Sex za císaře pána aneb zapadlé praktiky sexuální....už tenkrát se učilo o sexualitě mládeže, pravda, trochu svérázněji, ale mě se to líbí 🙂))) upozornění: text obsahuje sprosté citace 🙂))
Období národního obrození charakterizoval mimo jiné znovuprobuzený zájem o lidovou slovesnost a folklor. Své místo však dostala pouze tvorba dokazující mravní vyspělost českého národa. Světlou výjimkou byla díla Karla Jaroslava Obrátila, který se věnoval například erotice a sexualitě...
Sprosťárny v dívčí škole
V tomto kontextu působí jako skutečné zjevení Kryptadia z pera Karla Jaroslava Obrátila (1866–1945), která vydal autor vlastním nákladem v letech 1932–1939. Za svoji předcházející knihu Sokolský katechismus (1898) byl zařazen mezi podezřelé osoby, a tak novou sbírku raději ukryl v kanceláři na dívčí škole, jíž byl ředitelem. Část však někdo ukradl a předal úřadům. Obrátil tak byl kvůli své sběratelské vášni opět perzekvován. Tentokrát důvodem nebylo vypjaté češství jako za starého mocnářství, ale objekt jeho zájmu.
Obrátil se totiž věnoval všemu zdánlivě nízkému a tělesnému, a to především na moravském venkově (hlavně Slovácku), i když sem tam badatelsky zavítal i do Čech či na Slovensko. Právě kvůli skryté povaze studovaných zvyklostí nazval svou sbírku Kryptadia. Ono krypto– je totiž první částí složených slov, která znamenají „tajný“ a Kryptadia tedy značí souhrn ukrytých věcí.
Hra „Na kanečky“
Tématu onanie a prvních sexuálních experimentů dětí a mladistvých se přitom v daném díle věnuje mnoho prostoru. Podle autora totiž u mladých lidí obou pohlaví platilo, že si do jistého věku mohli dělat, co chtěli. Okolí vše považovalo jen za jakousi nevinnou hru. Obrátil tak mimo jiné boří představu o dívkách, které do manželství vstupovaly bez jakýchkoli sexuálních zkušeností.
Kryptadia se ovšem zabývají i vzájemnou interakcí mezi mladými chlapci. Dočteme se například o jinošské hře „Na kanečky“, pod kterou se neskrývá nic jiného, než anální styk. Jako další příklad pak autor uvádí: „Jedenáctiletý má dlouhou chvíli, třináctiletý leží oblečen na břiše v trávě a čte. (...) Jedenáctiletý vytáhne pyj, lehne na čtoucího a snaží se mu jej vpravit aspoň mezi půlky hýždí přes kalhoty. Ležící se však najednou obrátí a řekne: ‚Ale dé mě pokuj, ty sviňo.‘“
Dle huby, či dle řitě?
S postupujícím věkem se z dětské společnosti začaly vyčleňovat zvláště půvabné dívky, které si měly co nejdéle uchovat svůj pel. Pojem krásy se v jednotlivých krajích velice lišil: „Na Slovácku cení se krása děvčete dle huby (tváře) a dle řitě (zadní části těla).“ (…) Povídá-li se o některém děvčeti, že je hezké, ale Slovákovi (ze Slovácka) se nelíbí, řekne o něm ‚hezká jak posraná deska.‘“
Dále byla za půvabnou považována zavalitá postava, což útlé dívky řešily naškrobenými spodničkami. Totéž platilo i na Hané ovšem s tím, že zatímco obyvatelé Slovácka si cenili plných lýtek, dívky na Hané měly mít lýtka útlá.
Už na obecné škole měl prý každý hoch „svoju děvčicu“ a zhruba v osmé třídě začínala děvčata hledat galány starší, než byla ona sama. „Milostný poměr spřádá se na Slovácku obyčejně mezi chlapci a děvčaty z téže vesnice.“ Tento zvyk býval střežen tak bedlivě, že přespolní, který by si namlouval cizí dívku, mohl od místních dojít citelné úhony.
Vstávaj milá spíš-li
Obrátil dále pokračuje: „Styk dospělé mládeže je všude volný. Na Slovácku navštěvují hoši děvčata jednotlivě i houfně, a vždycky hraje přitom hlavní úlohu sexus.“ Tato kolektivní dostaveníčka dokládají i lidové písně. „Stávaj milá spíš-li, namlúvat ťa přišli,/ horňané dolňané – chlapci vlčnovjané.“
Zajímavý byl ráz podobných akcí. Na Slovácku totiž chlapců přišla celá skupina a dívka je musela pustit dovnitř. Hoši se na ni pak různě sápali a dotírali: „Na děvčicu sa tlačíja a šmátrajú ju.“ Dívka si musela nechat vše líbit, ovšem jen, dokud byla tma. Jestliže tedy některý z chlapců došel k závěru, že on nedostává stejnou příležitost, ze zlosti zapálil sirku a veškerá zábava končila.
Až se chlapci dostatečně pobavili, odešli k další dívce. Pokud však měla navštívená mezi hochy svého „ženicha“, směl u ní zůstat. „Potmě dovolí galánka zase ženichovi všecko. Ani rodiče, ani bratři, ačkoli spí všichni v jedné izbě, neřeknou ani slova.“
Hlavně nenabóchat
Tím se logicky otevírá problematika ochrany proti nechtěnému početí. Chlapci často volili ejakulaci mimo ženské tělo: „Na mlatovni mlátit a před mlatovňů se vytřásá.“ Pokud metoda selhala, šla se dívka „vyscat“ a nepomohlo-li to, přišly na řadu „zeliny“. Pokud ke graviditě přece jen došlo, často pomáhaly i porodní báby, které tak mohly ukojit i svou zvědavost. Na Přerovsku například pracovala jistá Macháčková, která „padlým“ dívkám odmítala pomoci, dokud ji postižená nepřiznala, kdo je otcem.
