Dnes byl den, kdy jsem si přála být sama.

Vařila jsem oběd, na který jsem vlastně vůbec neměla chuť, měla jsem hrozný vlasy, nový flek na starém tričku, upatlanou podlahu a neměla jsem sílu (ani další ruce navíc) to změnit.

Elíše zlobí zuby a útěchu (pochopitelně) hledá u mě. Respektive u části mého hrudníku, kde se nachází vývod mlékovodu. Proti tomu nic nemám, jen bych uvítala občasnou pauzu (trvá to už několikátý den a noc), aby se bradavky stáhly do svých rozměrů a já dala odpočinout svým už dost vytahaným orangutanským pažím. Protože jakmile Píďu vzdálím na více než 1 cm od sebe, nastane řev (a ne!, nenaučila jsem ho to!!!!!!) Takže když to pak přesáhne určitou, předem nejasně definovanou mez, chytá mě rapl.

Naštěstí jsem teď od Elíše dostala takovou tu rozkošňáckou dětstkou pusinku, která každou matku nakopne (fakt to funguje!), vše je zapomenuto a článek se v tu ránu odvíjí jiným směrem a nekončí slovy "a tak se ta rozcuchaná matka s flekem na triku, hystericky poskakující na zahradě jako smyslů zbavená, nenávratně zbláznila". Místo toho tedy můžu napsat:

Ano, i takové jsou dny. A děkuju za ně.

Neskrývám ale, že už se moc těším na zítra...
Pac a pusu.

Článek o tom, jak uchopit lekci, když se před porodem dozvíte tu strašnou zprávu, že je miminko v bříšku hlavou nahoru. 

Sedí tam jak paša. Nebo leží naštorc. Obojí zavání císařským řezem. Je vám hrozně. Takhle to přece nemá být! Přece chci rodit vaginálně a přirozeně. Tak proč? Co dělám špatně? Co mám udělat pro to, aby "se to srovnalo"?

Co mám srovnat já?

Nám se to stalo v 37.týdnu. V tomto týdnu už bývá často miminko dávno uložené hlavičkou dolů, vyčkávajíc na zrození. Nene, my si ještě potřebovali "něco" uvědomit. A že toho bylo...

Možnosti, proč se tak dítě stočí:

:: Miminko jako příčka.

Je to tady. Náš Prďánek má poprvé narozeniny. Chtěla jsem dělat oslavu jako blázen, ale vzhledem k tomu, že by z toho měl asi tolik jako z oběda, který mu připravím (tzn. nic), rozhodla jsem se to pojmout jinak. Vztáhnu to k sobě. 🙂 (Ostatně i ten oběd po něm dojedu.)

                                                    Moooooc oběda jsem snědla.

Jaký byl tedy první rok mateřství? Turbulentní, netušený a plný. Amplituda mezi naprostým štěstím a hlubokým zoufalstvím oscilovala bez jakýchkoliv upozornění a nadmíru svižně. Byl to surový život prvomatky, ze kterého jsem se snažila vybruslit jako začínající krasobruslařka. Počet pádů a povedených piruet se téměř rovná. Nuže, konec jinotajů, pojďme konkretizivat:

                                                    Čerstvě vylíhnuté neviňátko

- už chápu, proč matky na mateřské začínají podnikat. Mimo jiné proto, že se naučí využívat volný čas na plných 100%. Efektivita ženy díky mateřství dosahuje obdivuhodných výšin.Je snažší žít tady a teď, je snažší plnými doušky relaxovat kvůli vědomí omezeného času.
- v životě jsem neměla horší pocit zbytečné cuchty a také jsem v životě necítila tolik ženské síly, pokory a sounáležitosti. Mateřství dovede vyhranit.

- byly dny, kdy jsem si večer při usínání nemohla vzpomenout, co jsem za ten den vlastně dělala, ale byla jsem totálně vyřízená a potřebovala jsem dovolenou (přestože jsme na dovolené třeba zrovna byli).
- jindy byly naopak dny, kdy jsem čekala, že se slétne komise pro udělení Novelových cen a já za celosvětových ovací obdržím ceny hned tři. Bohužel, asi zrovna měli důležitější honorace než mně, přestože se mi v rekordním čase povedlo zlikvidovat pohromu v jídelně, v plíně a ještě do toho byl dobrý oběd a moučník by taky zfleku mohl vyjít ve F.O.O.D.u. Malá velká vítězství.

