Tak jsme se dočkali. Konečně tu byl ten malý drobeček s námi. Tolik jsme se na něj těšili.
Pamatuju si to jako dneska. Přinesli jsme si domů naše první děťátko. Doma bylo absolutní ticho. Zabalila jsem ho do zavinovačky a položila do postýlky. Stáli jsme s manželem nad postýlkou s naším děťátkem, manžel mě objal kolem ramen a společně jsme se na něj dívali. Dívali jsme se a mlčeli.
Po pár dnech už bylo vše jinak 😉. A já měla v hlavě pořádný fičák. Jedna myšlenka střídala druhou...

- A mám ho navždy.
- Pro boha, co s ním mám dělat?
- Nechápu, jak toho může takové malé miminko vykakat tolik za jeden den.
- Jak toho může to malé miminko tolik sníst za jeden den?
- Bylo by to o tolik jednodušší, kdybych měla ještě jeden pár rukou. Proč to evoluce nezařídila?
- Co je dnes za den?
- Pane bože, myslím, že jsem ho zlomila.
- Má to hovínko správnou barvu?
- Dělám to správně?
- Co to je za zvuk?
- Přece už zase nemůže mít hlad?
- To už zase kakal?
- Proč jsem to jen googlila?
- Jsou ostatní matky taky ještě v pyžamu?
- Jestli mi ještě jednu někdo řekne, “spi, když spí dítě”, tak ho praštím.
- Prosím, neposlintej mi mé poslední čisté oblečení.
- Jak se má sakra tahle věc obléknout?
- Proč nemůžu přijít na to, jak to sundat?
- Počkejte… zhloupla jsem. Zlepší se to někdy?
- Mám otevřít dveře nebo nejdřív schovat prsa?
- Opravdu se potřebuju napít.
- Prosím, přestaň plakat.
- Pro lásku boží, prosím, přestaň plakat.
- Takhle jsem si to nepředstavovala.
A jaké myšlenky se honily hlavou vám? 🙂



Hehe haha hihi s tím zhloupnutim - mě to hodně pobavilo. 🙂)