Začalo to plíživě. Odbývala jsem přípravy, nebavilo mě vymýšlet online kvízy, neprohlížela jsem profily jiných učitelů na sociálních sítích a nečerpala inspiraci pro hodiny. A každé ráno jsem se probouzela s pocitem, že začíná zase další hrozný den. Moci tak zase zavřít oči a spát a spát. Nebo se moci probudit, vypravit děti do školy, naskočit do autobusu, stavit se do milovaného Cross café a pak do práce...
...zkrátka ztratila jsem radost. A taky motivaci k práci.
Stále stejné dny. Sekající se internet. Děti, kterým nefunguje mikrofon, a vy je už dva měsíce neslyšíte. Mlčící děti. Hodiny, kdy máte pocit, že mluvíte sami k sobě. Školní parlament, jenž se ani pořádně nerozjel a online nefunguje. Nekonečné porady, kde řešíte neřešitelné. Kolegové metodici prevence, kteří vám pošlou desatero pro duševní hygienu, ale když po nich konkrétně něco chcete, nemají čas. Vaření, to věčné vaření. Vaření o přestávkách, vaření večer, protože byste to přes den nestíhala. Doma dvě děti na onlinu a pocit, že se jim málo věnujete. Neměla jsem si vlastně vzít OČR? Ale co moji žáci?
Předminulý týden byl totálně kritický. Ráno jsem vstala jako robot a práci jsem si šla doslova odtrpět. Odpoledne jsem zaklapla notebook a měla pocit totálního zmaru. A výčitky, že takhle se pracovat prostě nedá. Večer do postele s tím, že další den bude úplně stejný.
Pak přišel dlouhý telefonát s kolegyní kamarádkou a uvolňující pocit, že v tom nejsem sama. Sdílená starost, poloviční starost. Ulevilo se mi a jí taky.
Pokud si myslíte, že se to zázračně jako mávnutím kouzelného proutku změnilo, tak se mýlíte. Ale mám teď lepší dny. Snažím se s tím pracovat. Nejsem ten typ, který by si psal nějaký motivační deník nebo si zapisoval, co se mu ten den povedlo. Na to jsem moc cynická. Vypustila jsem zprávy, počty nakažených jsem viděla naposledy před třemi týdny. Pomohlo mi počasí. Díky, žes konečně přišlo, jaro. A taky datum. Upínám se k němu. 12. duben je dnem, kdy se možná žáci vrátí do škol. A možná, že se vše pomalu vrátí k normálu.
A co vy kolegyně učitelky a vy maminky na home officu. Co pomáhá vám, abyste si udržely radost ze života?
No, vlastně ani nevím. Prostě každý den vstanu a vím, že musím fungovat. Pro svoje 3 děti a pro "svých" dalších 25 a 18 dětí. Někdy je to těžké, ale naštěstí mě tenhle splín ještě nedostihl. Držím ti palce.