Dokud jsem neměla děti, moc jsem o výchově nepřemýšlela. Brala jsem jako samozřejmost to, v čem jsem vyrostla.
Že miminko spí v postýlce, vozí se v kočárku, usíná samo, nechává se "vyřvat"... Že děti jsou malá hloupá stvoření, která nic neví a snad ani nemají svou vůli, natož názor. A tak rodiče za ně vše rozhodují a prostě mají pravdu. A že děti přece musí poslouchat. Že je normální být v roce bez plen, v roce a půl mluvit a ve 2 letech povídat básničky. Že ve škole se vzorně sedí, poslouchá a nevyrušuje a kdo dělá něco jiného, zlobí a je špatný. A že je samozřejmé mít samé jedničky.
Zdroj fotografií: ahinsashoes.cz
Když se nám mělo narodit naše první dítě, nedalo mi to, abych si nepořídila nějaké ty "chytré" knihy. Když jsem četla, co prožívá narozené miminko, které je po porodu oddělené od své maminky, jak strašnou fyzickou bolest zažívá, jak se cítí samo a nešťastné, když nikdo nereaguje na jeho pláč a potřeby, brečela jsem. Bylo mi jasné, že tohle své dítě nikdy nenechám zažít. A když jsem se dočetla, že je přirozené, aby miminko bylo neustále v kontaktu s maminkou (tatínkem), že v minulosti spalo s rodiči v jedné posteli, že očekává, že bude středobodem světa rodičů, věděla jsem, že jsem našla, co jsem hledala. Znělo to všechno tak logicky. Nebylo o čem pochybovat. Nechápala jsem, že se tak nechovají ke svým dětem všichni rodiče. Copak oni o tom neví? Oni to snad nečetli?
“Kontaktní rodičovství” tedy byla naše jednoznačná volba. Moje děti byla spokojená a usměvavá miminka, která v podstatě nikdy neplakala. A teď, když jim je 3,5 a 2 roky, jsou to spokojená a usměvavá batolata, která objevují svět. Zároveň na nich pozoruji další vlastnosti a výhody, které (jsem přesvědčená) získávají díky kontaktnímu rodičovství - jsou vnímavé, obratné, starostlivé, ohleduplné, soucitné, mazlivé, zvědavé, umí se přizpůsobit, jsou sebejisté.
A co že to ve výchově našich dětí děláme? Používáme těchto 6 prostředků kontaktního rodičovství:
1. Bonding aneb vazba po porodu
Bonding se praktikuje v prvních chvílích po narození dítěte. Jsou to chvíle, které spolu stráví rodiče a dítě společně. Po velké fyzické i emocionální námaze máte konečně své děťátko v náručí. Kontaktní vztah začíná v průběhu těhotenství a po narození přerůstá v lásku, která zajišťuje, že se dítěti dostane dostatečné péče a ochrany potřebné k tomu, aby přežilo ve zdraví.*
Když se mé děti narodily a porodní asistentka mi je okamžitě položila na mé břicho, přikryla nás a nechala v klidu a o samotě, byl to nádherný a silný zážitek. Přestala jsem cítit jakoukoliv únavu a vyčerpanost. Cítila jsem jen obrovské štěstí. Dívala jsem se na své děti a okamžitě jsem se zamilovala.
2. Kojení
Kojení je skvělý způsob, jak poznat dítě. Vy pozorujete své dítě a dítě, když pije z prsu, kouká na vás. Při kojení se mimo jiné skvěle naučíte číst signály svého dítěte. Naučíte se být flexibilní, rozpoznat řeč těla a mimiku svého dítěte a reagovat na ni. Kojící matky také se svými dětmi více soucítí.*
Poprvé se děti přisály ihned po narození, když mi byly položeny na břicho. Bylo tak dojemné sledovat, jak se plazí k bradavce a jak se poprvé přisají. Začátek kojení sice trochu bolel, no možná trochu víc. Asi týden jsem cítila obrovskou bolest až v zádech, ale pak už to šlo samo. Ten pocit blízkosti a propojení je nepopsatelný. Když jsem přestala po roce syna kojit, obrečela jsem to.
3. Nošení dětí
Nošení děti uklidňuje. Děti méně pláčou a tráví více času ve stavu bdělé pozornosti, což je rozpoložení, v němž se děti učí nejvíce o svém prostředí. Maminky, které své děti nosí jsou zároveň vůči nim vnímavější.*
Hezký šátek s návodem jsem si pořídila ještě před narozením dětí. První úvazy byly trochu komplikované a potřebovala jsem asistenci manžela, ale po pár dnech jsem to začala zvládat sama. A nosila jsem, co to šlo. Doma, venku. Dětem se to líbilo, byly spokojené a neplakaly. Mnohem lépe mohly objevovat svět. Já měla volné obě ruce, takže jsem zvládla i “něco udělat” (ale fakt jenom něco 🙂) A hlavně, byli jsme pořád spolu.