Byli jsme na Montessori dílničkách. A jsme co? Nadšení! Já z "paní učitelky", Eliáš - ten určitě taky, ale toho dříve než paní učitelka okouzlily fazole (nezlomyslné boření věží z kostek jiným dětem a rozžužlání hliněné kuličky mezi naše tamní úspěchy nepočítám).

A tak maminka, rozjitřená touhou udělat vše pro podporu přirozeného vývoje malého juniora, nechtíc zanedbat potenciál jeho senzorické škály vjemů, šla a koupila čtyři pytle fazolí. Dále vzala stejnou mísu, vše smíchala a nechala 5 minut odpočívat - to aby z povzdálí mohla pozorovat, zda bude nový objekt plazícím se batoletem zbystřen.

Ok, nevydržela jsem to ani 15 vteřin a euforicky jsem na synátora volala, aby se taky přišel pohrabat v té lábuži a vzdělávat svůj sluch o rozdíly mezi zvuky fazolí dopadajících na dřevěnou zem a do plechové mističky.

Nadšení z nás prýštilo tolik, až nám nepozorovaně tekly sliny (Píďovi víc!) a taky tolik, že jsme byli nuceni vzít foťák do ruky...

Ano, úspěch byl - a stále je - veliký. Heuréka! Připadám si jak dokonalá matka, která nezanedbává vývoj onoho pidimužíka. Kéž bych byla tak úspěšná i při návyku na čištění zubů a neoblomná při utírání nosu.

Na závěr jedna veledůležitá poznámka! Víte, v čem je fígl zachování si duševní rovnováhy a klidu z toho, že fazole nejsou po celém bytě? V ohrazení prostoru! Na to jsme ovšem přišli až následně... Takže doporučuji použít minimálně obruč, nebo třeba bazének, nebo úžasný a kouzelný dřevěný domeček, co jsem pořídila Píďovi k Vánocům (a nevydržela jsem to mu ho nedát!)

Jo a pokud se bojíte, že bude robě strkat fazole do pusy, tak to se bojíte správně. Respektive strach už je vaše věc, ale to, že může dítě fazole cumlat je fakt. V takovém případě zkuste, prosím, neděsit, neplašit, nestrašit a nevytahovat. Myslím, že namísto "nedávej si to do pusy, vdechneš to!" je bezpečnější odvrátit zrak jinam, posílit pro příště důvěru a myslet teď třeba na to, čím speciálním si můžeme zpříjemnit všední večer. 

S každým dalším rokem mám podzim radši.

Mé reálné a těhotné já před rokem aneb pauza od drhnutí a zabydlování nového hnízda.

Miluju ty teplé, lichotivé barvy zvoucí tak akorát k zachumlání. Lehce mě omámí vůně listí, čerstvě nasekaného dřeva, kaštanů a jídla v kuchyni. Nechávám prýštit studený vítr o mou tvář. A vychutnávám si to...

..romanticky laděný piknik..

..pikantní kafe s podzimním přízviskem "pumpkin"..

..roztomilé návštevy u babičky..

Už od těhotenství jsem věděla, že mu/jí ušiju deku.

Dala jsem si čas, protože jsem chtěla, aby byla na míru pro konkrétní děťátko. Až ho budu znát.

Až budu s nitkami do deky zašívat konkrétní požehnání...

...chci se s vámi podělit o to, co se mi při šití deky pojilo s výchovou dítěte:


:: přestože byla představa výsledku docela konkrétní, reálný výsledek už nutně nemusí být přes veškerou snahu (nebo právě proto) stejný.

 :: když nevím jak dál, nesmím se zaleknout, ale prostě volně pokračovat.

 :: nemám ráda, když mi do toho někdo kecá.

:: když se trápím řešením nějaké situace, je lepší jít spát...

