem si konečně trochu prohlédla svého syna a také ho poprvé kojila. Naštěstí mi potom hned mlíčko začalo samovolně téct a já v pohodě mohla kojit. Kubík byl zdravý, šikovný a čekal jen na mě, až mě doktoři pustí domů.

Strávila jsem potom ještě týden už na normálním pokoji, na jednolůžáků, protože jsem pořád nemohla mít u sebe Kubíka. Nosili mi ho jenom na kojení. V týdnu jsem ještě znova dostala krev, protože jsem byla pořád slabá, nebyla jsem schopna se postarat sama o sebe, natož o dítě. Moje tělo bylo asi z 60-ti% samá modřina. Hrálo všemi barvami. Modrá, zelená, žlutá, fialová, červená.... když jsem se náhodou potkala v koupelni s nějakou maminkou, tak na mě nevěřícně hleděli. Nechápali, co tam dělám, takto žena po porodu přece nevypadá.

Domů jsem šla po 12-ti dnech a to jen proto, že jsem už doktora uprosila. Pořád mi z rány moc tekla krev, denně mi to několikrát převazovali, všechny tampóny a obvazy byly hned nacucané krví. Ale já slíbila, že si to budu převazovat sama. Nakoupila jsem si v lékárně potřebné vybavení a co dva dny jezdila do nemocnice na kontrolu. Manžel se o mě vzorně staral a moje mamka zase o syna. Já se konečně o malého začala samostatně starat když měl více jak 3 týdny.

Všechno jsme zvládli a i když jsem po porodu řekla, že dašlí porod už nedám, tak i přesto jsem do toho šla znova. V porodnici na mě už byli nachystaní, takže můj druhý syn se narodil plánovaným císařským řezem a ten proběhl na jedničku. A dala jsem si ho v částečné narkóze, takže jsem byla prakticky u toho a malého jsem viděla už na porodním sále. Slzy mi tekly jako hrachy a jsem vděčná za to, že aspoň druhé dítě jsem si mohla pohladit hned po porodu, i když nešlo o přirozený porod.

Pokud náhodou někdo dočetl až do konce, tak moc moc díky:slight_smile: