Pšššt on je adoptovanej!
K napsání tohoto článku mě inspirovala @kulenka.
Otázka zněla velice jednoduše: "Jak správně a s citem vysvětlit dítěti, že je někdo adoptovaný nebo jednoduše žije u náhradních rodičů?
Neberte to prosím jako dogma, je to jen můj názor...
S tímhle problémem jsem se setkala vlastně hned, když jsme si malou přivezli domů. Vozila jsem kočárek s tím maličkým spícím miminkem a přišly do něj zvědavě nahlédnout sousedovy holčičky ve věku něco mezi 4-7 lety. "Teto, vy jste chtěli miminko?" " Ano chtěli." "Teto, vy jste si ji dovezli z domečku?" "Ano z domečku." "Teto tam jsou děti, které nikdo nechce?" "EEE nechce, takhle to přesně není... Jsou tam děti, o které se rodiče nemůžou postarat, protože jsou nemocní nebo mají jiné důvody... No a nebo je nikdo nechce."
A další otázky, tentokrát od dospěláků. " Jak to mohla udělat, jak ji mohla opustit?"
Tenkrát jsem tam stála zpocená na celém těle a říkala jsem si, jak je dobře, že tomu to miminko ještě vůbec nerozumí.
Moc děkuji za srdíčko..
"Tatínku zítra nejdu do školky, jedu k babičce a budeme spolu na sebe kašlat " (obě jsou nastydlé) 😀
Půjčila jsem si jednu krásnou myšlenku myslím že stojí za zveřejnění a přečtení..
Kniha "A nikdo ho nechtěl":
Náhle jsem pochopila, že "dítě" je mnohem důležitější než "moje dítě". Na světě je nekonečně mnoho dětí, které potřebují domov. Věděla jsem to tak jako každý jiný a přesto jsem je s bezmocným soucitem míjela a křečovitě se držela prastarých představ, že jen "vlastní krev" je tím pravým naplněním.
Jak opovážlivá se mi náhle zdála tato myšlenka, a jak sobecká. Jistě, je to přirozená cesta a vždycky jí zůstane. Ale není pro ženy, které nemohou počít nový život, přirozenou cestou adopce? Co lze vlastně považovat za přirozené? Přece tu skutečnost, že stále noví tvorové přicházejí na svět a starší je chrání a vedou. Musí být tito maličcí člověku ještě k tomu podobní? Není to vlastně druhořadé?
Najednou mi bylo jasné, jak omezení jsou lidé, kteří, když se řeč stočila na toto téma, ve vší vážnosti uvažovali: "Ano, u vlastního dítěte - to bych určitě to či ono přehlédl. Ale u cizího? To je něco dočista jiného!"
Je snad jen vlastní rodina, jsou snad jen vlastní dědičné faktory bezúhonné? Je vždycky ve vlastním příbuzenstvu všechno v pořádku, takže se, probůh, nesmí do klanu příjmou stvořeníčko z cizího hnízda?
Není to poněkud směšné, že se lidé, kteří se něčeho takového přesto odváží, stávají tím okamžikem v očích ostatních automaticky ušlechtilými a obětavými bytostmi?
Jistě - k takovému kroku je potřeba trochu odvahy, ale je to mnohem víc odvaha překonat konečně vlastní předsudky, než odvaha uznat cizí dítě za vlastní....
Kolik zklamání, kolik zbytečně vynaložené síly a kolik bolesti jsem musela prožít, než jsem konečně došla k takovému poznání. A kolik času mezitím uběhlo....
Poradí mi prosím někdo, chci synovci 3 roky pořídit nějakou technickou hračku pod stromek. Něco u čeho by chvíli vydržel zkoumat jak co funguje apod. aby se k tomu třeba i vracel. Nemáte prosím někdo tip a nápad? Předem díky!
