Jak jsme se s Amíkem vzali aneb fotky nemám
Před nedávnem tady proběhla série se svatebníma fotkama a jelikož já nevím, kde mám naše svatební fotky tak jsem se rozhodla, že to radši sepíšu.
Amík mě požádal o ruku na Novým Zélandě, po dvouměsíčním prořezávání vinic, lezení po kopcích, spaní ve stanu, koupí našeho prvního společnýho auta, který bylo o dva roky starší než můj brácha, po mnohonásobným opití místním vínem, po měsíčním česání oliv, po měsíčním trhání jablek, jsme si řekli, že to spolu zkusíme. Stejně jsem k cestě do USA potřebovala vízum no a kdyžtak se prostě rozvedem no. Ano, oba dva jsme měli hodně romantickou potřebu se vzít.
Po návratu do Čech z velikejch odletěl Amík do svý domoviny zatímco já si vyřizovala papíry na svatbu. Celej měsíc mi hrály nervy jako blázen, i když jsem se to snažila zlehčovat, přece jen jsem se měla vdávat a navíc v Americe, kde jsem předtim nikdy nebyla a ani po tom až tak moc netoužila.
Během tohohle měsíce jsem se naučila jednu důležitou věc o Americký kultuře a sice "nikdy neřikej svý svatbě den D." Američani si to pořád pamatujou jako D Day, den, kdy bylo plno jejich vojáků zabitejch při vylodění v Normandii.
Hned druhej den po příletu do NYC jsem si v děsivým kulturním šoku šla s tchýní vybírat svatební šaty. A černý, jak tvrdí Amík, nebyly. Na pohřeb by se nehodily ani náhodou. Jsou modro šedivý a mají malý kytičky a Amík je náhodou ani nepoznal, když jsem je předloni znovu našla.
Ráno v Den D (pro mě) jsem se probudila úplně vyklidněná, no co, kdyžtak se rozvedem. Po NYC se najdou reklamy na rozvodový právníky už za třista dolarů. Zato Amík se vzbudil úplně nazelenalej, takovej třaslavej a celkově nějakej nervní. Košili jsem mu musela zapínat já, jak moc se mu třásly ruce.
Svatbu jsme měli naštěstí na radnici, která je asi pět minut pěšky od Amíkovejch rodičů, kde jsme přebývali. Cestou z ložnice jsme sebrali naše svědky, Amíkovy rodiče a vyšli jsme. Tchýně mi šoupla kytici do ruky, protože naprosto nesouhlasila s mým nápadem zakoupení umělý kytice od prodavačů těsně před radnicí. Škoda, mohla jsem ji mít dodnes.
Jak si tak mašírujem za neustálýho vtipkování tchána a Amíkovy stoupající nervozity, procházíme kolem dost smradlavýho veselýho homelesáka, kterej si zjevně všiml, že Amík není ve svý kůži: "Hej, chlapče, vypadáš, jak když jdeš na popravu." Ozvalo se vesele od pytlů na odpadků. A fakt, že jo, Amík vypadal dost blbě.
Na radnici byl před náma jeden pár, čekání nám zkracoval tchán s tchyní, on svýma demetníma vtípkama, ona snahou utišit svýho rozjařenýho manžela na jedný straně a snahou o vzkříšení omdlévajícího Amíka. Amík se vzmužil a vykázal tchána do chodby.
Najednou se rozrazily dveře a z oddací síně se vyvalil dav rozesmátejch lidí. "Další pár," ozvalo se ze síně.
Vešli jsme, tam stála taková milá korpuletní černoška: "No, to je krásná nevěsta. Co zlatíčko, nechceš se ještě naposledy vyfotit za svobody?"
"Jasně," povídám já.
"Tak přejdem k obřadu," povídá ona. Podívala se na mne s takovým chápavým, mateřským výrazem a začala předříkávat můj slib.
"Tak co, broučku," usmála se na mě.
"I do."
Najednou se otočila na Amíka a z milý, přívětivý maminy se stal drsnej člen gangu, výhrůžně spustila na Amíka, kterej vypadal, že si strachy čůrne do gatí.
"Budeš se o ni starat."
"I do," ozvalo se třaslavě vedle mě.
"Ještě jsem neskončila," vykulila oči.
"Pardon, já jsem to tak nemyslel."
"Takže budeš se o ní starat," pokračovala slibem se stále stoupajícím a výhružnějším hlasem ona paní, která zjevně prošla hodně blbým rozvodem.
Tuhle nezapomenutelnou svatbu jsme odpoledne zapili v jednom místním baru, kterej dřív sloužil námořníkům a kde vám dají pivo buď z plechovek nebo z láhve, protože nemají výčep. Když stylově tak stylově. Ale ty princeznovský šaty si stejně jednou obleču, pořád přemejšlíme nad zopakováním slibu až budeme v Praze.
Fakt mazec ☺. Jak je vidět nemáš vůbec nudný život. Tohle uz ti nikdo nevezme, je to lepší než fotky!
🙂 mam 2 oblibeny pisatelky u kterych se vylozene tesim az zas neco sepisou 😀 Moje kolegynka Iva (bohuzel pro me/bohudik pro ni - je na materske) a tebe. Obe dve jste podobny typy🙂 nehodlas sepsat nejakou knihu🙂 byla bych prvni zakaznice
🙂 Bomba svatba 🙂
Jo a nějakou tu fotku bys mohla vyštrachat, to by stálo za to 🙂
Normálně je mi Amíka líto jak byl chudák vystreslej 😀DDDDDDD
ty šaty mě taky zajímaj 🙂))
Chudak Amik😀
Jsem ráda, že i někdo další nešel k oltáři pouze z důvodu nehynoucí lásky... 😀 Já si třeba manžela vzala proto, že si chtěl nechat naše neplánovaný dítě. Řekla jsem mu, že OK, ale vezme si mě, abych ho mohla případně při rozvodu oškubat o půlku majetku, až mi zahne s nějakou kravkou a nechá mi dceru na krku... 😀 Pro zásnubní řetízek jsem ho vezla z chalupy do města já a sama jsem si ho musela vybrat (skoro jsem se divila, že jsem si ho nemusela sama zaplatit 😀). Na svatbě jsme měli jen dva svědky a brali se na "zámečku", na kerej jsme viděli z okna našeho vršovickýho bytu. Romantika hadr. 🙂
Ale co, když to krachne, člověk se alespoň nebude chytat za hlavu, že za to vyhodil takový prachy, no ne? 😀
Hehe..já věděla že nezklames 😀 už při čtení tvého porodu jsem si říkala že ty nebudeš mít nudný život in da Amerika 😀 černoška mě dostala..málem jsem si při té představě vykulenych očí na Amika vzbudila dítě 😀
On bude nějaká slabá povaha, ten tvůj chlap. Furt je ze všeho nějaké nervéz! Svatba, porod... A přitom o co gou, že? 😀
Ani,cekala jsem pointu,ze kdyz vysla oddavajici,Amik se poblinkal/omdlel nebo tak 🙂 🙂 🙂 🙂 na blog jdu mrknout...tvuj zivotni nadhled me bavi!
Ty jsi úžasná, výraz Amík a když tak se rozvedem mě dostává do kolen! 😀
Začni psát komentář...
Ty vse musíš mit trochu jinak vid? (; my se brali hen ve dvou..svědka delal starosta a jeho asistentka co nas oddavali...pro me nejlepsi svatba..zadny divadlo pro ostatni (;