Mnohem přísnější byl přístup k padlým dívkám na Slovensku. Dívka, která přišla před svatbou o věneček, nebývala při ohláškách označována jako „poctivá“, ale jen jako „uctivá“. Pokud se vdávalo padlé děvče na Brněnsku, nesla za ním chasa dokonce kolébku. Jinde musela provinilá dělat různé potupné práce, nebo lézt po kostele po kolenou, či klečet před chrámovými dveřmi. Takové děvče nesmělo jít ke zpovědi s pannami, ale stálo a čekalo a každý z komunity do něj s chutí strčil. Pro nemanželské dítě byl problém najít kmotra či kmotru. Na Slovácku se trestu dočkal i svůdce. Musel sundat klobouček s kohoutím perem a přátelé ho mezi sebou nesnesli ani v kostele: „Ten stréc nepatří mezi nás.“
Holka pro všechno
Mnohem vzácnější jsou doklady o sexuálním životě starších členů komunity. Jako jakási konkubína fungovala často služebná dívka, jejíž neplnoprávné postavení ji nedovolovalo účinně se bránit. Proto bývala „paní k ruce a pánovi k tělu“ a mužská část rodiny získávala první milostné ostruhy právě s ní.
Obrátil nám však dochoval i případy interakce dvou rovnoprávných osob: „Jednou se potkali za vsí u Prostějovska dva dospělí, asi 40letí. Muž se ženou. Vyprávěli si o zcela nevinných věcech a najednou řekne muž: ‚A víš co? Pojď zamrdať (...)‘ A žena šla mlčky, ani se nezarděla.“ Podobný doklad pak máme z Plumlovska: „Jindy vyzval tamtéž muž ženskou: ‚Pojď, zamrdáme si!‘ A žena šla za ním rovněž mlčky, jen mu připomněla: ‚Jenom mě nenabóché.‘“
Zaujala me fotka z materske skolky v SSSR z roku 1958...davali spat decka ven, aby zlepsili jejich imunitni system 🙂)) to by mohli zkusit i nas v lesni skolce 🙂)))))
🙂))))
Výměna mě teda nerozbrečela, ale ta obrovská nenávist od nevlastního fotra mi málem rozbila monitor 🙂) Strarej nervózní dědek, kterej bere její děcko jako štěnici s exekucema, který po jeho smrti zůstanou na hrbu negramotné matce a je otázka času, kdy vezmou do děcáku i její ratolesti. Hmmm... to samozřejmě lidi z normálních rodin nevydejchaj.
Reportáž s ženami, které nechtějí být matkami
#druhastranabarikady
Pokud záměrně nechceš mít děti, jsi pěkně sobecká. Jsi divná. Jsi kariéristka, která ve stáří zůstane sama. S těmihle předsudky se ve společnosti setkává mnoho žen, které se dobrovolně rozhodly, že děti nechtějí. Když ale život nesměřuje k velké šťastné rodině, kam tedy? Jaké důvody má Tereza, Kateřina a Eva pro rozhodnutí nestát se matkou? Záměrně bezdětných žen na světě přibývá. Podle českých statistik z roku 2009 se zhruba 7 % mladých žen nikdy neplánuje stát matkou. To je dvojnásobek stavu z devadesátých let. Podle posledních statistik v USA se toto číslo blíží dokonce ke dvaceti procentům. Podobně jsou na tom i evropské země jako Rakousko, Německo nebo Nizozemí. Nematky v průběhu staletí Když se ohlédneme do minulosti, s překvapením zjistíme, že česká společnost na počátku 20. století na tom nebyla o nic lépe. Téměř každá pátá žena byla bezdětná. Nahrával tomu především fakt, že početí dítěte mimo manželství bylo naprosto nepřijatelné. Situace se změnila až v 60. letech, kdy se prudérnost začala rozvolňovat, a bezdětných žen tak ubývalo. Velký boom přišel se 70. léty. Normalizační politici nabízeli výhodné novomanželské půjčky a porodnost tak byla rekordní. Pád komunistického režimu mladým lidem přinesl nové možnosti. Cestování, studium, kariérní vzestupy. Mentalita se s otevřením Západu proměnila a dnes už české dívky ví, že život nabízí kromě mateřství různorodé perspektivy. Jednou z nich byla v roce 2009 i zakladatelka klubu Nokidding, české odnože mezinárodní organizace, která sdružuje dobrovolně bezdětné lidi po celé ČR. Absence mateřských pudů i nechtěná odpovědnost Důvody, proč se nestát matkou, jsou různé. Pro někoho je přednější kariéra, někdo necítí mateřské pudy, někdo se bojí odpovědnosti. Příčin bývá ale většinou víc. „Těch důvodů je hodně. Za prvé k tomu nejsem charakterově uzpůsobená a dítě bych na první místo postavit nedokázala,“ uvádí jednadvacetiletá studentka biologie Tereza. „Za druhé v tom vidím velkou odpovědnost. Nechci riskovat a udělat rozhodnutí, které bych nemohla vzít zpět. Navíc děti nemám ráda.“
Téma mateřství si s odpovědností spojuje také Eva, šestatřicetiletá asistentka na vysoké škole, která se rozhodla svůj život zasvětit vědě. „Dítěti se programově nebráním, ale zatím je to pro mě vyloučené. Chci se věnovat oboru, který mě naplňuje. Myslím si taky, že rodičovství je strašně odpovědná role, protože musíte vychovat slušného člověka. Kdybych dítě měla, chtěla bych se mu věnovat.“ Osmadvacetiletá Kateřina, testerka počítačových her, nad konkrétními důvody přemýšlí déle. „Jsem prostě taková. Jako malá jsem si nikdy nehrála na rodinu, nezajímalo mě to. Nikdy jsem se v obchodech nerozplývala nad oblečením pro miminka. Od mala jsem zkrátka věděla, že děti nechci. Nemám mateřské pudy.“ Šťastné partnerství bez dětí? Mnoho lidí si spojuje nematku se single životem, opak je ale pravdou. Bezdětnost rozhodně není pro spokojené partnerství překážkou. Z dokumentárního snímku Jany Počtové Nerodič (2017), který mapuje šest různých forem rodin, navíc vychází dobrovolně bezdětní manželé jako nespokojenější pár. Je ale snadné najít partnera, který děti nechce? „Potkala jsem už hodně mužů, kteří děti nechtějí.“ říká Tereza „Je jich rozhodně víc než žen. Při výběru partnera je tohle jedna z podmínek, kdy musíme oba dva dopředu vědět, že děti nechceme. Nikdo z nás by totiž neměl dělat tak velký kompromis, který by pak ve vztahu visel.“
