Výsledky vyhledávání pro slovo “#svatba”
Zruš hledání
Navěky a navždy
Stála jsem u okna a přes závěsy pozorovala oblohu. Bylo šero a začínalo sněžit. V dubnu. Normálně by mě to trápilo, ale moje myšlenky lítaly úplně někde jinde. Upoutalo mě hýření na zemi. Pořád přijížděla nová auta, ze kterých vystupovaly známé tváře. Srdce mi bušilo jak o závod a na chvilku se mi zamotala hlava. Chytla jsem se za břicho a snažila se zhluboka dýchat.
"Jsi v pořádku?" Ozvalo se mi za zády a já nepatrně přikývla. Lucie, seber se! Okřikla jsem sama sebe, narovnala se a nasadila úsměv. Velmi těžce jsem snášela všechnu tu pozornost, já, největší trémistka ze všech. Taky jsem si plně uvědomovala důležitost situace a tíhu odpovědnosti, že je to na celý život.
"Co když cestou zakopnu?" Špitla jsem směrem k Romči (mojí družičce).
"A proč bys zakopávala?" Zasmála se.
Vyhrnula jsem šaty nad kotníky a demonstrovala, jak jsou mi velké boty, že se mi v nich hýbe noha. V tom jsem za dvěřmi uslyšela hrát hudbu.
Knedlík v krku mi narostl na velikost bochníku, ale moje srdce narostlo s ním. Cítila jsem neviditelné lano, které se začalo utahovat směrem ven, z místnosti. Netrpělivě jsem si stoupla ke dvěřím a čekala, když do pokoje vešel můj kmotr, aby mě odvedl k oltáři. Nastavil paži jako pravý gentleman a povzbudivě se na mě usmál. Oba jsme čekali na počáteční tóny Hallelujah.
A pak si pamatuji už jenom ústřižky. Kráčím a klepou se mi kolena. Brní mi strašně ruka a přísahám, že mě na chvilku napadlo, že právě prožívám infarkt. První pohled do Emilových očí. Ledabylé rozloučení u oltáře s kmotrem, kterému jsem nedala ani pusu. "Moc ti to sluší" zašeptáno do ucha těsně před obřadem. Naše rozhodné ano. Strašná rána do ticha, když něco někomu upadlo. My dva si nasazujeme prstýnky, líbáme se a připíjíme sklenkou sektu.
Jsem manželka!
V pátek uběhlo přesně 5 let od jednoho z nejkrásnějších dní mého života (jsou přesně 3- uhodnete zbylé dva? 🙂 ). Za tu dobu se stalo tolik věcí - krásných, těžkých, důležitých, úsměvných,... A všechny nás poznamenaly, všechny k nečemu byly a posunuly nás dál. Formovaly náš vztah, naše osobnosti se vyvíjely a změnily. A nejvíc nás změnily děti. Jako každé rodině dodají to správné koření 🙂
Co předtím nebylo důležité, je teď skoro nemožné (jako třeba víkend osamotě? 🙂 )
Co předtím bylo důležité, teď skoro nedává smysl (jako třeba celovíkendová párty)
Co předtím platilo, teď neexistuje (jako třeba můj muž jezdící domů v 5 hodin odpoledne)
Co předtím neplatilo, je teď zákonem (jako třeba nedělní společná snídaně)
Jsem šťastná? Jsem. Miluji ho i po 9 letech a nedokážu si představit, že by nebyl mým manželem. Není dokonalý, má hromadu chyb, ale já jsem na tom úplně stejně, ne- li hůř. A je takovým malým zázrakem, najít si tu druhou půlku, která Vás bere, akceptuje a miluje přesně takové, jaké jste. I po ránu, kdy se sama bojím podívat do zrcadla. I v průběhu PMS, kdy bych si nejraději občas nafackovala já sama. I po měsících nemocí u nás doma, kdy člověk lítá kolem dětí a nemá čas sám na sebe, tak se mu lepí mastné vlasy na tvář. Dokonce i v momentech, kdy nastupuje moje období nespokojenosti a výčitek- drží, poslouchá a občas dokonce i koupí kytku. A taková kytka bez důvodu, je prostě vždy nejkrásnějším dárkem 🙂
Miluji náš život v té formě, v jaké je teď. I když je místy ukrutně těžký a vyzývá mě, abych si šáhla až na samé dno. Ale pokud nespadnete tak hluboko, nedokážete pak zvednou hlavu a vidět modrou oblohu a svítící slunce 🙂
Dnes večer jdeme po hrozně dlouhé době na rande, oslavit výročí- i když s týdenním zpožděním. Ale moc se těším, konečně budeme mít pro sebe alespoň 2 hodiny klidu, kdy si budeme moci říct novinky, to, jak se máme rádi, dát si pusu, dívat se v tichosti jeden druhému do očí a být si duševně zase blízcí.
