Ahoj, potřebuji se vypovídat. Mamce po několikaměsíčních obtížích zjistili rakovinu ve čtvrtém stádiu. Je na tom velmi špatně, málo jí, téměř celý den tráví na lůžku, má opiátové náplasti, protože má nesnesitelné bolesti zad. Primární nádor zatím nebyl zjištěn. Tento týden bude mít teprve konzultaci na onkologii, kde očekávám, že vzhledem k jejímu stavu jí nebudou moc mít co nabídnout. Nedovedu si představit, že by mohla v tomhle stavu na chemoterapie.
Jak se s tím smířit? Bouří se ve mně spoustu emocí, vůbec nevím, jak zvládnu být oporou v téhle chvíli. Přijde mi, že ani nemám čas na smíření/vstřebání situace, všechno přišlo tak náhle.
Vím, že smrt k životu patří, ale je tak mladá, má lehce přes 60.
Pokud může mamka ještě něco zažít ,tak bych se snažila jí to splnit a jen být s ní. Bude to to poslední, co tě bude hřát u srdce ,že jste ten čas byly spolu. ❤️ Se smrtí rodiče se smiřuje těžko, bude to možná pár let trvat , možná ti "docvakne " to všechno až v ten pohřbu a bude to bolet ,ale věř mi, že to zvládneš.🙏Chce to čas ,ale jde to 🙏
To mě moc mrzí, přesně tuto situaci již nějakou dobu řešíme, mamince zjistili loni, též ve čtvrtém stádiu,l. Dali jí imunoterapii, na několik měsíců se zlepšila, ale minulý týden po ct řekl doktor že jsou tam nová ložiska a léčba nefunguje ☹️. Loni mě to totálně sejmulo, letos bych řekla že se to plíží pomalu, ale v kombinaci s běžným provozem a dalšími potížemi to přestávám vše dávat... Jinak na to nejedeni dostala nějaký sirup a ten jí zabral, řešili jsme to i nutridrinky, zhubla 20 kg ☹️...
Najdi si terapeuta.. Tatovi nasli rakovinu, rekli nam, ze ma mesic. Vydrzel 10 tydnu. V te dobe jsem zacala chodit na terapie, abych se dokazala smirit doslova s cekanim na smrt. Dost mi to pomohlo. Urcite si najdete paliativni starostlivost, taky dost pomuzou, nasmeruji..
Táta takhle umřel před dvěma lety, brečela jsem každý den čtyři měsíce. Teď už jsem se s tím smířila. Myslím na něj denně, ale ten čas tu bolest utiší.
2,5 roku zpět to samé. Mam e 58 let. Dostali jsme 6 týdnu od první návštěvy lékaře. Střídavé jsem brečela a popírala-toho teď zpětně lituju. Ale asi to bez té fáze nejde. Jinak jsem jela na autopilota, moc si toho nepamatuju. 2 roky jsem při každé vzpomínce,větě brečela. Teď už nebrečím pokaždé, ale smutno je mi pořád obrovské 😢. Můj život se rozdělil na život s mamkou a po mamce 😢. Drž se
Vím, jak ti je. Tátovi přišli na nádor na žlučovodu taky pozdě. Bohužel nešel k doktorovi už půl roku před diagnózou, kdy měl první příznaky, ale až když zežloutl. Je těžké se s tím smířit. Měla jsem sto chutí tátu seřvat, že to neřešil dřív a teď umírá, ale nic by to nevyřešilo. Bylo to celkem rychlé a to je možná důvod, proč se s tím nedokážu pořádně vyrovnat do dnes. Jako bych mu nedokázala odpustit, že nás tady nechal. Mě nejvíc pomáhalo se s někým o tom pobavit. Kolegyni v té době umírala mamka po dlouhé nemoci, tak jsme se navzájem podporovaly. Oporou mi byla i nejlepší kamarádka. Takže jestli máš tu možnost se někomu vypovídat, udělej to. Případně nějaká terapie. Určitě to v sobě nedrž.
@mishka87 to samé měla tchýně, pořád, že jí pobolívá po jídle břicho a tak ... k doktorce nešla, proč by chodila ... 🙈 ... šla až když byla žlutá, no spíš oranžová ... hned od nemocnice a do týdne zemřela ... 😨 ... bylo to rychlé a byl to masakr to vstřebat ...
Některé věci se musí odžít a žádná zkratka není. Můžeš určitě zkusit psychologa, který tě provede tím procesem, protože člověk cítí nespravedlnost, vztek, bezmoc, je mu to líto a nejhorší je, že s tím nemůže nic dělat.