Stejný názor sdílí i Eva s Kateřinou. „Asi bych s někým, kdo by děti chtěl, vůbec být nemohla.“ říká Katka. „Ani kdyby chtěl děti adoptovat či být na rodičovské. Já bych to prostě nezvládala.“ Nemilosrdný tlak společnosti Ať už je žena zadaná nebo žije sama, tlak společnosti je neúprosný. Fenomén dobrovolně bezdětných žen je v české společnosti v porovnání s vyspělejšími evropskými zeměmi tematizovaný ještě velmi málo. Ideálem zůstává velká šťastná rodina a běda, když se žena mateřství vyhýbá. Po hraniční třicítce se s narážkami společnosti setkává často. „Rodina už dávno pochopila, že jdu jiným směrem. Zažívám to ale hlavně v práci a mezi přáteli,“ říká třicátnice Eva. „Nedávno mě zastavila šedesátiletá kolegyně a začala mi radit, abych si někoho našla. Proč bych si měla někoho hledat? Stejně tak mě přestalo bavit scházet se s kamarádkami, které chtěly nestále probírat děti a vztahy. Dnes už se setkávám jen s těmi, které se se mnou baví ‚normálně‘.“ O životních katastrofách, které mohou vyústit z nátlaku okolí na nezadané třicátnice, ví Eva své. „Mám kamarádky, které když ve třiceti neměly partnera, tak si koukaly někoho uhnat a během půl roku s ním zplodily dítě. Dnes už je vztah s mužem nenaplňuje, tak mají zároveň milence. Od manžela odejít nemůžou, protože platí hypotéku na byt. Rozhodně tenhle model není neobvyklý a znám takových holek víc. Když takový příběh vždycky vyslechnu, vážně si v tu chvíli gratuluju.“ Nejmladší Tereza se vzhledem ke svému mládí spíše setkává s tím, že ji okolí zatím nebere vážně. „Většina lidí řekne, že jsem blbá a opakují, že mně to přejde. Stojí si za tím, že si to rozmyslím a až se mi narodí dítě, budu šťastná. Neuvědomují si asi tu zodpovědnost, kterou já za tím vidím.“ Katka navíc přiznává, že výrok: „Děti nemám ráda.“, je ve společnosti nemyslitelné tabu. „Vždycky slyším: „Mám ráda děti, ale nechci je.“ Málokdo řekne, že si s dětmi nerozumí. Já k nim ale pozitivní vztah opravdu nemám. Když křičí nebo brečí, tak mi to vadí a nevím, co s tím. Zároveň si vůbec nepřipadám chladná. Mám jinak lidi i zvířata moc ráda.“ Od nepaměti byla představa o úspěchu muže a ženy rozdělená jasně. Úspěšný muž nashromáždil hodně majetku, úspěšná žena se dobře vdala a porodila zdravé děti.Tenhle pohled doposud ve společnosti přetrvává. Zatímco na bezdětnou čtyřicátnici pohlíží společnost s pohrdáním, bezdětný čtyřicátník tak radikálně souzen není. Z biologického hlediska ženské hormony podporují rodičovské pudy více, proto je za špatnou považována hlavně žena. „V populaci se hodně lišíme,“ říká studentka biologie Tereza. „Některé ženy chtějí děti tolik, že jinak pro ně život nemá smysl. To je v pořádku, ať je mají a ať jsou spokojené. Existují ale i ženy, které mají tyto biologické rytmy nějakým způsobem utišené jinými hladinami hormonů.“ Dámy, nerozmyslíte si to ještě? Zdá se, že respondentky mají jasno a matkami se skutečně nikdy nestanou. Je jejich rozhodnutí ale definitivní? Nemůže se něco změnit? „Byla bych samozřejmě hloupá, kdybych si myslela, že se nic nemůže změnit.“ říká Tereza. „Zvlášť v jednadvaceti. Jde mi ale hlavně o to, abych nedělala žádný rozhodnutí ze strachu. Jen kvůli tomu, že to dělají všichni. Na 99 procent ale rozhodnutá jsem.“ „Určitě to konečné rozhodnutí je.“ odpovídá Katka. „Cítím to tak odjakživa a nemyslím si, že se to změní. Chtěla bych mít kolem sebe lidi, které mám ráda a dělat, co mě baví. Zkrátka být šťastná, a to bych s dětmi nebyla.“ „Definitívní to není, ale zatím je to pro mě vyloučené.“ říká Eva. „Chci se věnovat hlavně filozofii, která mě naplňuje. V tomhle oboru je pro mě takové myšlenkové bohatství, ve kterém vidím velký smysl. Ale rozhodně ne v tom, jestli porodím dítě.“ Tereza, Katka ani Eva se zdají, že smysl života skutečně hledají jinde. Přede mnou sedí tři sebevědomé mladé ženy odhodlané poprat se za svá rozhodnutí a životní spokojenost. Daly přednost vlastnímu názoru před očekáváním společnosti, sebeúctou před zbrklým „lovením“ jakéhokoli partnera. Jsou příliš zodpovědné na to, aby se násilím nechaly vtěsnat do role matky, ve které by pak mohly selhat. Není přece špatné něco nechtít. Vylezme z ulit stereotypů a připusťme, že různí lidé mohou mít na věci různé pohledy.
