Dokud jsem neměla děti, moc jsem o výchově nepřemýšlela. Brala jsem jako samozřejmost to, v čem jsem vyrostla. 

Že miminko spí v postýlce, vozí se v kočárku, usíná samo, nechává se "vyřvat"... Že děti jsou malá hloupá stvoření, která nic neví a snad ani nemají svou vůli, natož názor. A tak rodiče za ně vše rozhodují a prostě mají pravdu. A že děti přece musí poslouchat. Že je normální být v roce bez plen, v roce a půl mluvit a ve 2 letech povídat básničky. Že ve škole se vzorně sedí, poslouchá a nevyrušuje a kdo dělá něco jiného, zlobí a je špatný. A že je samozřejmé mít samé jedničky.

Když se nám mělo narodit naše první dítě, nedalo mi to, abych si nepořídila nějaké ty "chytré" knihy. Když jsem četla, co prožívá narozené miminko, které je po porodu oddělené od své maminky, jak strašnou fyzickou bolest zažívá, jak se cítí samo a nešťastné, když nikdo nereaguje na jeho pláč a potřeby, brečela jsem. Bylo mi jasné, že tohle své dítě nikdy nenechám zažít. A když jsem se dočetla, že je přirozené, aby miminko bylo neustále v kontaktu s maminkou (tatínkem), že v minulosti spalo s rodiči v jedné posteli, že očekává, že bude středobodem světa rodičů, věděla jsem, že jsem našla, co jsem hledala. Znělo to všechno tak logicky. Nebylo o čem pochybovat. Nechápala jsem, že se tak nechovají ke svým dětem všichni rodiče. Copak oni o tom neví? Oni to snad nečetli? 

“Kontaktní rodičovství” tedy byla naše jednoznačná volba. Moje děti byla spokojená a usměvavá miminka, která v podstatě nikdy neplakala. A teď, když jim je 3,5 a 2 roky, jsou to spokojená a usměvavá batolata, která objevují svět. Zároveň na nich pozoruji další vlastnosti a výhody, které (jsem přesvědčená) získávají díky kontaktnímu rodičovství - jsou vnímavé, obratné, starostlivé, ohleduplné, soucitné, mazlivé, zvědavé, umí se přizpůsobit, jsou sebejisté.

A co že to ve výchově našich dětí děláme? Používáme těchto 6 prostředků kontaktního rodičovství:

1. Bonding aneb vazba po porodu