9) SEZNAMOVÁK PRO DOSPĚLÉ

SABOTÉŘI

Karolína požádá, ať jí všichni odevzdáme vyplněné hodnocení. Stojí u stolku a vedle ní stojí Filip. Má na sobě modrou mikinu s nápisem Horská služba.

Odevzdám jí svůj papír a chci odejít.

„No počkejte, Lucie. To musíte vyplnit,“ zastaví mě Karolína.

„Vždyť jsem to zakroužkovala,“ obhajuju svůj výtvor.

Filip koukne Karolíně přes rameno a pak se na mě pobaveně usměje.

„Ale jak vás mám teď s někým spárovat, když máte u všech pětku?“ rozčiluje se na mě. Je fakt hodně unavená a já jí ještě porušuju pravidla.

„Já nevím,“ rozhodím ruce a pokrčím rameny. „Můžu se zeptat, v kolik bude večeře?“ zeptám se zoufale a chytnu se za břicho. Mám fakt děsnej hlad.

Moment... jak spárovat? Co tím myslí?

„Večeře už byla.“

Hodí po mně vražedný pohled. Přijdu pozdě, bojkotuju geniální seznamovací hry, ona musí vymyslet, co s tím, a já mám ještě tu troufalost se zeptat na jídlo.

„Já ti něco seženu,“ řekne klidným hlasem Filip. „Počkej tamhle u toho stolu vzadu,“ ukáže směrem ke vchodovým dveřím.

Poděkuju a jdu si rychle sednout, jako bych mohla ovlivnit rychlost přípravy jídla.

Něco ti seženu.

Zní mi to v hlavě. Zaplatíte přes pět tisíc korun za pobyt na tři dny a oni vám něco seženou.

Sednu si zády k oknu tak, abych viděla do celé místnosti. Dělám to tak ve všech restauracích. Vždycky si vyberu místo, abych měla přehled o dění.

Většina účastníků šla k baru a dělá si nějaký pití. Dělají si ho sami. Je to tady opravdu jako když jsme přijeli na chatu k rodinným známým a teď si tu užíváme víkend a děláme si párty.

Fína sedí na barový židličce a přes bar si povídá s Adamem číslo jedna. Je vidět, že se nakrucuje a snaží se s ním flirtovat.

Mrzí mě, že za mnou nepřišla říct mi dojmy z kluků nebo se mě zeptat, jestli nechci klíč od pokoje.

Přesně jak říkal Max. Při první příležitosti se zdejchne.

Najím se a půjdu si ten klíč sehnat někam sama.

„Co ty tady tak sama?“ zeptá se mě Dan a opře se rukou o židli. „Chceš donést něco k pití?“ usměje se.

„Co nabízíš?“ zeptám se. 

„Skinny Bitch, rum s kolou, víno, pivo nebo tequilu,“ vyjmenuje mi nabídku drinků.

„Nealko?“

„Nemám, nedám. Dneska se budeme bavit.“

„Malý pivo, prosím,“ řeknu nakonec.

„Skvělá volba. Vaše přání je mi rozkazem.“

Scvakne nohy k sobě a zasalutuje.

Dám si jedno malý, půjdu pracovat a pak se vrátím.

„Jíš rybičky, že jo?“ ptá se váhavě Filip a postaví přede mě talíř s dvěma krajíci chleba a rybičkovou pomazánkou.

„Miluju rybičkovou pomazánku,“ řeknu, i když to tak není, ale jsem mu vděčná, že něco přinesl. „Děkuji, lovče,“ dodám a hned se v duchu fackuju za toho lovce.

„Lovče?“

„No jako že jsi mi ulovil jídlo. Lovec, ne?“

A stane se z toho vtip, který vás dostane do rozpaků a pak je spíš hodně trapnej než vtipnej.

„Jo... aha, jasný,“ udělá na mě nucený úsměv. „Musím za Kájou,“ omluví se a odejde.

Dan mi k té rybičkové pomazánce donese pivo a sedne si naproti mně.

„Chutná ti?“ zeptá se.

„Jo, pomazánka ujde, ale ten chleba stojí za prd,“ odpovím a napiju se piva. „Co jste měli vy?“ zeptám se.

„Taky rybičkovou pomazánku. Byla dobrá,“ řekne nadšeně a podívá se na můj druhý krajíc.

Já si ho přisunu blíž k sobě a řeknu s plnou pusou:

„Zapomeň na to. To je moje jídlo, jasný?“

Vrhnu po něm pohled, že jsem pro ten chleba s pomazánkou ochotná i vraždit.

„Čus, šéfe, kde furt lítáš?“ přijde k nám Jirka. „Můžu k vám, nebo budu křenit?“ zeptá se a sedne si do čela stolu.

„Ne, vole, rušíš. Běž si najít nějakou jinou zábavu,“ řekne mu Dan.

„Vy se znáte?“ vytřeštím oči.

„Jasný. Daník je můj bráška,“ řekne Jirka a rozcuchá Danovi vlasy.

„Jdi do prdele, Jiřino. Strhnu ti prémie,“ řekne mu Dan a odstrčí ho.