Motivační... 🙂))))
Tajemství moudré ženy, od níž muž neodejde, a která vytváří pevné rodinné vztahy.
1. Muž není smyslem života, není jeho středem, není vrcholem snů.
Svět je mnohem rozlehlejší a zajímavější než pouhý fakt přítomnosti muže v ženině životě. Proto nemá žádný smysl se něj věšet, nemá smysl mu posluhovat, všelijak se kolem něho vinout a být na něm závislá. Stačí prostě být vedle něj a užívat si jeho blízkost.
2. Každá žena by měla mít alespoň teoretickou možnost od svého muže odejít.
Měla by být finančně nezávislá, profesně zajištěná a osobně sebejistá. Ztratit takovou ženu je zlé – na rozdíl od přítěže, kterou za sebou musíme životem táhnout.
3. Žena je vždycky ochránkyní domácího krbu.
A jinak to ani být nesmí. Nemusí třeba vyšívat křížkovým stehem, ale umí upéct skvělý koláč. A když neumí upéct koláč, dokáže připravit vynikající kotlety. Muž nikdy neopustí domov, kde mu dobře vaří a kde má vždycky vyžehlenou košili.
4. Muž nemusí dávat ženě všechny vydělané peníze.
Z žádného důvodu a pod žádnou záminkou. Žena, od níž muži neodcházejí, také nikdy neprohlíží jejich kapsy! Dokonce i když přesně ví, že v pravé je bankovní karta a v levé vizitka nějaké modelky.
5. Žena není jen mužovou milenkou, hospodyní a matkou jeho dětí.
Rozhodně musí být jeho přítelkyní. Muži jen těžce snášejí duševní samotu, potřebují se dělit o své plány, svěřovat se s všedními zážitky, dávat rady a rady dostávat. I když jde třeba o maličkosti.
6. Žena, kterou muž neopustí, svého partnera nikdy nerozčílí.
Nedělá mu scény, nedusí ho podezřeními, svou špatnou náladu si na něm nevylévá, nechytračí a nemanipuluje ho za pomoci sexu. Vždycky s ním mluví a vždycky se domluví. Když se nedomluví, tak prostě odchází.
7. Vždycky chce být dokonalá.
Snaží se dobře vypadat. Bojuje se svými zlozvyky. S potěšením utrácí peníze pro sebe – a tím i na mužovu image u druhých.
8. Žena, kterou muži neopouštějí, bere vážně a s úctou koníčky svého partnera.
A samozřejmě má své vlastní.
9. Žena může být slabá, avšak nesmí být hloupá.
10. Žena, kterou muž neopustí, se má velmi ráda. Proto také snadno a naplno miluje svého muže.
No, je tam napsáno pár nesmyslů - třeba žehlení...🙂)) ale jinak souhlasím
Ona je prostě démon 🙂)))) Budoucí mistryně vrcholové gymnastiky 🙂))) vypada nevinne, ale dostala do vinku kuráž a oheň, ještě si přeručkuje jako profík 🙂))) něžné stvoření s velkou silou... Ronja
Jsem zahlidla...
Jsem měla vždycky strašný trauma, že se rozbrečím před lidma u sledování filmu 🙂) Hlavně před nějakým borcem, se kterým jsem se mačkala buď v kině nebo na gauči... Byla jsem schopná zaplýst prsty na hnátách do copu jenom abych to udržela. Moc mi nepomohl ani můj chlap, kterej má kecy jak starej Škopek a komentuje všecko tak sarkasticky, že jsem schopná řvát smíchy i u porcování člověka. No a pak jsem si přečetla, že jsem vlastně strašně silná po duševní stránce, což se čte skvěle, hlavně po tom, co vám pár lidí napíše, že jste bezcitné hovado. Kdo se nebojí pořádně si zabrečet u filmu má skvělou emoční inteligenci, je extrovert, určuje to sílu našeho ega a sebeúctu. V pozitivním slova smyslu, né že bychom byli prostě trosky co řvou kvůli každý kravině . Ze všech těch superlativů o empatických lidech jsem se našla fakt v jedný věci. Stačí mi, aby člověk promluvil a při vší snaze mluvit normálně, rozeznám jeho rozpoložení. Problém je, že ho většinou rozbrečím a dodělám, protože udělám takovýto empatický "Awwwwwww, no táááák bejby, tak to vyklop, stejně to poznám...." Každopádně řeč byla o bulení u filmu. Mám svýho favorita, kterýho si pouštím pokaždý, když si chci fakt kvalitně pořvat. Ten film se jmenuje Noci v Rodanthe a tak to se mnou zamávalo, že jsem snad i chvíli chtěla trpět jako hlavní hrdinka. Chtěla jsem se strašně zamilovat do nějakýho prošedivělýho borce s neodolatelným charisma, kterej ze mě bude stříkat pokaždý, když mě uvidí a bude to neskutečně oduševnělý vztah..Pak se kouknu vedle sebe, na svýho Škopka a jsem vlastně ráda, že zas tak moc trpět nemusím. Ale je to hezký, takže? Brečíte veřejně? Bezostyšně? A u kterýho filmu nejraději trpíte? #uronslzu
mein Gott!!!! to je tak dobrý... ještě že už letos nemusím do plavek 🙂))) Pečené vepřové rameno na pivě s domácím bramborovým knedlíkem
Texetka spáchala morální harakiri? 🙂)))) kde je ta úžasná úvaha?
