Jinak si ještě myslím ze ty úzkosti mi kazi ty první chvilky s miminkem ale už je pomalu lepe ❤️

Úzkosti jsem nezažila, ale nával lásky taky ne, u prvního dítěte. Že ho bezmezně miluju jsem si uvědomila v 7. měsících, kdy vážněji onemocněl. Takže to asi přicházelo naprosto postupně. U dalších dětí se hormony štěstí spustily hned po porodu. První porod byl komplikovanější, tak jestli i proto? Nevím, ale kolotoč kolem dítěte mi ani nějak neumožnil se tím zabývat, neřešila jsem to, prostě jsem se starala, jak nejlíp jsem uměla.

@zuzkasim dekuju moc za odpoved … taky jsem měla komplikovanější porod

@zuzkasim a i moje zubarka říkala ze měla to samé ze az v 7 měsících když její syn onemocněl zjistila ze ho moc miluje

Urcite je to bezne, ze naval lasky neprijde a clovek se zamiluje do miminka postupne. Melo by tomu pomoct co nejvic mazlit miminko kuze na kuzi (nahate miminko na tvou nahou kuzi), ocichavat mu hlavicku - tam miminko vylucuje feromony, ktere podporuji materske chovani.

@lysecek děkuji za radu ❤️

Po prvním porodu mi to trvalo cca pul roku.. zadny nával lasky. Bylo to hrozne tezke období. U druheho dítka to bylo od prvni chvilky. Do ted mam k druhému blíže nez k prvni. Ted cekam treti a jsem opravdu zvedava..

Taky jsem po prvním porodu nezažila ten nával lásky, prislo to až postupně.... Měli jsme,ale těžší starty ....
" Užívat" mateřství jsem si začala až někdy v 8 měsících miminka
Po druhém porodu to bylo úplně jiné ...

U nás žádný okamžitý nával lásky nebyl, přišlo to tak po 3 týdnech 🙂. Na profilu mám článek o porodu a tam o tom trochu mluvím, tak se mrkni, když budeš chtít.
❤️

@lvl16 dekujinzrcite kouknu ❤️

Láska k dětem u mě rostla postupně a roste pořád.

U prvního po třech týdnech, u druhé druhý den, u třetí okamžitě.
O tom prvním (a vlastně o všech třech) něco píšu v článku u sebe na profilu. Tam za to podle mě částečně mohl ne úplně ideální porod.

To jsem rada, že se najdou i jiné matky, které nebyly od první chvíle dokonale milující maminky. Na mě to taky přišlo až po čase a hrozně jsem si to zabírala - kor když se všude píše, že je to láska na první pohled…

@mitnick já prave jsem dost nestastna

Ani u jednoho dítěte nepřišel žádnej nával lásky. Nějak nevím, kdy to přišlo, jen si jsem jistá, že u dcery to bylo později než u syna.

Já jsem si nejdřív musela zvyknout, láska přišla postupně.

U prvniho byl narocnej porod, naval lasky se nekonal, vsichni mi rikali, jak to prijde hned. Psala jsem manzelovi z porodnice, ze jsem spatna mama. Kojeni neslo. U me ten pocit bezmezny lasky prisel, kdyz mi ho odnesli na ozarovani a on tam furt hrozne plakal. Nicmene uzkosti jsem mela jeste dlouho, bylo to hrozne narocne, nemohla jsem 6 nedel skoro chodit, maly jen rval a nespal (nespal teda do roka a pul). Drzim palce, at si to brzo sedne a uzivas si miminko.
S druhym miminkem to prislo okamzite a taky je vse mnohem vic na pohodu, ale tak to byva.

U prvního to byl nával emocí hned jak jsem ho spatřila. Poprvé jsem ho pořádně a za plného vědomí viděla až 5 dní po porodu. U druhého to trvalo dýl, až tak za několik týdnů jsem řekla, že ho miluju.

