Dokud jsem neměla děti, moc jsem o výchově nepřemýšlela. Brala jsem jako samozřejmost to, v čem jsem vyrostla. 

Že miminko spí v postýlce, vozí se v kočárku, usíná samo, nechává se "vyřvat"... Že děti jsou malá hloupá stvoření, která nic neví a snad ani nemají svou vůli, natož názor. A tak rodiče za ně vše rozhodují a prostě mají pravdu. A že děti přece musí poslouchat. Že je normální být v roce bez plen, v roce a půl mluvit a ve 2 letech povídat básničky. Že ve škole se vzorně sedí, poslouchá a nevyrušuje a kdo dělá něco jiného, zlobí a je špatný. A že je samozřejmé mít samé jedničky.

Když se nám mělo narodit naše první dítě, nedalo mi to, abych si nepořídila nějaké ty "chytré" knihy. Když jsem četla, co prožívá narozené miminko, které je po porodu oddělené od své maminky, jak strašnou fyzickou bolest zažívá, jak se cítí samo a nešťastné, když nikdo nereaguje na jeho pláč a potřeby, brečela jsem. Bylo mi jasné, že tohle své dítě nikdy nenechám zažít. A když jsem se dočetla, že je přirozené, aby miminko bylo neustále v kontaktu s maminkou (tatínkem), že v minulosti spalo s rodiči v jedné posteli, že očekává, že bude středobodem světa rodičů, věděla jsem, že jsem našla, co jsem hledala. Znělo to všechno tak logicky. Nebylo o čem pochybovat. Nechápala jsem, že se tak nechovají ke svým dětem všichni rodiče. Copak oni o tom neví? Oni to snad nečetli? 

“Kontaktní rodičovství” tedy byla naše jednoznačná volba. Moje děti byla spokojená a usměvavá miminka, která v podstatě nikdy neplakala. A teď, když jim je 3,5 a 2 roky, jsou to spokojená a usměvavá batolata, která objevují svět. Zároveň na nich pozoruji další vlastnosti a výhody, které (jsem přesvědčená) získávají díky kontaktnímu rodičovství - jsou vnímavé, obratné, starostlivé, ohleduplné, soucitné, mazlivé, zvědavé, umí se přizpůsobit, jsou sebejisté.

A co že to ve výchově našich dětí děláme? Používáme těchto 6 prostředků kontaktního rodičovství:

1. Bonding aneb vazba po porodu

Bonding se praktikuje v prvních chvílích po narození dítěte. Jsou to chvíle, které spolu stráví rodiče a dítě společně. Po velké fyzické i emocionální námaze máte konečně své děťátko v náručí. Kontaktní vztah začíná v průběhu těhotenství a po narození přerůstá v lásku, která zajišťuje, že se dítěti dostane dostatečné péče a ochrany potřebné k tomu, aby přežilo ve zdraví.*

Když se mé děti narodily a porodní asistentka mi je okamžitě položila na mé břicho, přikryla nás a nechala v klidu a o samotě, byl to nádherný a silný zážitek. Přestala jsem cítit jakoukoliv únavu a vyčerpanost. Cítila jsem jen obrovské štěstí. Dívala jsem se na své děti a okamžitě jsem se zamilovala.

2. Kojení

Kojení je skvělý způsob, jak poznat dítě. Vy pozorujete své dítě a dítě, když pije z prsu, kouká na vás. Při kojení se mimo jiné skvěle naučíte číst signály svého dítěte. Naučíte se být flexibilní, rozpoznat řeč těla a mimiku svého dítěte a reagovat na ni. Kojící matky také se svými dětmi více soucítí.*

Poprvé se děti přisály ihned po narození, když mi byly položeny na břicho. Bylo tak dojemné sledovat, jak se plazí k bradavce a jak se poprvé přisají. Začátek kojení sice trochu bolel, no možná trochu víc. Asi týden jsem cítila obrovskou bolest až v zádech, ale pak už to šlo samo. Ten pocit blízkosti a propojení je nepopsatelný. Když jsem přestala po roce syna kojit, obrečela jsem to.

3. Nošení dětí

Nošení děti uklidňuje. Děti méně pláčou a tráví více času ve stavu bdělé pozornosti, což je rozpoložení, v němž se děti učí nejvíce o svém prostředí. Maminky, které své děti nosí jsou zároveň vůči nim vnímavější.*

Hezký šátek s návodem jsem si pořídila ještě před narozením dětí. První úvazy byly trochu komplikované a potřebovala jsem asistenci manžela, ale po pár dnech jsem to začala zvládat sama. A nosila jsem, co to šlo. Doma, venku. Dětem se to líbilo, byly spokojené a neplakaly. Mnohem lépe mohly objevovat svět. Já měla volné obě ruce, takže jsem zvládla i “něco udělat” (ale fakt jenom něco 🙂) A hlavně, byli jsme pořád spolu.