:: po zjištění toho, že jsem udělala jednu viditelnou chybu, stačí si uvědomit, že i tak je deka použitelná ...

:: když jsem zjistila "aha, takhle to nejde", tak to s úsměvem udělám příště hned jinak.

:: i zapomenuté drobné nitky jde dodatečně odstřihnout...

:: že není to jen o šití, ale o užívání si té hry

:: že nesmím zapomínat na manžela

:: a že příště už budu zkušenější. 🙂

...a ještě pár fotek, jak to všechno dopadlo (zatím jen to šití, na výchově pracujeme. A ještě nějakou dobu budeme)

přední hrací strana

Rodila jsem doma. Než vám ale vytanou na mysli věty, ať už obavy typu "proboha, další lesana a blázen, takhle riskovat, jak nezodpovědné..." nebo naopak "och, taky bych si přála, ale nemám takovou odvahu", tak si nejdříve přečtěte toto malé přirovnání.

Prvně navážu a uvedu na pravou míru - porod doma není o odvaze, ale o sebe-vědomí, tedy vědomí si vlastních možností, potenciálu, o tom, jak znám sama sebe, své reakce, jak umím naslouchat svému vnitřnímu rádci a jak umím rozklíčovat a zpracovat své vyplavené emoce.

Ženy, které říkají, že na porod doma "nemají odvahu", zodpovědně si přiznávají, že něco z výčtu není dostatečně připraveno. Anebo tuší, že z nějakého důvodu je lepší rodit v nemocnici, a pak je samozřejmě dobře, že nerodí doma. Porod je o pocitu bezpečí ženy, takže lámat rození doma přes koleno je nezodpovědné. Pak je to ten risk a hazard se životy, který zmiňuje veřejnost. Ale házet všechny porody doma a všechny ženy do jednoho pytle, je od veřejnosti stejně tak nevyzrálý soud... Pojďme ale k tomu přirovnání.

Stále je kolem mne spoustu lidí, kteří nedokážou uchopit to, jak smýšlím o porodu a vlastně mě považují za něco, co nejsem (ať už v tom pozitivním nebo negativním smyslu). A tak bych ráda nastínila porod doma pomocí přirovnání k něčemu, co máme všichni pod kůží. Tedy k penězům.

Porod doma je v "porodní branži" tolik, co milionář, investor a obchodník v branži finanční. Je jedno, jestli je ten porod nakonec doma nebo je plně bez zásahů v porodnici. Oba takové porody jsou vytouženým vítězstvím. Stejně tak šikovný obchodník nebo investor, oba dosahují díky sobě svých cílů (a nezdarů taky samozřejmě).

Rádci a průvodci

Častá věta, kterou mi žádná maminka/babička/tetička nezapomněla k mému bubnu připomenout, byla: "Porod bolí, ale vydržely jsme to všechny, taky budeš muset." Většina nepatřil mezi ty ženy, se kterými by se dala vést diskuze o "bezbolestném a mystickém porodu". Už jsem začínala být na tu omýlanou větu alergická a začala si přát, aby porod nebolel - ne pro mě, ale abych jim mohla říct: "a tůdle! Nebolí!"

Nicméně...mě bolel. Ale! "Bolest" je relativní. Pod slovem "bolest" si člověk většinou představí třeba říznutí, tupou, pulsující bolest hlavy, ukopnutý malíček na noze či koma z přetáhnutí lopatou. Bolest porodní je ale opět svým způsobem specifická, slovy přesně nepřenositelná.

Kdybych se to přecejen snažila nějak vyhranit (za těžkého vzpomínání - ano, příroda to má dobře zařízené), řekla bych, že porod jako takový je TAK silný, energií nabitý proces, že bolest není správné slovo, ale je to spíš ohromná práce snad všech přidružených svalů. Představte si svůj největší sportovní výkon, třeba jak jedete celý den na kole na max. Cítíte ty nohy?

Nebo jak celý den sprintem běžíte, nebo boxujete, nebo tancujete. Ty napnuté, pracující svaly, to automatické rychlé dýchání... Nemusíte nad tím přemýšlet, prostě běžíte a funíte. Ale je to fuška! V hlavě máte dílem prázdno, soustředíte se na akci a dílem se vám honí myšlenky typu "kdy už to skončí?", "už nemůžu!". Vnímáte to?