Ja proste nemam cas... pres den mam tolik prace s lenosenim a hranim si s deckama, delanim kravin, rozvazenim po sportovnich zapasech a krouzkach, ze musim varit v noci 🙂)) nejaky spolupacient, ktery nejradeji vari v noci jako ja? 🙂)))
Bre rano 🙂))
Zavadila jsem o zajimavej clanek, jakej z toho mate pocit?
žena nebo raněná holčička?
Na základě článku o „silných ženách“ přicházím s dalším tématem, které by mohlo lépe osvětlit celou bublinu kolem silných žen. Mnoho z vás totiž tento, skoro už fenomén, chytilo za špatný konec. Naštěstí ne všechny. Vzaly jste si tento článek jako omluvu, proč máte špatné vztahy, odmítly odpovědnost za vlastní povahové vlastnosti a nesnesitelnost a hodily na smrdící hovno deku.
Milé dámy, sama jsem žena a vidím do vás jako do oka na punčoše. Nejste dokonalé, jen proto, že jste ženy a porodily jste pár dětí. Nejste dokonalé jen proto, že si umíte všechno opravit, otevřít dveře, vyřídit hypotéku, splácet ji a chodit do dvou prací najednou. Umíte vyměnit odpad, řídit kamion, umíte skvěle vařit a opravit pračku. Umíte to možná mnohem rychleji než muži a někdy u toho ztropíte i daleko méně cavyků. Když váš drahý vrčí nad otevíráním lahve od okurek, tak přijdete a bez řečí ji otevřete. Když na vás chlápek na ulici houkne, jste schopné se postavit a jednu mu natáhnout.
Tohle není silná žena
Jojo, tohle všechno zvládnete. Tohle ale není SILNÁ ŽENA! Nejste silné tím, co všechno zvládnete. Vím, že vás do této chvíle stálo mnoho sil, než jste své pozice dosáhly. Vím, že je velmi těžké se ji vzdát a je tak jednoduché v ní setrvat. Je to vaše ochrana a ta není špatná. Byla a je tady proto, že jste potřebovaly ochránit. Možná před zlým tátou, který vás bil za všechno, co se mu nelíbilo. Možná vás prostě nikdy nepochválil, když jste se ze všech sil snažily, aby vás alespoň trošku miloval.
Nebo máma. Byla na vás zlá a ten slaboch se svojí holčičky nezastal. Byl tak slabý, že se taky mámy bál a raději odešel do garáže nebo do hospody, aby měl od ní klid.
Pak manžel. Zpočátku to byla pohádka a pak následovalo peklo ponižování, zákazů a omezování svobody.
Je toho mnoho, proč jste si musely vybudovat silnou ochranu. To z vás ale nedělá silné ženy. Jste pořád malé holčičky, jen s tělem silačky. Většina takových žen má problémy s nadváhou. Ukládají si své tuky kolem bříška a nejsou schopny se pneumatiky zbavit. Nezbaví se jí, dokud budou potřebovat ochranu. Ty, co nemají problémy s nadváhou, jsou hubené a mají mnohem větší svalovou citlivost a stačí jim málo, aby se jim muskulatura vyrýsovala. Znaků je mnoho, ale tyto jsou nejčastější.
Vracíte to vašim mužům
Raněná holčička také velmi touží po lásce. Po čase však začne partnera provokovat a podvědomě potřebuje, aby ji potrestal. Podvědomě touží vyvolat scénu. Chce, aby na ni byl partner hrubý, aby na ni křičel, aby ji ignoroval, podváděl. Podvědomě totiž touží zažít stejnou bolest jako v dětství. Po takové scéně se cítíte stejně mizerně jako v dětství a program je nasycen. Nic hlubšího v tom nehledejte. Nakrmily jste program a ten získal větší sílu.
Můžete se hlavou říkat, že to přece takhle nechcete, že se máte rády a pracujete na sobě, ale dokud se vám tohle děje, je vaše sebevědomí na bodě nula a muž se snaží vás z té nuly vykopat na číslo, které už jde násobit.
Pro muže to také není příjemné
Pro partnera je to velmi nepříjemné. Ve vaší nepřítomnosti se totiž chová normálně, ale sotva se přiblíží vašemu energetickému poli, něco ho nutí být agresivní a trestat vás. Samozřejmě, že ne vždy je muž bez viny a také si nese své programy z dětství a nezpracovanou mámu, ale kdyby chtěl být stokrát jiný, tak vaše nastavení mu to nedovolí. Proto odchází z nemocného prostředí uzdravit se jinam. Vždy je celé „divadlo“ pro oba partnery.