4. Společné spaní

Většina dětí lépe spí, když jsou blízko rodičů. Děti se cítí příjemně a bezpečně. Pro matky je zároveň jednodušší dítě nakojit, když ho mají hned vedle sebe.*

U nás doma spíme všichni v jedné posteli. Dokud jsem kojila, bylo to pohodlné i proto, že jsem nemusela vstávat z postele. Prostě jsem se nadzvedla, opřela o polštář, vzala miminko do ruky a přiložila k prsu. Někdy jsme společně u kojení i usnuli. Když dnes mají děti “noční můry”, stačí je pohladit, promluvit na ně a zase klidně spí. Spánek s našimi dětmi bych dobrovolně nevyměnila za nic na světě! Když večer uléhám a mám každého z jedné strany, oni se ke mě přitulí, je to jeden z nejkrásnějších momentů každého dne 🙂

5. Důvěra v pláč dítěte

Pláč je komunikační prostředek dítěte. Když pláče, sděluje nám, že něco potřebuje. Čím citlivěji reagujete, tím více se dítě naučí důvěřovat vám a svým schopnostem komunikovat.*

Když jsem slyšla svoje děti plakat, rvalo mi to srdce. Proto jsem dělala vše pro to, aby neplakaly. A víte co? Dařilo se to. Naše děti jako miminka v podstatě vůbec neplakaly. Neměly k tomu totiž důvod. A já byla spokojená stejně jako ony 🙂. Jsem šťastná, že jsem si nenechala namluvit, že se dítě snaží pláčem se mnou manipulovat a nenechávala ho vyplakat.

6. Vyrovaný osobní a rodinný život, vymezování hranic

Péče o miminko je fyzicky i psychicky velmi náročná. A dítě potřebuje nejen šťastnou a odpočatou matku, ale také dva vnímavé a spolupracující rodiče. Je důležité nezapomínat tedy na sebe ani na svého partnera. A také si říkat o pomoc.*

Bydlíme daleko od babiček a dědečků a jsme tedy na výchovu našich dětí sami. Naštěstí mám skvělého manžela, který mi po celou dobu hodně pomáhá. Když byly děti novorozenci, převzal péči o domácnost. Dokonce mi nosil snídani do postele. Když přijede z práce, děti se mu “pověsí” na krk a já mám chvilku klid. O víkendu mě ráno nechá dospat. A čas od času si vezme v sobotu děti a já můžu mít pár hodin jen pro sebe. A spolu jsme, když děti konečně usnou. Přiznávám. Moc toužím po tom vyrazit se svým mužem do restaurace. Jen sami dva. Bez dětí. Pak si zajít třeba do kina nebo na procházku. No, však ono to taky přijde 🙂.

+ 1 poznání závěrem

Taky znáte chytré nevyžádané rady typu: “Nech ho vybrečet.” “Musíš ho kojit pravidelně.” “Nenos ji, rozmazlíš ji.” “Budeš toho litovat.” “Cože, ty ještě kojíš?”

Když se narodilo naše první dítě a začaly se u nás střídat návštěvy, od všech jsem slyšela to stejné. Že ho rozmazlím, protože ho moc chovám, prý ať ho položím do postýlky. Že ho nemůžu kojit každou hodinu. Ať ho nechám brečet, prý mu to posílí plíce. A mnoho dalšího. Vysvětlování nemělo cenu. Všechny ty maminky, babičky, tetičky mají přece mnohem víc zkušeností. Ony, na rozdíl ode mne, už své děti vychovaly. A přesně podle svých rad. Tak hlavně ať jim nic nevysvětluju. Prý takové nesmysly. To ta dnešní doba. 

Jsem ráda, že jsem to zvládla a že jsem jim nepodlehla. Vyplatilo se mi důvěřovat vlastnímu rodičovskému instinktu a potřebám svých dětí. Někdy to bylo a stále je těžké. Ale nenechala a nenechávám se zviklat a dělám si to po svém. Tak jak to vyhovuje nám a našim dětem. Přiznávám, měla jsem a mám v tomto ohledu jednu výhodu. Bydlíme totiž od všech dostatečně daleko a tak jsem si mohla a můžu své děti vychovávat po svém a nikdo nemá moc velkou šanci mi do toho mluvit. 

A co vy? Jste taky kontaktní?

*William Sears, Martha Searsová. Kontaktní rodičovství, Argo 2012

Ne, nezbláznila jsem se. A ano, vím, že je teprve konec září a Vánoce jsou až za čtvrt roku. Ale já jsem se prostě pustila do toho tzv. předvánočního úklidu už teď. Dělám to tak už několik let. 