4. Společné spaní
Většina dětí lépe spí, když jsou blízko rodičů. Děti se cítí příjemně a bezpečně. Pro matky je zároveň jednodušší dítě nakojit, když ho mají hned vedle sebe.*
U nás doma spíme všichni v jedné posteli. Dokud jsem kojila, bylo to pohodlné i proto, že jsem nemusela vstávat z postele. Prostě jsem se nadzvedla, opřela o polštář, vzala miminko do ruky a přiložila k prsu. Někdy jsme společně u kojení i usnuli. Když dnes mají děti “noční můry”, stačí je pohladit, promluvit na ně a zase klidně spí. Spánek s našimi dětmi bych dobrovolně nevyměnila za nic na světě! Když večer uléhám a mám každého z jedné strany, oni se ke mě přitulí, je to jeden z nejkrásnějších momentů každého dne 🙂
5. Důvěra v pláč dítěte
Pláč je komunikační prostředek dítěte. Když pláče, sděluje nám, že něco potřebuje. Čím citlivěji reagujete, tím více se dítě naučí důvěřovat vám a svým schopnostem komunikovat.*
Když jsem slyšla svoje děti plakat, rvalo mi to srdce. Proto jsem dělala vše pro to, aby neplakaly. A víte co? Dařilo se to. Naše děti jako miminka v podstatě vůbec neplakaly. Neměly k tomu totiž důvod. A já byla spokojená stejně jako ony 🙂. Jsem šťastná, že jsem si nenechala namluvit, že se dítě snaží pláčem se mnou manipulovat a nenechávala ho vyplakat.
6. Vyrovaný osobní a rodinný život, vymezování hranic
Péče o miminko je fyzicky i psychicky velmi náročná. A dítě potřebuje nejen šťastnou a odpočatou matku, ale také dva vnímavé a spolupracující rodiče. Je důležité nezapomínat tedy na sebe ani na svého partnera. A také si říkat o pomoc.*
Bydlíme daleko od babiček a dědečků a jsme tedy na výchovu našich dětí sami. Naštěstí mám skvělého manžela, který mi po celou dobu hodně pomáhá. Když byly děti novorozenci, převzal péči o domácnost. Dokonce mi nosil snídani do postele. Když přijede z práce, děti se mu “pověsí” na krk a já mám chvilku klid. O víkendu mě ráno nechá dospat. A čas od času si vezme v sobotu děti a já můžu mít pár hodin jen pro sebe. A spolu jsme, když děti konečně usnou. Přiznávám. Moc toužím po tom vyrazit se svým mužem do restaurace. Jen sami dva. Bez dětí. Pak si zajít třeba do kina nebo na procházku. No, však ono to taky přijde 🙂.
+ 1 poznání závěrem
Taky znáte chytré nevyžádané rady typu: “Nech ho vybrečet.” “Musíš ho kojit pravidelně.” “Nenos ji, rozmazlíš ji.” “Budeš toho litovat.” “Cože, ty ještě kojíš?”
Když se narodilo naše první dítě a začaly se u nás střídat návštěvy, od všech jsem slyšela to stejné. Že ho rozmazlím, protože ho moc chovám, prý ať ho položím do postýlky. Že ho nemůžu kojit každou hodinu. Ať ho nechám brečet, prý mu to posílí plíce. A mnoho dalšího. Vysvětlování nemělo cenu. Všechny ty maminky, babičky, tetičky mají přece mnohem víc zkušeností. Ony, na rozdíl ode mne, už své děti vychovaly. A přesně podle svých rad. Tak hlavně ať jim nic nevysvětluju. Prý takové nesmysly. To ta dnešní doba.
Jsem ráda, že jsem to zvládla a že jsem jim nepodlehla. Vyplatilo se mi důvěřovat vlastnímu rodičovskému instinktu a potřebám svých dětí. Někdy to bylo a stále je těžké. Ale nenechala a nenechávám se zviklat a dělám si to po svém. Tak jak to vyhovuje nám a našim dětem. Přiznávám, měla jsem a mám v tomto ohledu jednu výhodu. Bydlíme totiž od všech dostatečně daleko a tak jsem si mohla a můžu své děti vychovávat po svém a nikdo nemá moc velkou šanci mi do toho mluvit.
A co vy? Jste taky kontaktní?
*William Sears, Martha Searsová. Kontaktní rodičovství, Argo 2012
Taky ocenuju, ze od rodiny bydlime daleko, protote je klid. Ted jsme na navsteve a furt posliucham, jak mimino potrebuje dudlicek (pritom skoro vubec nebreci) a te je vycurana, protoze se chce chovat a vubec je to hrozny, ze se v ty kazajce (satku) nemuze mrskat...