Jak se z raněné holčičky stát silnou ženou?
Není to snadné. Trvá to a dost to bolí. Nic jiného vám ale nezbývá. Přestaňte si myslet, že je partner středobodem vašeho života a že bez něj to nezvládnete. Důvěřujte, že je o vás v každou chvíli postaráno. Pracujte se svými strachy a vědomě sledujte své myšlenky. Jsou více radostné nebo si častěji na všechno stěžujete a vidíte svůj osud černě?
Žijete v nefunkčním partnerství, které vás dusí, a myslíte si, že jiného muže neseženete? Nebo jste už dlouho samy? Koukněte se na své rány z dětství. Přijměte svého tátu a zkuste na něm vidět něco, za co by vám jako muž stál. Jaký máte vztah k tátovi, takový budete mít pravděpodobně vztah ke svému muži.
Máma a táta
Od těch dvou vše začíná, ať jste muž nebo žena. Ty dva musíte přijmout se všemi jejich chybami. Oni taky neměli lehké dětství a tak ho nemohli udělat šťastné ani vám. Nikdo se rodičem nenarodil. Školy na to nemáme. Jsme všichni jako rodiče i partneři hozeni do vody a plav. Opakujeme to, co už známe.
Jedině tím, že se podíváme na tyhle dva jedince tak, že kritiku přeměníme v obdiv a lásku, se uzdraví naše partnerské vztahy. Jde to. I po velmi těžkých zážitcích tohle jde. Nenávist jde přeměnit v lásku pouze pochopením všech souvislostí. Ptejte se. Mluvte s těmi, kterým nemůžete odpustit. A pokud jsou mrtví, vykonejte s nimi rozhovor vnitřní. Pokud se chcete uzdravit. Pokud se příliš své nenávisti bojíte a nechcete ji opustit, pak už si na partnery nikdy nestěžujte. Je jen na vás, jak se budete cítit a jaké chcete do svého okolí přitahovat lidi.
Autorem clanku je Vendula Kocianova
Tak se přiznejte... kdo si taky povídá sám v autě? 🙂))) Teda nejenom povídá... já strašně nadávám, ale fakt brutálně. Č....k nemytej je nejjemnější nadávka. Nejsem agresivní řidič, jsem trpělivá, někdy až samou trpělivostí couvám v křižovatkách, nedělám prasárny, ale strašně nadávám a někdy si připravuju dialogy se šéfama, připravuju odpovědi, dávám si dohromady koncepty apod. Přemejšlím nahlas... jsem jediná? Nemocná? 🙂)))
To se mi líbí...
Chci žít s lidmi, kteří jsou doopravdy lidští
Má duše spěchá.
Přepočítal jsem si své roky a zjistil jsem, že mi zbývá ze života méně času než je ten, který už jsem prožil.
Cítím se jako dítě, které neočekávaně vyhrálo bonboniéru: první bonbóny jí s velikou chutí, ale když vidí, že už jich zůstalo jen málo, jeho požitek z nich ještě stoupá a vychutnává si nejenom každý bonbón, ale každý kousíček.
Nemám už čas na nekonečná sezení věnovaná stanovám, zákonům, normám, procedurám a vnitřním pravidlům. Teď už vím, že nic z toho se stejně neuskuteční.
Nemám čas snášet chování absurdních týpků, jejichž chování více než poněkud neodpovídá zralosti jejich věku.
Nemám čas bojovat proti průměrnosti. A nestojím o účast na shromážděních, kde se proti ní brojí.
Nesnáším manipulátory a oportunisty. Štvou mě závistivci pokoušející se diskreditovat ty více schopné, aby mohli zaujmout jejich pozice, aby si uzurpovali jejich talent a úspěchy.
Zůstalo mi už příliš málo času na to, abych hodnotil titulky zpráv. Netoužím po tom, protože moje duše spěchá. V krabici zbývá už jenom málo bonbónů.
Chci žít s lidmi, kteří jsou doopravdy lidští. S lidmi, s nimiž se mohu smát svým vlastním chybám. S lidmi, kteří dosáhli každý svých úspěchů. Takovými, kteří pochopili své poslání a neuhýbají před povinnostmi. Kteří brání lidskou důstojnost a vždycky chtějí stát na straně pravdy, spravedlnosti a upřímnosti. Tedy toho, co činí život hodným života.
Chci mít kolem sebe lidi, kteří vědí jak se dotknout srdcí ostatních. Takové, kteří se krutými životními ranami naučili růst a zachovali si přitom něžné doteky duše.
Ano, opravdu pospíchám, pospíchám žít s intenzitou, kterou může člověku přinést pouze zralost.
Snažím se nepřijít zbytečně ani o jediný bonbón z těch, co mi zůstaly. Jsem si jist, že budou chutnat ještě líp než ty, které jsem už snědl.
Mým cílem je dosáhnout konce v souladu se sebou samým, se svými blízkými. Se svým svědomím.
Člověk si myslí, že snad má dva životy – a najednou si uvědomí, že vždycky měl a má jen jeden jediný.
Mário de Andrade (1893-1945)
Taky tak telefonuju... obcas 🙂)))
já jsem tady dneska jenom abych si přečetla kondolence...
To se mi libi...
10 věcí, které vyzrálá žena nikdy kvůli muži neudělá
V klasické literatuře je láska často představována jako cit naplněný obětmi. Od «Romea a Julie» až po «Mistra a Markétku» zamilovaní jeden kvůli druhému podstupují všemožná muka a úskoky, aby chvíli byli spolu, načež se rozcházejí nebo rovnou zemřou. Získat lásku není nijak snadné, musí se kvůli ní trpět, čekat, trápit se a být trpělivý.