Vánoce totiž miluju. Opravdu. Strašně moc. A nenechám si je ničím kazit. Takže velký úklid dělám už na podzim. Mimochodem jsem četla, že podle Feng Shui je podzim doba, kdy padá listí ze stromů, ideálním časem na úklid. Takže jsem o víkendu umyla okna, vyprala záclony a závěsy. V dalších týdnech postupně uklidím jednotlivé místnosti, se vším všudy, včetně skříní. Vyhážu vše, co nepotřebujeme. Všechno vymyju a poskládám zpátky jen to, co tam má být. 

Po večerech pak zabrouzdám na své oblíbené e-shopy a postupně vyberu a objednám dárky, tak abych na konci listopadu měla vše po kupě. 

A až přijde adventní čas, budeme se spolu s dětmi chystat. Napíšeme Ježíškovi. Dojdeme do lesa na větvičky a šištičky. Vyrobíme adventní věnec a svícen. Vyzdobíme dům. Upečeme cukroví. Dojedeme společně koupit vánoční strom…

A doma bude vládnout pohoda a klid a budeme se společně už jen těšit… 🙂

Tak jsme se dočkali. Konečně tu byl ten malý drobeček s námi. Tolik jsme se na něj těšili. 

Pamatuju si to jako dneska. Přinesli jsme si domů naše první děťátko. Doma bylo absolutní ticho. Zabalila jsem ho do zavinovačky a položila do postýlky. Stáli jsme s manželem nad postýlkou s naším děťátkem, manžel mě objal kolem ramen a společně jsme se na něj dívali. Dívali jsme se a mlčeli. 

Po pár dnech už bylo vše jinak 😉. A já měla v hlavě pořádný fičák. Jedna myšlenka střídala druhou...

1. A mám ho navždy.
2. Pro boha, co s ním mám dělat?
3. Nechápu, jak toho může takové malé miminko vykakat tolik za jeden den.
4. Jak toho může to malé miminko tolik sníst za jeden den?
5. Bylo by to o tolik jednodušší, kdybych měla ještě jeden pár rukou. Proč to evoluce nezařídila?
6. Co je dnes za den?
7. Pane bože, myslím, že jsem ho zlomila.
8. Má to hovínko správnou barvu?
9. Dělám to správně?
10. Co to je za zvuk? 
11. Přece už zase nemůže mít hlad?
12. To už zase kakal?
13. Proč jsem to jen googlila?
14. Jsou ostatní matky taky ještě v pyžamu?
15. Jestli mi ještě jednu někdo řekne, “spi, když spí dítě”, tak ho praštím.
16. Prosím, neposlintej mi mé poslední čisté oblečení. 
17. Jak se má sakra tahle věc obléknout?
18. Proč nemůžu přijít na to, jak to sundat?
19. Počkejte… zhloupla jsem. Zlepší se to někdy?
20. Mám otevřít dveře nebo nejdřív schovat prsa?
21. Opravdu se potřebuju napít.
22. Prosím, přestaň plakat.
23. Pro lásku boží, prosím, přestaň plakat.
24. Takhle jsem si to nepředstavovala.

A jaké myšlenky se honily hlavou vám? 🙂

Když mi bylo asi 12 let, moje tehdy 24 letá sestřenice otěhotněla. Pamatuju si, jak mi můj táta řekl: “Kéž bys to taky vydržela aspoň do těch 24 let. Není kam pospíchat.” Vzhledem k tomu, že v té době v naší zemi ještě panoval socialismus a holky se vdávaly a měly děti kolem 20 let, tak jsem si řekla: “Hm, tak snad to do těch 24 let vydržím.” Pak se u nás změnila situace a přišla sametová revoluce. 

Když mi bylo 22, pracovala jsem s jednou kolegyní. Jí bylo 29, nebyla vdaná a neměla děti. Myslela jsem si, že je pěkně stará, a že až mně bude 29, budu vdaná a budu mít 2 děti. 

Když mi bylo 24, vzpomněla jsem si na tátu a pomyslela si, že jsem vydržela. A co víc. Uvědomovala jsem si, že zatím děti nechci. Chtěla jsem pracovat, vydělávat a poznávat svět. Ne být doma s dětmi. Proboha, co bych s nimi doma celé dny dělala? To bych se určitě zbláznila! “Odsouvám dítě o 2 roky, to mi bude 26, to bude ideální,” řekla jsem si. V žádném případě jsem nechtěla být "starou" matkou. 

Ve 26 letech se mi zdálo, že jsem na děti pořád ještě moc mladá. A ve své hlavě jsem je opět odsunula o 2 roky, do mých 28. Hezký věk. Prima. A ještě aspoň stihnu vydělat nějaké peníze a něco zažít.