Zadny naval lasky se nekonal, start byl opravdu tezky, ano, starala jsem se o miminko, ale mela jsem spoustu prace sama se sebou, dat se do kupy jak fyzicky, tak psychicky. Cestu k dceri hledam postupne do ted. Lasku jsem pocitila az nejak nejdriv po pulroce, teprv kdyz se vse tak nejak sklidnilo. Vim, ze ty nase spatne zacatky ovlivnily i me i ji, ale nejsem stroj. Kazdopadne snazim se to dceri vynahrazovat. Ale teprv po druhem porodu jsem si uvedomila, jak jsem si vubec neuzivala to miminkovske obdobi u dcery. S druhym to bylo o 150%lepsi.

U mě něco jako mateřská láska nastoupilo tak kolem 3 měsíce, možná později, do té doby to bylo něco, o co se musím postarat, co je na mě závislé, nikdo jiný to nenakojí, neutěší... Nikdy jsem nebyla mateřský typ, prcek byl z rozumu, nějaké hormonální bouře se nekonaly. Pak jak to začalo víc komunikovat, bylo to čitelnější, tak už ta cesta se hledala lépe. Já jsem v hodně věcech spíš chlap a tohle je taky jedna z věcí 🙂 Doted nechápu, když někdo řekne, že si chce užívat miminka.. čeho??? No první rok bych nejradši vymazala...

U prvniho jsem mela take stavy uzkosti, deprese.. obcas mam jeste ataku, ale s narozenim druhy nak tam vymizeli nebo co si uvedomuji, tak jsem mela za dva roky trikrat. Co se tyce lasky nebo k zlomu kdy zacalo byt dobre, tak az se poprve cilene na me usmal.. jak ja bulela a ta uleva. Vse toto bylo zpusobeno krasnym porodem s dramatickym koncem, mohla za to neinformovatelnost ze strany personalu. U druhy to bylo vsechno jinak, ac poznamenana timto zazitkem.. malickou jsem mela porad u sebe, nikomu jsem ji nepujcovala pochovat snad do pul roku, ani tatinkovi ne, max na par vterin.

U prvorozeného mi láska naskočila snad až někdy kolem 1.roku. Porod byl složitý, deprese velké, tlak okolí, abych byla perfektní matka byl neskutečný a pediatra tomu dodávala ty poslední kapky... do teď je mi hrozně líto, že jsem si ho neužila, jako miminko. Vztah se zlepšil, až po návštěvě psychoterapeuta, kam jsem začala chodit, když měl malý 10 měsíců. Pomohlo to celé rodině, od té doby jsem začala být pyšná na to, jak šikovného chlapečka mám 🙂 ale je to dáno asi i těmi prvními "pokusy". Vše je nové, nikdo do té doby o ničem "špatném" v mateřství nemluvil (probdělé noci, prdíky, špatné kojení, řešení zas*aných vývojových tabulek u dr.). U druhé dcery to bylo nesrovnatelné. Držím pěsti a hlavně - klid! Když budeš ty v pohodě, bude i miminko a pak to přijde 😉

@lenulle07 děkuji moc ❤️

Všem moc děkuji za odpovědi jste skvěle ❤️❤️❤️

@samanta0605 šestinedělí bylo jednoznačně nejhorší období mého života a rozhodně netrvalo jen 6 tejdnu teda....kdyby mi tenkrát někdo řekl, že si malýho vezme, tak mu ještě poděkuju....hrozný hrozný hrozný....byl to pro mě vetřelec, vůbec jsem nechápala proč jsem chtěla mít dítě....no hnus neskutečnej....u druhého dítěte o něco málo lepší. Láska k prvnímu přišla pomalu a složitě, je to velice složitá povaha a pořád si k němu hledám cestu, myslím že i on ke mně. S druhou dcerou mám úplně jiný vztah...neskutečně miluji obě svoje děti, ale každého úplně jinak, ale ani jednoho víc nebo míň, prostě jinak. Neboj, bude dobře. O to líp, že to řešíš. Já to tenkrát neřešila, strašně jsem se za to styděla, nikomu jsem to neřekla, ale trpěla jsem hrozně teda 😔

@koncita deluju moc ani nevis jak moc mi to pomáhá ❤️

@samanta0605 vím 😊 mně by to tenkrát taky moc pomohlo 🙂 ale už je to za mnou...a ty to taky překonas, chce to jen čas a někdy i trochu pomoci zvenčí ❤️ držím palce 🙂