Nejspíš jsem v mládí přečetla hodně knih o lásce náročné a obětavé. Proto také po dlouhý čas byly moje lásky právě takové, plné dramat, slz a rozloučení. Zdálo se, že bez nich to není vůbec žádná láska, ale jen jakási nezávazná zábava. Naštěstí jsem prozřela, nebo snad jen dospěla, nebo mě zkrátka už unavovala trpět. Dneska je pro mě láska tichou radostí. Žádné oběti.
Je mi téměř 42 a čas od času se mi velmi zamlouvá být cynická. Prohlašovat, že nevěřím v lásku, romantiku a štěstí navěky věků. K mužům jsem přímá jako bambus. Bez váhání jim sděluji, co se mi líbí a nelíbí a co si přeji. Do háje je rovněž posílám bez sebemenšího zaváhání. Pravidelně si kladu otázku, jestli mi snad náhodou nezkamenělo srdce nebo se nějak speciálně nezatvrdila duše. Dříve jsem byla schopná celý den netrpělivě čekat na jednu jedinou esemesku a táhnout se někam na kraj světa, když mě On zavolal, bez rozmyslu jsem kupovala drahé dárky, jen abych Ho potěšila, snídaně a večeře jsem připravovala pouze takové, jaké chutnaly mému miláčkovi a kamarádky jsem otravovala až k nesnesení věčným vyprávěním o tom, co «On řekl».
Pod tím «On» se přirozeně skrývali různí muži, jednoho jsem měla ráda, s dalším jsem žila, do jiného jsem byla zkrátka zamilovaná, někdo mě přitahoval, jenže to bylo jednostranné… Avšak city, které ve mně vyvolávala ta mužská postava, se vždycky shodovaly — pokaždé jsem kvůli lásce byla ochotná opravdu k mnohému. Jestliže tedy teď se tato ochota vytratila, znamená to, že se vytratila i moje schopnost milovat?
V mládí se člověk trýznivě hledá, mezi osmnácti a pětadvaceti představuje jen jakési syrové «cosi». Jak by mohl pochopit, co se mu líbí, kde jsou jeho hranice a kým vlastně vůbec je, kdyby neprošel různými zkušenostmi? Proto se v mládí odhodlaně vrháme do nejrůznějších experimentů, ať už jde o zevnějšek, profesi, sex anebo lásku.
Po pětadvacítce získávají představy jakousi kostru. Člověku se dostalo vzdělání, jisté profesní zkušenosti, má zkušenosti se sexem a láskou. Není už přeci jen tak odhodlán k experimentování a jeho cíle nabyly určitějších obrysů. Některé dívky se dokonce i vdávají a pořizují si děti. Nebo lespoň navazují vážný vztah s touto perspektivou. Mnohé už člověk chápe o životě, ale ještě velmi málo rozumí sám sobě. Svá vlastní přání si plete s očekáváními společnosti. A lásku začasté zaměňuje za přinášení obětí. Což se týká především žen. I ty, které to nepřiznají, to mají v sobě. Zdá se jim, že tomu svému musejí vyhovět. Že se musejí přizpůsobit. Jinak se muž naštve a odejde. A to by byla hrůza!
Zralost je pro mě věkem skutečného seznámení se se sebou samým. Po «zaslepeném» mládí, nedospělém žití «pro někoho», začínáme konečně žít pro sebe a kvůli sobě. To neznamená, že snad nikoho nepotřebujeme. Že se z nás stali úspěšní, sobečtí, soběstační jedinci. Ne ne. Stejně jako ve dvaceti toužíme po lásce a něčím teple, toužíme po vztahu. Jenomže už víme, že ve zdravém vztahu je všechno oboustranné. Musí být. A muž si to buď přeje také, nebo ne a pak z našeho života odchází. Jak pravil Omar Chajjám, «Nepotřebuji toho, kdo nepotřebuje mě».
Proto pokud jde o mě, více už:
1. Nečekám na telefonát nebo SMS od muže. Buď napíšu sama, nebo prostě vymažu z kontaktů někoho, kdo nenajde čas na krátkou esemesku «Promiň, dneska nemůžu, zavolám, jak to půjde».
2. Nejdu na schůzku, jestliže její místo nebo čas mi nevyhovují. Aby to setkání přineslo radost oběma, musí také oběma vyhovovat. Pokud muže nezajímá, zda čas a místo ženě vyhovují a nezajímá ho ani ženino přání respektive jiný návrh, nezajímá ho nejspíš žena sama. O takového muže nestojím.
3. Nepromíjím muži, když zapomene na moje narozeniny a jiné pro mě významné svátky. Líbí se mi muži, kteří s potěšením utrácejí peníze pro ženu, která se jim líbí – to jest pro mě. Lidé skoupí na peníze jsou obvykle skoupí i ve všem ostatním. Nepozornost k datům, která mají pro člověka význam, to je nepozornost k člověku jako takovému. Jestliže jsme do někoho zamilováni, chceme ho rozmazlovat a chceme mu dělat radost. Všechno, co má význam pro něj, má význam i pro nás. Pokud to tedy pro muže význam nemá, je mu líto peněz nebo zapomněl, může rovnou zapomenout i moje telefonní číslo.