Tak takové "vše-bolavé", intenzivní a celistvé to asi je s tím, že to nemůžete a nezastavíte. Děje se to samo skrze vás.

Plus nevíte, kdy může přijít gradace či naopak zvolnění. A plus je veledůležitá role psychiky - makáte (resp. maká to samo🙂, ale zároveň musíte být uvolněné a musíte sobě a hlavně tělu za každé okolnosti věřit, že to zvládne uběhnout/ujet/utancovat. Jakmile přestanete věřit, dáváte tělu signál k zamotání nohou... a pak to bolí regulerně.

Jsem prvomatka. Těší mě.

Mnozí by mě považovali za "alternativní" a nevím, já si tak nepřipadám. Spíš naopak. Občas si totiž - pravda, se studem - koupím nějaký hadr z H&M vyrobený v Bangladéši, ale s tím bude brzo utrum, jak naznačil muž, který mi proto před časem pořídil šicí stroj. Nicméně, dudlík nemáme, protože si pamatuju své dudlíkové trauma a kočárek také nevedu, protože si s ním připadám značně neohrabaná.

Ale pojďme k věci. Do teď jsem se lehce pohoršovala nad davy matek s dětmi v jídelních sekcích obchodních center. Nyní se jim všem hluboce omlouvám a začínám je velmi dobře chápat. Občas teď dokonce toužím se k nim přidat a zvolat "jsem úplně stejná, vezměte mě mezi sebe!". A proč? Protože jednoduše nechápu, jak může takový malý prcek zabrat ženě matce celý den pozornosti a ona opravdu steží stihne vypít studený čaj.

Nebýt mého úžasného, schopného muže, umřela bych na konci dne hlady, protože mi Píďa vždycky usne u kojení a tím, jak ho nechci budit, sedím na gauči s ním (jsem jediná, kdo to tak dělá?!). A tak minou hodiny proložené přebalováním, cukrblikama a vařením čaje (výkon dne!), až je najednou večer a já jsem z toho "nicnedělání" tak unavená, že ani na sex nemám náladu.

Díky bohu za našich 250 metrů čtverečních, kde se drží prach na místech od sebe dost vzdálených, protože být v menším prostoru, udusili bychom se tou pomalu ale jistě vznikající hnilobou. Pravda, jsou i dny, kdy úspěšně zvládám svou agenturní činnost, upeču 4 mrkvové koláče, zreju záhon a ušiju si kalhoty na spaní, ale to musí být buď úplněk nebo nov, protože jinak si to nedovedu vysvětlit...

Ano, možná by bylo snažší dát dítěti dudlíka nebo ho nechat v postýlce vyřvat a vesele si šůrovat obývák. Ale ty časy, kdy jsem si mohla dělat co se mi zrovna hodilo, nenávratně minuly. Bohužel mi to došlo až teď.. A to mám jen 1 (slovy jedno) dítě! Smekám před vámi všemi, které jich máte víc, protože to už mi opravdu hlava nebere, jak můžete zvládnout připravit jídlo a zároveň přebalovat, hrát si se starším, utírat prach a ještě být venku na vzdělávací procházce či didaktickém hřišti! Neuvěřitelné! Pokud se ze mě nestane do dvou let chobotnice, myslím, že druhé dítě nikdy mít nebudeme...

1. Nenasávat. Neposlouchat, nečíst a nezajímat se o cizí porodní příběhy. (Já vím, je to těžký a tady to 100 % nedávám 😀)

::

2. Pracovat na tom, abychom znaly své tělo fyzicky. Pozorovat souvislosti například mezi stravováním a výtokem/pálením žáhy/bolestí svalů a kloubů apod. a uměly na jeho potřeby důsledně reagovat. Pak se nám takové žití stane automatické.