A tak to šlo dál. I ve 32 letech jsem se cítila mladá a měla jsem pocit, že není kam spěchat. Krom toho jsem kolem sebe měla takových holek víc a tak mi to přišlo naprosto normální. Jasně, že když jsem přijela domů na Vysočinu, potkávala jsem o mnoho let mladší holky s dětmi. A doma se samozřejmě všichni tvářili, že nechápou, na co čekám…

Nebudu to prodlužovat. V 35 letech jsem konečně nabyla dojmu, že bych dítě chtěla. Že už jsem toho viděla a zažila dost. V práci jsem začínala cítit vyhoření. Připadala jsem si naprosto vyčerpaná a uvědomila jsem si, že se moje hodnoty změnily. V té době jsme už také bydleli na vesnici ve vlastním domečku s velkou zahradou a já se začínala těšit, jak na té zahradě budou kromě 2 psů a kočky pobíhat a hrát si naše děti.

V mých čerstvých 37 letech se mi narodil náš chlapeček. A když mi bylo 38 a půl, tak se narodila naše holčička… 

Jsem ráda, že jsem s mateřstvím počkala. Mám pocit, že si své děti mnohem víc užívám a jsem schopná je mnohem lépe vnímat. Nikam nespěchám a nemám pocit, že bych o něco tam venku přicházela. Všeho jsem si užila dostatečně. Teď jsem šťastná, že jsem doma s dětmi. A jsem opravdu spokojená. Vždycky jsem hodně sportovala, takže ani pohyb s těmi neposedy není problém. Naopak, mám pocit, že mít děti v pozdějším věku člověka velmi omladí. Cítím se tak na 28. Zároveň jsem dostatečně stará na to, abych si nenechala do věcí mluvit. Naslouchám své intuici a následuju potřeby svých dětí. Jejich spokojenost je pro mě to nejdůležitější.

A tohle jsou moje vlastní zkušenosti, proč odložit mateřství:

1. Stihla jsem vydělat dost peněz.
2. Vybudovala jsem společně s manželem domov.
3. Užila si vše, co jsem si v tu dobu užít chtěla - cestovat, chodit do divadel, do kin, do restaurací, jezdit po festivalech a koncertech, lyžovat v zahraničí, hrát golf…
4. Koupila jsem si, co jsem chtěla. Měla jsem na starosti jen a pouze samu sebe, a tak jsem si dopřávala. Mimochodem jsem ráda, že jsem si v této době pořídila spoustu věcí, po kterých jsem toužila a které stále mám a používám a doufám, že mi dlouho vydrží. Protože s narozením dětí se rodinný příjem rapidně sníží, takže si pro sebe nekoupíte už vůbec nic 🙂
5. Když se ohlédnu zpátky, vidím, že jsem si užila opravdu spoustu bezstarostných let. Bezstarostnost zmizela okamžikem narození prvního dítěte.
6. Když se děti narodily, byla jsem klidná a jedinou potřebou, kterou jsem měla, bylo věnovat se našim dětem. Být jim neustále na blízku a k dispozici, chovat je a mazlit se s nimi do zblbnutí.
7. Díky zkušenostem a svému věku nejsem tak snadno ovlivnitelná. Stojím si za svými názory a přesvědčeními (a že těch našeptávačů, co je a co není ve výchově dětí dobré, je hodně a jsou mnohdy velmi neodbytní).
8. Na vesnici, kde dávají lišky dobrou noc, jsem naprosto spokojená. Protože není nad to, když děti můžou být celý den venku, běhat po zahradě, hrabat se v kamení, bagrovat hlínu. Běhat po lese.
9. Je pro mě důležité zdraví a dobrá kondice. A tak vařím z kvalitních potravin. Nenajdete u mě doma bílý cukr ani bílou mouku. A věnujeme se pohybu a sportu, což se počítá. Protože tím (aspoň tomu hodně věřím) dám dětem ten nejlepší základ do života.
10. A nakonec, s malými dětmi prostě omládnete. A já se cítím hodně mladá.

 Těch výhod bych našla ještě víc. Ale je tu jedna věc, kterou vidím jako velkou nevýhodu pozdního mateřství. 

1. Mnohem víc si totiž uvědomuju důležitost zdraví a modlím se, abychom tu s manželem byli pro děti dostatečně dlouho. Abychom je stihli nejen vychovat a přivést k dospělosti, ale abychom tu pro ně a s nimi mohli být ještě dlouho poté. Přála bych si, aby moje děti jednou s pořízením rodiny nečekaly tak dlouho jako my. Mít totiž pro své děti prarodiče a nejlépe aktivní prarodiče je něco, co mi došlo až po jejich narození. Děti by měly mít kolem sebe co nejvíce lidí, kteří je milují. A co si budeme povídat, to dokáže jen rodina.