„Můžete mi říct, o co tady jde?“ žádám znovu o vysvětlení.

Jirka zdvihne ukazováček a dá si ho před pusu.

„Ššš... to je tajný. Ty tu taky nejsi sama, ne?“

Pak se na mě podívá, přimhouří oči a zeptá se:

„Lucka?“

„Trefa,“ kývnu. „Tak jaký mám číslo?“ ukážu si na místo, kde mají všichni ostatní jmenovky, jen já ne.

„Čtrnáctka,“ řekne a zakření se na mě.

Je fakt pěknej. Takovej obří méďa.

„Poslední logicky, když neumíš přijít včas. Takže teď nevím, jaká je tvoje oblíbená barva a jestli máš psa. Jediný, co je tutovka, je, že budeš smrdět rybinou jako my,“ řekne a naráží na úvodní kolečko seznámení, který jsem nestihla, a na moji večeři.

„Zelená a nemá psa,“ odpoví mu nabručeně Dan. „S kým tu jsi?“ zeptá se mě.

„S Fínou,“ hodím hlavou k baru. „Taky jsem si říkala, že to není ideální jídlo na randění,“ okomentuju pomazánku.

„To je támhle ta, co se baví s Adamem.“ řekne Jirka. „Však tady nejsi na Hájence, ale v rybárně, děvenko,“ dodá se smíchem.

„To je taky váš bráška?“ zeptám se, protože nechápu, jak to, že si pamatuje Adamovo jméno za tak krátkou dobu.

„Ne, toho neznáme,“ řekne Dan a věnuje Jirkovi přísný pohled.

„Já ho znám. Leze na stěny, jsem se s ním asi bavil, ne, vole,“ řekne Jirka Danovi a rozhodí u toho rukama.

„Joo, tak to pardon. Tady Jiřík ho zná,“ chytí Dan Jirku za rameno. „On sem totiž přišel balit kluky.“

„Jdi do prdele, debile,“ řekne mu Jirka.

Dojedla jsem a chci odejít. Musím někde sehnat klíč od pokoje a potvrdit tu objednávku, ať na to už nemusím myslet.

Ale v tom si Karolína stoupne do prostoru, který má sloužit jako parket.

„Poprosím klid a sedněte si, prosím,“ řekne nejhlasitěji, jak může.

Fína si sedne k vedlejšímu stolu a Adam si sedne vedle ní. Moji kluci u stolu vytáhli mobily a koukají do nich pod stolem.

Když si Karolína sjedná klid, pokračuje:

„Tady s Filipem jsme dle vašich dotazníků sestavili ideální páry. Tyto páry budou dnešní večer trávit spolu, což znamená, že si na ruku přiděláte stuhu a společně se svážete.“

Filip nadzvedne stuhy, aby ukázal, že to není vtip.

Tak on tu není jen jako horská služba, ale pomáhá i při těhlech pitomostech?

Otočím se na Fínu a všimnu si, že Adam už taky čumí do mobilu pod stolem.

„Fíno, dej mi klíče od pokoje, prosím,“ houknu na ni potichu.

„Před tímhle nezdrhneš,“ řekne mi, ďábelsky se usměje a nic mi nedá.

„Klid, prosím,“ zvýší hlas Karolína. „Budete se snažit od partnera zjistit co nejvíce informací. Budou se vám hodit, takže doporučuji vzít si papír a tužku.“

Ukáže směrem k baru na štos papírů a kelímek s propiskami.

„Hrozně sexy,“ ujede mi u stolu nahlas.

„Kdo?“ zeptá se Jirka.

Neodpovím, protože si zrovna uvědomím, že můžu být přidělena ke komukoliv, kdo mě pozitivně ohodnotil. Protože jsem kráva a zakroužkovala všem pětky.

Hlavně ať to není ten dlouhovlasej Matyáš nebo ten ADHD stojvůdce, nebo co to na tom nádraží všechno dělá.

Přeju si a chce se mi brečet.

Musím jít pracovat. Nechci tu trávit celý večer a povídat si o mašinkách.

Karolína už přiděluje dvojice a Filip je svazuje stužkami.

„Hugo – Týna.“

„Jiří – Marie.“

Sakra... vyfoukla mi ho, pomyslím si. A hned se zarazím u té myšlenky. Že si ho nějak nárokuju, nebo co.

„Radek – Naďa.“

Uf. ADHD není pro mě. Fakt ho někdo hodnotil pozitivně?

„Zdeněk – Rudolfína.“

„To snad ne,“ slyším, jak Fína sykne.

Otočím se a vidím, jak vstává. Přitom pohladí Adama po stehně, jako by se s ním loučila a říkala mu: Počkej tady na mě, jo?

„Matyáš – Lenka.“

Další uf.

Takže zbývá Adam nebo Dan.

To nebude špatnej večer.

„Adam – Anežka.“

Takže Dan.

Podíváme se na sebe a oba se usmějeme.

„A nakonec dva sabotéři,“ řekne Karolína. „Daniel – Lucie.“

Vstaneme a jdeme se nechat ovázat stuhou.

-------------------------

Děkuju, že čteš se mnou. ❤️

Z.