Dneska jsme slavili Den Matek a Den Matek se v Americe bere hodně vážně. Pozná se to už podle toho, že se na ulicích, stejně jako se vynoří během deště rychloprodavači deštníků, vynoří přes noc rychloprodavači kytic.  A ráno jsou pak vidět davy chlápků, kteří se svejma ratolestma urychleně nakupují tu nej nej nejkrásnější a nejparádnější kytici.

Abych se přiznala, tak my jsme doma Den Matek až tak děsně vážně nikdy nebrali, ale jak vážně ho berou v Amíkově rodině jsem zjistila dost rychle. Tuhle historku napsala tchýně dokonce do knížky, je součástí sbírek "Slepičí polívka pro mámy." Tchán s tchýní jí mají doma v konferenčním stolku, aby kdyby se návštěva nudila si jí mohl každej přečíst.

Historka jde asi takhle: Amík byl prvním rokem na college asi tři hodiny od NYC. V pátek před Dnem Matek volá domů, "Hele mámo, přeju pšknej den matek. Domů se nedostanu, jeslti ti to nevadí, v sobotu máme koncert a prostě mi to nevyjde." Tady musí vypravěčka podotknout, že byl Amík kytaristou a zpěvákem jedný kapelky, takže účast na koncertu byla tudíž nutná. Tchýně, která je zlatá, ale spadá spíš do konzervativnější skupiny lidí, "to nevadí, zlato, seš hodnej, že jsi takhle zavolal." Amík, dle tónu tchýně, omluvně, "Mami, mě to fakt mrzí, ale prostě to nevyjde." "Nedělej si s tim hlavu, já to přežiju."

Amík naivně si myslící, že to parádně zvládnul si jde užívat nezřízenýho víkendu mladýho kytaristy prvním rokem na college. Koncert se mu v sobotu parádně vydařil, až tak moc, že si odbarvil vlasy na blond, což je u černovlasýho týpka poměrně znát. Koncert oslavil a do jeho collegeskýho pokoje pro dva se na noc vešlo asi osm kamarádů, hromada lidí, všichni spějí po zemi, v neděli ráno v Den Matek.

Mezitím se u tchánů, v pro Amíka bohužel nedalekém Brooklynu, schyluje k děsný akci. Tchýně si to celý nechala prolízt hlavou a rozhodla se, že jí to přece jenom mrzí, že neuvidí svýho synka v tak důležitym dnu a nasedla do auta, řekla pa tchánovi a v šest ráno vyjela.  No cesta jí trvala jenom něco přes dvě hoďky opět bohužel pro Amíka stále vyspávajícího rušnou sobotní noc.  Kolem devátý se ozval buchot na dveře Amíkova pokoje. "Zlatíčko," volá hláskem vlka škemrajícího u dveří karkulky tchýně,  "tak já jsem přijela. Půjdem ven." V Pokoji mrtvolný ticho, otevřou se dveře a tchýně nechápavě začne překročovat těla, vypravěčka se zmínila o tom, že tchýně je trošku na tý konzervativnější straně, nakukuje pod deky, čímž budí zmámený osazenstvo pokoje. Pořád marně hledá černou hlavu svýho synka až najednou najde jeho obličej pod blond vlasy, za který ho plakajíc začne tahat. "Sundej si tu paruku," naivně si myslící tchýně, že její syn má nějakou paruku. "Jak jsi se mohl takhle zřídit? Tohle je ten tvůj koncert? A tohle kamrádi?" Ukazuje tchýně na dav lidí prchající oknem, naštěstí to bylo okno přízemní. Amík naprosto nechápavě a silně pod zbytkovym vlivem, "Maaaaaaaa," on jí tak říká, "maaaaa, maaaa. Not cool."

No ale v tý knížce je tahle historka popsaná tak trochu víc z pohledu tchýně. já jelikož znám oba tak věřím Amíkově verzi. Chudák malej, dodnes z toho má osypky. Tak třeba dneska dopoledne, "Ma, krásnej Den Matek." To seš hodnej. Tohle mi nikdy nezapomeneš popřát, viď." "No nejen to popřání, ma."