Stejně tak věřit ve své tělo. Nemusíte podstupovat tu hromadu povinných vyšetření, které vás jen obírají o to, abyste důvěřovala sama sobě (jen si to přiznejte..). Jasně, vidět dítě v pořádku na ultrazvuku je fajn, ale není lepší umět se sama cítit dokonale, v naději a očekávání? Tělo funguje samo, stejně tak samo umí "vyrobit" placentu, vyvinout pupečník, dodávat plodovou vodu, zvětšit dělohu, držet ji na místě, nepropustit dítě a jeho bazén při chůzi. Zkrátka, věřte, že jste ok i když vám to zrovna doktor jednou za měsíc nepotvrzuje.

::

3. Pracovat na tom, abychom věděly a rozeznaly spojitost mezi fyzickým tělem a emocemi. To, že je některým těhotným blbě a zvrací 100x denně a jediné vysvětlení z jejich okolí, se kterým se smíří zní "to jsou prostě hormony", je trochu málo, nemyslíte? (ano, za tohle mě asi ukamenujete). Něco z psychického/duchovního hlediska za tím asi musí být, když tělo dostává instrukce 'vyplavuj hormony tak, ať zvrací'... Stejné je pálení žáhy, stejně tak deprese (můj případ a díkybohu za ně).

Žena je silná ve smyslu schopná, všeho schopná, ve svém cyklu víceméně vždy (kromě období menstruace) plná síly a netušeného odhodlání všechno zvládnout. A nejlépe všechno najednou a nejlépe ještě teď hned. Žena vedle muže je jeho odrazem, jeho zázemím, jeho domovem, úkrytem a rozprostřenou plání možností. Je mu oporou, jako on je jejím ochráncem, zastáncem, stoupencem a podporovatelem. Žena bez muže je jako muž bez ženy. Žena je krásná a od muže to slyšet nepotřebuje. Avšak slyší-li to, vytváří se krásno kolem obou a kolem celého partnerství.Žena je Ženou, když miluje sebe. Když zná své nedostatky, ale přijímá je s noblesou jako svou nádhernou součást. Když zná své přednosti, ale nemá potřebu je vystavovat vnějšímu okolí na obdiv. Když ví a umí předvídat, když zvládá více věcí najednou, když umí použít ženské nástroje pro dobro lidstva🙂, a když je spontánní a přirozená ve svém prazákladním projevu. To je Žena.

Těhotná Žena je požehnanou Ženou. Je předurčena k tomu stát se matkou. V jejím základě je touha po stejné dokonalosti Ženy s nezměrnou touhou být dokonalou Matkou. A to není malý nárok (leč takový male soukromý)... Těhotná Žena narozdíl od Ženy upřednostňuje nejdříve dobro pro dítě a rodinu, pak pro sebe. Nelze se zlobit, ba naopak. Je to zabudovaný kód. Těhotná Žena je přípravou k Matce, tedy tvořitelce (jedné z mnoha tisíců tvořitelek) lidstva. Těhotná Žena nese odpovědnost za své tělo, za své zdraví a zdraví dítěte, za zdraví společnosti. Těhotná Žena je Ženou ozářenou, osvícenou, vzácnou. Nosí dar přírody a poskytuje své tělo k tvorbě mini člověka a skrz ji vstupuje tento mini člověk do našeho světa. Do její rodiny. Těhotná Žena je odhodlána stát se ozubeným kolečkem v tomto soukolí, souzní sama se sebou, s myšlenkou početí a těhotenství a podporuje rozrůstání rodu a generace.

Přechod z Ženy na Těhotnou Ženu se v naší společnosti nijak adekvátně, prožitkově, neslaví. Nijak "oficiálně" se tento důležitý přechod neodděluje (kromě toho, že dostaneme Těhotenskou průkazku, žádanku na 1445 vyšetření, gratuluje nám každý, kdo se danou novinu dozví a začneme nakupovat hromadu oblečků). A mně došlo, že bych nějaký takový přechod ráda prožila. Možná by mi to i velmi pomohlo... A tak jsem se rozhodla, že si nějaký takový "přechodový rituál" zprostředkuji sama.

PS: Inspiroval mě od jedné milé sudičky koníkovky postovaný tento článek | http://www.janbim.cz/cviceni/prechodove-ritualy/ o přechodových rituálech.