Já bych mámu poprosila, jestli na to má energii, aby mi nahrála nějaký vzkaz na diktafon, něco co si budu moc pustit. Udělala bych si trochu pořádek v sobě a jestli mám něco, co bych jí chtěla říct, něco na co bych se chtěla zeptat. Zeptala se i jí, jestli je něco, co mi chtěla říct, zeptala se, jestli je někdo, komu by chtěla něco říct, někoho vidět, třeba nějakou svou kamarádku, příbuzného.
Teď to bude emočně náročné, těžké a intenzivní.
Hlavně buďte spolu. Podnikněte něco, co by si ještě přála.
Přeju hodně síly.
Neporadím jak to zvládnout, ale v březnu po téměř 3 letech boje ukončili léčbu manželovi mojí mamky. Řekli, že má maximálně půl roku a jsou dny, kdy mám pocit, že skončím v blázinci. Takže jen přeju hodně sil, protože to je náročné. Nejhorší je ta bezmoc.
Děkuji všem za zprávy. Máma měla tento týden konzultaci na onkologii a je jak jsme si všichni mysleli. Ani nedokáží říct primární nádor, maji tip dle zvýšených markerů a z histologie, ale nález je tak rozsáhlý, že nelze přesně říct. Vyléčit to nelze, budou zkoušet paliativní chemo, ale že ty vedlejší účinky můžou být tak vážné, že možná nepůjde podávat. Udělala bych cokoliv, aby se jí nějak ulevilo. Vůbec nevím, jak to komunikovat k dětem, dcera je velice citlivá, prožívá emotivně prožívá i smrt ptáčka, kterého jsme náhodou viděli v parku ležet na zemi. Ta bezmoc je nejhorší, ať udělám cokoliv, tak stejně se na výsledku nic nezmění.
Děkuji všem za zprávy. Máma měla tento týden konzultaci na onkologii a je jak jsme si všichni mysleli. Ani nedokáží říct primární nádor, maji tip dle zvýšených markerů a z histologie, ale nález je tak rozsáhlý, že nelze přesně říct. Vyléčit to nelze, budou zkoušet paliativní chemo, ale že ty vedlejší účinky můžou být tak vážné, že možná nepůjde podávat. Udělala bych cokoliv, aby se jí nějak ulevilo. Vůbec nevím, jak to komunikovat k dětem, dcera je velice citlivá, prožívá emotivně prožívá i smrt ptáčka, kterého jsme náhodou viděli v parku ležet na zemi. Ta bezmoc je nejhorší, ať udělám cokoliv, tak stejně se na výsledku nic nezmění.
@ravien manžel mojí mamky měl paliativní léčbu 3 roky, vlastně od srpna 2023 do března 2026, teď čekáme co bude a kdy to bude, dali mu v březnu max půl roku a nejhorší je, že vypadá úplně zdravě. 😭Švagr má rakovinu plic 4.stádium, ze začátku to vypadalo velmi zle, operovat to nešlo a léčí se od konce prázdnin ozařování, chemo, biologická léčba a doktoři sami koukali na poslední vyšetření a nakonec ho operovali a celý nádor je pryč, zůstaly metastáze v hlavě. Teď ho čekají 2 roky chemoterapie, aby tu potvoru porazil. Přeji hodně sil všem a ještě hodně společného času. U dětí jsme začali postupně, jsou nemocní, je to vážné, musí odpočívat a jezdit k doktorovi, nejstarší má 14, tam jsem jí řekla, že děda může umřít a děláme vše proto,.aby se to nestalo. V březnu jsem jim to řekla všem, rády chodí k babičce,tak jsem mladším řekla, že děda je hodně nemocný a potřebuje hodně odpočívat a babička se o něj musí starat a být s ním. Myslím, že na to, co přijde se stejně nedá připravit, babička nám umírala dva roky, prababička půl roku a stejně jsem měla pocit, že umřu taky, když to přišlo. 😢 Obrázek není dokončený, ale mám radost, jak se povedl.
Vím, jak ti je. Tátovi přišli na nádor na žlučovodu taky pozdě. Bohužel nešel k doktorovi už půl roku před diagnózou, kdy měl první příznaky, ale až když zežloutl. Je těžké se s tím smířit. Měla jsem sto chutí tátu seřvat, že to neřešil dřív a teď umírá, ale nic by to nevyřešilo. Bylo to celkem rychlé a to je možná důvod, proč se s tím nedokážu pořádně vyrovnat do dnes. Jako bych mu nedokázala odpustit, že nás tady nechal. Mě nejvíc pomáhalo se s někým o tom pobavit. Kolegyni v té době umírala mamka po dlouhé nemoci, tak jsme se navzájem podporovaly. Oporou mi byla i nejlepší kamarádka. Takže jestli máš tu možnost se někomu vypovídat, udělej to. Případně nějaká terapie. Určitě to v sobě nedrž.