5 věcí, které by měla vědět každá maminka: vědět toto, život by byl krásnější a jednodušší

Dětičky mám nakonec tři – i když jsem se při prvním zapřísahala, že další se nekoná. A jsem ráda, že ty úžasné bytosti existují. Být mámou totiž stojí za to. Bez ohledu na krásy (a nástrahy) mateřství, je pár věcí, které by byly o tolik snazší, kdybych je věděla… A tak jsem se o maminkovské/rodičovské pravdy rozhodla podělit. Někdo by to jednoduše měl říct nahlas. 

Pokud čekáš první (druhé, osmé) děťátko, věz: 

1. Že utírání vlhčenými ubrousky MŮŽE být lepší než umývání v umyvadle
Pamatuji si na předsevzetí umývat miminko jen v umyvadle. Všichni víme, že voda je na dětskou prdelku to nejlepší a že je to jediná eko-bio správná varianta. Budu ale upřímná – nedávala jsem to. V nemocnici jsem stěží zvládala děťátko nakojit. Později doma, ano, umývali jsme, ale často i utírali ubrousky. O to víc, když nečekaně a brzy přibylo druhé těhotenství a později sourozenec. Někdy není čas, vždyť už jsme dávno chtěli odejít… Někdy už to fakt nedáváme, zdržovačky s miminem, které vřeští jako o život, když ho držím nad umyvadlem… Případně, pokud by náhodou nevřískalo během umývání, čeká nás to při převlékání mokrého bodyčka (holt, stane se)… Vlhčené ubrousky byly často záchranou času a nervů. 

Čekalo mě procházení 20 značek vlhčených ubrousků, dva incidenty s opruzeninami, imazolovo-pytiolové dobrodružství a výčitky svědomí z toho, že to nedávám tak jako jiné (lepší) mámy nad umyvadlem (a dokonce s látkováním). Kdyby mi někdo řekl, že existují ubrousky WaterWipes, které mají jen dvě složky (z nich 99,9 % vody a kapku ovocného extraktu) a jsou čistší než voda z vodovodu, možná bych se opruzeninám (a výčitkám svědomí) vyhnula. 

Už to každopádně vím a jedny mám v kabelce, druhé doma. Co, že jsou dražší – za ten klid mysli to stojí. A popravdě řečeno, použiju jich i méně než těch levnějších předtím. Netuším, jestli je to tím, že jsou pevnější a tlustší, nebo tím, že vím, kolik stojí a utírám podvědomě opatrněji, ale funguje to, alespoň u mě. 

2. Že nedat děťátku dudlík kvůli správnému vývinu zoubků nemusí být to nejlepší

Můj první syn dudlík nedostal. Z (mého) přesvědčení a tlaku okolí, že bez dudlíku je to lepší – pro zuby i kvůli pozdějšímu těžkému odvykání. Můj první si místo dudlíku roky cucal paleček a přední horní zoubky měl (možná i kvůli tomu) křivé. Kromě toho byl velmi plačtivý a nervózní, ačkoli to může být i povahou, člověk nikdy neví. Posledním negativním důsledkem je logopedkou potvrzené, že špatně vyslovuje některé hlásky právě kvůli cucání prstu. Druhé dítě dostalo dudlík, protože další uplakané děťátko jsem si nedokázala představit. A světe div se, zoubky má krásnější, a v roce a půl odložilo po trošce vysvětlování dudlík samo. 

Nemluvě o tom, že dudlíkové „technologie“ se stále posouvají (tak jako všechny ostatní technologie, že ano). Postupně jsou vyvíjené i dudlíky usnadňující dýchání nosem (Chicco Physioforma), případně ultra tenké, ultra odlehčené/vzdušné (Avent Ultra Air), různorodé fyziologické/ergonomické/anatomické tvary, dudlíky s biofunkcionalitou… 

Netuším, nakolik věřit takovému marketingu, ale život mě naučil jedno. Palec jednoznačně ergonomický není, je stejně těžký (jestli ne těžší) na odnaučení – a v neposlední řadě, nic na světě se nevyrovná pocitu mámy, která během dne zažije kromě pláče i chvíle ticha.  