My jsme slavili hezky já to nehrotím, ale dostala jsem se svojí ma od Amíka návštěvu korejskejch lázní na kterou se teda fakt těsim.

fotky jsou na:

http://mamazavodou.blogspot.com/2016/05/jak-se-slavi-den-matek.html

Ač je to už přes dva roky od tý doby co jsem byla těhotná, přeci jenom si to období pamatuju skoro jako by to bylo včera. Osm měsíců, který mi fakticky změnily život. Teď můžu konečně říct, že chápu svojí mámu, když mi v dětství popisovala fotky v rodinným albu, mojí tehdy oblíbený knížce, stylem, "to bylo než ses narodila." Popřípadě, "to bylo před svatbou." Pro mě to období než ses narodila vždycky znělo děsně tajemně a teď už vim jak znělo i pro mojí mámu.

Mých osm měsíců těhotenství mě naučilo,

že v angličtině není pojem jinej stav a jinej stav je jediný sousloví, který těhotenství popisuje naprosto parádně a bezchybně, tímto děkuji češtině.

že Amík může klidně skoro omdlít a málem se poblít štěstím.

že je Amík děsná kvočna a že jsem si to kvočnění měla víc užít a ne pořád říkat "jsem těhotná, ne nemocná".

že se Amík dokáže pěkně vytahovat.

že termín ranní nevolnost je pitomost, kterou musel vynalízt nějakej chlap, protože mě bylo blbě pořád.

že mít kocovinu jde i bez toho večírku.

že dokážu spát klidně třináct hodin v kuse, měsíc za sebou.

že vám toho děsně moc projde, protože jste těhotný.

že budu de facto řidičem, neb jsem jediná střízlivá.

že ty fotky jak štíhlá budoucí maminka s miniaturním bříškem a sexy šatičkách jsou hovadina.

že se dokážu metamorfovat do rozměrů dost hustýho štamgasta, kterej krká, prdí a přes břicho si nevidí.

že ten štamgast v posteli asi není moc sexy.

že se s břichem špatně hejbe a nedá se zatáhnout.

že je lepší si koupit těhotenský džíny alespoň o dvě velikosti větší, protože je trapný, se do nich od šestýho měsíce těžce rvát.

že vás v Newyorským metru pustí sednout a když ne, tak si o to říct, to vás pak pustí sednout tři chlapi najednou a pak si hanbou zpátky nesednou.

že se musím smát s rozmyslem a mírou, protože se klidně u toho dokážu i počůrat.

že dejchání je dost důležitej proces, kterej jde pěkně na nervy, když to tolik nejde.

že jsem ráda, že mi ve stáří nehrozí problémy s prostatou, protože chodit na záchod pětkrát za noc je pěkně na prd.

že chůze kolébající se kačeny je fakt a že to ty ženský nepřeháněj.

že se všude dostanu jen mi to bude dlouho trvat, ale že mám tu nej výmluvu, protože jsem těhotná.

že dokážu sníst neuvěřitelný množství jídla a za deset minut potom mít děsnej hlad.

že se nemá hrabat těhotný do talíře, protože může třeba Amíkovi klidně zabodnout vidličku do ruky.

že vás to mimino uvnitř fakticky kope a že to bolí jako prase.

že budete dávat tolik krve až se z vás stane profi hledač žil.

že nošení bot na podpatku je blbost a ke konci se stejně vejdete jenom do kecek.

že si ty kecky nebudete moct zavázat, protože se to přes to břicho nedá.

že ty speciální podkolenky na oteklý kotníky vám fakt zamezí otoku kotníků, ale nezabrzdí otoku kolen.

že jsem pověrčivá, ale že by nebylo špatný mít aspoň pár plínek doma.

že jsem ráda, že jsem ženská a ne slonice, protože ty jsou těhotný klidně dva roky.

že je to celý docela dobrá přípravka na fakticky brutální změnu života, která je ale super.

http://mamazavodou.blogspot.com/2016/05/co-me-naucilo-tehotenstvi.html

V pátek večer začal Pesach, jeden z nejdůležitějších židovských svátků. Ale pozor neslaví se dárkama, ale jídlem. Ano, Pesach je především o jídle, tak samozřejmě, je taky o osvobození Židů z otroctví o odchodu z Egypta, ale hlavně je o tom jídle.

Základem Pesachu je maces neboli nekvašenej chleba, do kterýho se po století podle antisemitských pověstí přidává střídavě buď krev panen nebo krev novorozenců popřípadě pokud byla nálada šiřitele fakt drsná tak tam šoupnul oboje. Maces je nekvašenej chleba udělanej z mouky a vody a totálně bez chuti. Velice oblíbený jsou pak macesy hlavně u dětí. Takovej mini chlapík kupříkladu macesy úplně zbožňuje jednak mu chutnají a jednak se dají božsky nadrobit do náklaďáků, postýlky, gauče, velký postele, prostě je to jídlo k nezaplacení. Matčino srdce plesá nad pohledem mini chlapíkových prstíčků trénujících si jemnou motoriku na krabici macesů.