4. Pro mužskou nemajetnost a neúspěšnost nemám žádnou omluvu. To neznamená, že chci od muže pouze peníze. Ale tvrzení, že «S milým je i v chatrči ráj», rozhodně nezapadá do života vyzrálé ženy. Chatrče si prožila v nějakých dvaceti letech. Ve čtyřicítce už si vlastníma rukama zbudovala pohodlný život a omluvu pro takové muže zkrátka nemá.
5. Nemlčím o tom, co se mi nelíbí. Jistěže nebudu muže devastovat ustavičným rýpáním a výčitkami. Jsou však věci, které ten druhý neodhadne, čistě proto, že on sám je jiný. Jestliže nemiluji velkou rychlost, nebudu mlčet ani nadšeně vzdychat, když mužova minimální rychlost je 120 kilometrů v hodině. Určitě nebudu naštvaně ječet «Co děláš, jak to jezdíš?», ale klidně ho požádám «Prosím tě, zpomal, jsem z rychlé jízdy nervózní a bojím se».
6. Nebojím se na cokoli se zeptat. A stejně tak se nebojím na cokoli odpovědět. V mládí se obvykle bojíme ujasňovat si, čemu nerozumíme, protože nechceme muže odradit, naštvat nebo snad zranit. Jenomže právě různé neujasněnosti pak kolikrát zraňují nás. Zranění už mám dost, teď si raději věci podrobně ujasňuji.
7. Nežehlím pánské košile. Žehlení nesnáším. Už žehlení vlastních blůz je mi na obtíž. Už zkrátka pro muže nedělám nic, co mi vadí dělat i pro sebe samotnou. Pokud mě miluje, vyžehlí si košili sám. Nebo si ji dá vyprat i vyžehlit.
8. Sex nepokládám za lásku. Sex může být s láskou spojen, ale taky s ní nemusí vůbec souviset. Láska pro mě znamená, že si sám vyžehlí košili, ráno se mnou bude mlčet, protože mě po ránu vůbec není do řeči, zapamatuje si jméno mojí kočky a kolik cukru si dávám do kávy, v květnu mi přinese kytici čerstvě utržených, právě deštěm pokropených pivoněk a dokáže večer přijít a sám od sebe a bez řečí opravit kapající kohoutek. Jestli tohle všechno chybí, pak nemůže být řeč o lásce, jde o sdílení lože.
9. Nežárlím na muže kvůli jeho přátelům nebo zaměstnání. Nežárlím na děti z jeho minulých vztahů. Jestliže mě muž miluje, najde si pro mě čas. Zařadí mě do svého nabitého programu porad, služebních cest, fotbalu s kamarády a rybaření se synem. Vždyť já sama mám život také nabitý povinnostmi a bohatý zábavou s kamarádkami. Jestliže si i přitom jeden pro druhého najdeme čas, pak je to OK, máme vztah. Jestliže však čas najdu jenom já, zatímco on toho má pořád strašně moc a nemůže se uvolnit, budu si muset pro plnohodnotný vztah najít někoho jiného.
10. Nesnažím se kvůli mužům vypadat líp. Naopak, při seznámení mohu vypadat i hůř než obvykle a vést si poněkud hruběji a cyničtěji, být důrazně přímočará. Nemám žádný problém s vyprávěním o svých problémech nebo těžkostech. Kdo o to stojí, může vždycky nahlédnout hlouběji a dál. A kdo ne, projde zkrátka jen tak kolem.
Je mi skoro dvaačtyřicet. A jsem jako bambus. Rovný, pevný, pružný a nijak zvlášť náročný. Je těžké mě ohnout, zlomit nebo vykořenit. Už jsem zocelená. Ale stejně jako dřív stojím o lásku. Jen kvůli tomu nehodlám nic obětovávat. Láska má něco tvořit a ne přinášet oběti a bourat. Pojďme raději něco vytvářet.
Jo!! 🙂)
Mate nekdo tuhle knizku pro sve deti? Nazory? 🙂))
Tip na darek .. 🙂))
jsem koukla na tu výměnu manželek... musím se přiznat, že ten okamžik, kdy mu otec sdělil, že půjde klečet a on se tak rozplakal, ze strachu, tak ten se mnou hodně hnul. Uplně jsem se vžila do myšlenky bolesti a nesmožnosti se bránit. Je tady ještě někdo, kdo používá tresty klečením? /Nepředpokládám, že se někdo přizná/ Nebo jak vlastně trestáte děti vy?
Tak kocour je od jara do podzimu stejne venku, tak se na skrabadle zabydlela Sofina 🙂)) na Vanoce asi prijde novej, vytunenej, mozna ta i prespi... Oba 🙂))
ze života...
Jde pošťák kolem paneláku v pondělí dopoledne a vidí, jak rozespalej pan Novák s rudejma očima, evidentně po pařbě, vyhazuje do popelnice hromadu prázdných flašek.
Pošťák povídá: „U vás byl mejdan, co?“
Novák: „Nojo, pařili jsme u nás doma všechny partaje ze vchodu a pak jsme hráli “Poznej, kdo to je?“
„Poznej kdo to je? Proboha jak se to hraje?“
„Chlap jde za plentu, ukáže jen ptáka a ženský mají poznat, kdo je za plentou.“
„No to musela bejt prča, škoda, že jsem tam nebyl!“
„To bych Ti ani neradil. Chlapi jsou na Tebe dost nasraný, tvoje jméno tam padlo jedenáctkrát...
Ja porad koho mi pripominala... 🙂)))
@rebe vzpomela jsem si na tebe a tema muchomurka 🙂)) dneska nejaka pani zverejnila prispevek o skvely nalozi muchomurky jako mazani na klouby, artritidu 🙂) prej to ma uspech 🙂)
Yes 😉))))