Vzpomínáte rády na svoji svatbu? Já kdybych mohla, dám si repete 🙂
*photo by: Zuzana Scharf
* u mě na blogu najdete i krátký sestřih z videa 🙂
Jak jsme se s Amíkem vzali aneb fotky nemám
Před nedávnem tady proběhla série se svatebníma fotkama a jelikož já nevím, kde mám naše svatební fotky tak jsem se rozhodla, že to radši sepíšu.
Amík mě požádal o ruku na Novým Zélandě, po dvouměsíčním prořezávání vinic, lezení po kopcích, spaní ve stanu, koupí našeho prvního společnýho auta, který bylo o dva roky starší než můj brácha, po mnohonásobným opití místním vínem, po měsíčním česání oliv, po měsíčním trhání jablek, jsme si řekli, že to spolu zkusíme. Stejně jsem k cestě do USA potřebovala vízum no a kdyžtak se prostě rozvedem no. Ano, oba dva jsme měli hodně romantickou potřebu se vzít.
Po návratu do Čech z velikejch odletěl Amík do svý domoviny zatímco já si vyřizovala papíry na svatbu. Celej měsíc mi hrály nervy jako blázen, i když jsem se to snažila zlehčovat, přece jen jsem se měla vdávat a navíc v Americe, kde jsem předtim nikdy nebyla a ani po tom až tak moc netoužila.
Během tohohle měsíce jsem se naučila jednu důležitou věc o Americký kultuře a sice "nikdy neřikej svý svatbě den D." Američani si to pořád pamatujou jako D Day, den, kdy bylo plno jejich vojáků zabitejch při vylodění v Normandii.
Hned druhej den po příletu do NYC jsem si v děsivým kulturním šoku šla s tchýní vybírat svatební šaty. A černý, jak tvrdí Amík, nebyly. Na pohřeb by se nehodily ani náhodou. Jsou modro šedivý a mají malý kytičky a Amík je náhodou ani nepoznal, když jsem je předloni znovu našla.
Ráno v Den D (pro mě) jsem se probudila úplně vyklidněná, no co, kdyžtak se rozvedem. Po NYC se najdou reklamy na rozvodový právníky už za třista dolarů. Zato Amík se vzbudil úplně nazelenalej, takovej třaslavej a celkově nějakej nervní. Košili jsem mu musela zapínat já, jak moc se mu třásly ruce.
Svatbu jsme měli naštěstí na radnici, která je asi pět minut pěšky od Amíkovejch rodičů, kde jsme přebývali. Cestou z ložnice jsme sebrali naše svědky, Amíkovy rodiče a vyšli jsme. Tchýně mi šoupla kytici do ruky, protože naprosto nesouhlasila s mým nápadem zakoupení umělý kytice od prodavačů těsně před radnicí. Škoda, mohla jsem ji mít dodnes.
Jak si tak mašírujem za neustálýho vtipkování tchána a Amíkovy stoupající nervozity, procházíme kolem dost smradlavýho veselýho homelesáka, kterej si zjevně všiml, že Amík není ve svý kůži: "Hej, chlapče, vypadáš, jak když jdeš na popravu." Ozvalo se vesele od pytlů na odpadků. A fakt, že jo, Amík vypadal dost blbě.
Na radnici byl před náma jeden pár, čekání nám zkracoval tchán s tchyní, on svýma demetníma vtípkama, ona snahou utišit svýho rozjařenýho manžela na jedný straně a snahou o vzkříšení omdlévajícího Amíka. Amík se vzmužil a vykázal tchána do chodby.
Najednou se rozrazily dveře a z oddací síně se vyvalil dav rozesmátejch lidí. "Další pár," ozvalo se ze síně.
Vešli jsme, tam stála taková milá korpuletní černoška: "No, to je krásná nevěsta. Co zlatíčko, nechceš se ještě naposledy vyfotit za svobody?"
"Jasně," povídám já.
"Tak přejdem k obřadu," povídá ona. Podívala se na mne s takovým chápavým, mateřským výrazem a začala předříkávat můj slib.
"Tak co, broučku," usmála se na mě.
"I do."
Najednou se otočila na Amíka a z milý, přívětivý maminy se stal drsnej člen gangu, výhrůžně spustila na Amíka, kterej vypadal, že si strachy čůrne do gatí.
"Budeš se o ni starat."
"I do," ozvalo se třaslavě vedle mě.
"Ještě jsem neskončila," vykulila oči.
"Pardon, já jsem to tak nemyslel."
"Takže budeš se o ní starat," pokračovala slibem se stále stoupajícím a výhružnějším hlasem ona paní, která zjevně prošla hodně blbým rozvodem.
Tuhle nezapomenutelnou svatbu jsme odpoledne zapili v jednom místním baru, kterej dřív sloužil námořníkům a kde vám dají pivo buď z plechovek nebo z láhve, protože nemají výčep. Když stylově tak stylově. Ale ty princeznovský šaty si stejně jednou obleču, pořád přemejšlíme nad zopakováním slibu až budeme v Praze.