No, ale předtím než se dostaneme k jídlu se musí pořádně uklidit a to jako pořádně no nebo taky ne, záleží samozřejmě na tom, jak moc se v rodině dodržuje míra tradice. Nejhůř jsou na tom ženy z rodin ultra ortodoxních, kde úklid začíná už tak měsíc před Pesachem, musí se uklidit celej dům nebo byt, vyprat všechno oblečení, odmraznit mrazák a lednice a vyklidit de facto celá kuchyně a to všechno pod záminkou hledání chamecu. No a chamec je vlastně cokoliv z kvašenýho těsta nebo z fazolí, prostě z čehokoliv co prošlo varem a nabylo, takže de facto jakejkoliv drobek je chamec. No potěš, jenom při představě úklidu chamecu u nás doma s mini chlapíkem a Amíkem mi způsobuje zažívací problémy.

Takže když je uklizeno, vytáhne se sada Pesachovýho nádobí, na který se po osm dní Pesachu nedá nic co by prošlo kvašením, na pivo se může rovnou zapomenout. 

Nejdůležitější chvíle Pesachu kterou dodržují i úplně asimilovaní Židé je Seder. Seder, česky znamená pořádek a je to večeře na první a druhý večer Pesachu. Seder se to jmenuje proto, že večeře má fakt strukturu a všechno se dělá pěkně popořádku. Nebudu tu popisovat celej sedeer, protože ten když se dělá pořádně, tak trvá klidně klidně hodinu, dvě a to se nezačalo ani jíst. No a k sederu pak patří i sederovej talíř,  středobod stolu a král pesachovýho nádobí.

Na sederovej talíř se dává:

1. Zroa neboli upečená kost z beránka, jako připomínka obětí beránka, která se dávala v Chrámu v Jeruzalémě někdy před dvěma tisíci lety

2. Bejca opět symbol obětí, který se dávaly v Chrámu v Jeruzalémě, to vajíčko se během večeře sní

3. Maror , hořké byliny, připomínka hořkýho života otroků v Egyptě,  tak to je uvařenej a nastrouhanej křen smíchanej se salátem, to se pak dává na maces

4. Charoset je připomínkou malty kterou používali židovští otroci na stavbu pyramid, jsou to nastrouhaný jablka se skořicí a vlašskými ořechy dává se tam taky troška červenýho vína.

5. Karpas je většinou vařená brambora, nebo celer jako připomínka tvrdý práce otroků

6. Římský salát, kterej není hořkej pokud se nenechá růst v zemi moc dlouho, jako přístup faraóna nejdřív byl  hodnej a platil a pak platit přestal a z lidí si udělal otroky.

No a pak na stole nesmí chybět tři macesy každej zvlášť přikrytej ubrouskem, zase symbol tentokrát tří židovskejch kmenů kohenů, levitů a israelitů no pak jsou ty macesy nutný pro požehnání před jídlem.

Během jídla, před ním a po něm se taky zpívají písničky, nejmladší člen se ptá čtyři otázky na téma čím se liší tahle noc od jinejch a je to toho prostě fůra.

Tak takhle nějak se slaví Pesach a když se zeptáte mýho tchána na jakýkoliv židovskej svátek? Tak vám řekne stjejně jako plno ostatních tady v Americe: "Chtěli nás zabít, přežili jsme, jdeme jíst." Není to o dárkách je to o rodině a jídle a povídání a hádání...a tenhle svátek trvá osm dní.

Pokud chcete vidět víc fotek, tak jsou tady. 

http://mamazavodou.blogspot.com/2016/04/pesach-aneb-chteli-nas-zabit-prezili.htmlDone

Před nedávnem tady proběhla série se svatebníma fotkama a jelikož já nevím, kde mám naše svatební fotky tak jsem se rozhodla, že to radši sepíšu.