3. Že dokud nebude děťátko chodit, pěkné botičky jsou absolutní blbost

Koupili jsme, dostali jsme, obdivovali jsme mnoho rozličných botiček, jakože-convers botiček, mini Nike Air botiček a jiných mini baby doplňků. A také jsme si jich pár pořídili. Na ty tučňoučké, stále se hýbající dětské nožičky jsme je ale rvali 10 minut. Děťátko si je skoplo asi za 5 sekund. Upřímně řečeno podstatně delší dobu mu vydrželo tyhle botičky žužlat. 

Silně proto radím neplnit si botičkové sny u děťátka až do chvíle, než začne chodit. A i tehdy spíše sáhnout po ověřeném pohodlí dostatečně ohebných, ale zároveň podporujících dětských botičkách. Samozřejmě, to už podle vlastního přesvědčení. Do kočárku jsme (alespoň my) přesedlali v prvních měsících na tlusté ponožky a overálky s ťapkami. 

4. Že žádný kočárek není dokonalý a vlastnit bude (skoro) každá minimálně dva

Kombinaci jsme vybírali s tím, že je to přece „3 v 1“, tím pádem vše, co bude maminka během celého kočárkování potřebovat. Zastavili jsme se u velmi nepohodlné autosedačky (kterou jsme později vyměnili za kvalitnější, pohodlnější a vlastně i bezpečnější značku), a později i u sporťáku, který se nejdříve zdál OK, i když trošku neforemný, nicméně dítě z něj rychle vyrostlo. A celkově ta manipulace s ním, stejně jako skladnost se sportovní částí, byly upřímně ne úplně uspokojivé. Přešli jsme potom k novému otočnému sporťáku (vydržel o něco déle, ale i z něj prcek po čase vyrostl).  A potom k lehčímu neotočnému sportovnímu kočárku (asi nejlepší zkušenost). A nakonec jsme skončili s ultra skladným mini sportovně-golfovým modelem kočárku vhodného jen na občasné používání– ale už to bylo stejně jen do kufru auta či občas na odvezení na hřiště. A víte co? Každý kočárek měl něco, co bylo super a něco, co bylo fakt na nic.  

U druhého jsme proto vybírali první kočárek podle fajn sportovní části a rovnou plánovali, že později koupíme ještě jeden lehký sporťáček na cesty a do obchodů. Stačí nemít příliš velká očekávání a (minimálně ten kočárkový) svět rázem stojí za to. 

5. Že je ok to nezvládat

Je to fakt. Každá to občas nezvládáme. A někdy i opravdu hodně. Nebojím se to říct nahlas (už). Vím, vidím, zažila jsem, že každá známe ten pocit, kdy bychom za spánek daly klidně i levou ruku. Ten moment zoufalství, kdy děťátko pláče už třetí hodinu a nepomáhá kojení, lahev, nosítko, houpání na rukou, kočárek… Nebo tu frustraci, když přijde muž z práce a očekává večeři – a máma přitom ještě ani nesnídala a má chuť ho poslat rovnou do… pryč. Toto jsou jen pominutelné momenty a jsou v pořádku. Nervozita je fyziologickým projevem vyčerpání a podle jednoho výzkumu ztratí čerstvá maminka za první rok života až 50 nocí, které by jinak prospala. Průměrně totiž spí jen čtyři a tři čtvrtě hodiny (!).  

A kdyby mi někdo už na začátku řekl, že neexistuje špatná máma… Že být unavená, nenamalovaná, nervózní, 99 % času v legínách a volném tričku s chutí se na vše občas i (dočasně) vytento, je normální. Že neumývat děťátko v umyvadle, ale vybrat si jinou alternativu je v pořádku. Že při výběru (čehokoli) mnohokrát uděláme chybu. Každá z nás, i ty nejlepší a nejatraktivnější maminky na Instagramu. Patří to k tomu a není nutné si to vyčítat. Vědět tohle, prožila bych krásné (i když těžké) období začátků v podstatně menších obavách.  

Tak jestli můžete – když v obchodě uvidíte unavenou ženu s kruhy pod očima a ověšenou jednou či více mini osůbkami, pusťte ji před sebe a pochvalte, jak krásné má děti (šaty, tašku, kočárek, …). Ocení to.