Amík mě požádal o ruku na Novým Zélandě,  po dvouměsíčním prořezávání vinic, lezení po kopcích, spaní ve stanu, koupí našeho prvního společnýho auta, který bylo o dva roky starší než můj brácha, po mnohonásobným opití místním vínem, po měsíčním česání oliv, po měsíčním trhání jablek, jsme si řekli, že to spolu zkusíme. Stejně jsem k cestě do USA potřebovala vízum no a  kdyžtak se prostě rozvedem no.  Ano, oba dva jsme měli hodně romantickou potřebu se vzít.

Po návratu do Čech z velikejch odletěl Amík do svý domoviny zatímco já si vyřizovala papíry na svatbu. Celej měsíc mi hrály nervy jako blázen, i když jsem se to snažila zlehčovat, přece jen jsem se měla vdávat a navíc v Americe, kde jsem předtim nikdy nebyla a ani po tom až tak moc netoužila.

Během tohohle měsíce jsem se naučila jednu důležitou věc o Americký kultuře a sice "nikdy neřikej svý svatbě den D." Američani si to pořád pamatujou jako D Day, den, kdy bylo plno jejich vojáků zabitejch při vylodění v Normandii.

Hned druhej den po příletu do NYC jsem si v děsivým kulturním šoku šla s tchýní vybírat svatební šaty. A černý, jak tvrdí Amík, nebyly. Na pohřeb by se nehodily ani náhodou. Jsou modro šedivý a mají malý kytičky a Amík je náhodou ani nepoznal, když jsem je předloni znovu našla. 

Ráno v Den D (pro mě) jsem se probudila úplně vyklidněná, no co, kdyžtak se rozvedem. Po NYC se najdou reklamy na rozvodový právníky už za třista dolarů. Zato Amík se vzbudil úplně nazelenalej, takovej třaslavej a celkově nějakej nervní. Košili jsem mu musela zapínat já, jak moc se mu třásly ruce.

Svatbu jsme měli naštěstí na radnici, která je asi pět minut pěšky od Amíkovejch rodičů, kde jsme přebývali. Cestou z ložnice jsme sebrali naše svědky, Amíkovy rodiče a vyšli jsme. Tchýně mi šoupla kytici do ruky, protože naprosto nesouhlasila s mým nápadem zakoupení umělý kytice od prodavačů těsně před radnicí. Škoda, mohla jsem ji mít dodnes.

Jak si tak mašírujem za neustálýho vtipkování tchána a Amíkovy stoupající nervozity, procházíme kolem dost smradlavýho veselýho homelesáka, kterej si zjevně všiml, že Amík není ve svý kůži: "Hej, chlapče, vypadáš, jak když jdeš na popravu." Ozvalo se vesele od pytlů na odpadků. A fakt, že jo, Amík vypadal dost blbě.

Na radnici byl před náma jeden pár, čekání nám zkracoval tchán s tchyní, on svýma demetníma vtípkama, ona snahou utišit svýho rozjařenýho manžela na jedný straně a snahou o vzkříšení omdlévajícího Amíka. Amík se vzmužil a vykázal tchána do chodby.

Najednou se rozrazily dveře a z oddací síně se vyvalil dav rozesmátejch lidí. "Další pár," ozvalo se ze síně.

Vešli jsme, tam stála taková milá korpuletní černoška: "No, to je krásná nevěsta. Co zlatíčko, nechceš se ještě naposledy vyfotit za svobody?"

"Jasně," povídám já.

"Tak přejdem k obřadu," povídá ona. Podívala se na mne s takovým chápavým, mateřským výrazem a začala předříkávat můj slib.

"Tak co, broučku," usmála se na mě.

"I do."

Najednou se otočila na Amíka a z milý, přívětivý maminy se stal drsnej člen gangu, výhrůžně spustila na Amíka, kterej vypadal, že si strachy čůrne do gatí.

"Budeš se o ni starat."

"I do," ozvalo se třaslavě vedle mě.

"Ještě jsem neskončila," vykulila oči.

"Pardon, já jsem to tak nemyslel."

"Takže budeš se o ní starat," pokračovala slibem se stále stoupajícím a výhružnějším hlasem ona paní, která zjevně prošla hodně blbým rozvodem.

Tuhle nezapomenutelnou svatbu jsme odpoledne zapili v jednom místním baru, kterej dřív sloužil námořníkům a kde vám dají pivo buď z plechovek nebo z láhve, protože nemají výčep. Když stylově tak stylově.  Ale ty princeznovský šaty si stejně jednou obleču, pořád přemejšlíme nad zopakováním slibu až budeme v Praze.

https://www.facebook.com/Mamazavodou/