„Byl to šok, celé dva dny jsem se odhodlávala ke konfrontaci s rodiči. Bála jsem se, že jim to ublíží, zároveň jsem měla hrozný pocit zrady, že celý život žiji ve lži.“
Za možnost zpracovat tento životní příběh jsem velmi vděčná. Tím, že jsem sama adoptivní mámou, prožívala jsem při jeho psaní velmi zvláštní a intenzivní pocity, jako bych si časoprostorem povídala se svou vlastní, už dospělou dcerou …
O svůj příběh se se mnou totiž podělila žena, kterou její adoptivní rodiče přijali do své rodiny z kojeneckého ústavu jako půlroční miminko.
„Naši se o dítě pokoušeli několik let. Můj otec, těžce nemocný, byl vlivem užívaných léků neplodný, maminka měla také problémy, proto se rozhodli pro adopci. Na dítě čekali asi dva roky, proběhly psychologické testy, návštěva v rodině a jednoho dne, aniž by byli připraveni, jim zavolali, že si mají přijet pro dítě.“
Holčička byla velmi klidné a usměvavé, ale bohužel velmi často nemocné dítko.
Pouto, které si maličká s rodiči vytvořila, bylo velmi silné. “Naši se mi opravdu hodně věnovali, zejména otec se mnou trávil hodiny v pokojíčku a hrál si se mnou.“
Při nástupu do školky se pak projevil velký strach z odloučení od rodičů, maličká tuto situaci snášela mnohem hůře než většina jejích vrstevníků.
Na základní škole se pak z holčičky stala premiantka třídy, našla si dobré kamarády a vedla hezký a spokojený život. O tom, že je adoptovaná, v té době neměla žádné ponětí, takže ji starosti s tímto spojené zatím vůbec netrápily.
Puberta
„V pubertě jsem měla problémy s alkoholem, stýkala se s divnými typy a ve třinácti jsem začala kouřit. Rodiče si se mnou v pubertě opravdu užili, byla jsem divoká, ale pořád v rámci mezí - žádné drogy. Vždy jsem dodržovala domluvené věci a naši mi věřili.“
I přes bouřlivější pubertu se dívka zvládla dostat na dobrou střední školu a vystudovat ji s vyznamenáním. Následně také úspěšně složila zkoušky na vysokou školu.
Adoptovaná?
O tom, že je adoptovaná se dívka dozvěděla vlastně náhodou v době, kdy měnila pediatra za lékaře pro dospělé.
„Když mi dětská lékařka dala kartu, bylo mi divné, že mi ji otec vytrhl z ruky a celé to prohlížel, ale asi si toho nevšiml. Já byla samozřejmě zvědavá a chtěla jsem vědět, co se tam o mně píše. A tak jsem tam našla zprávu z kojeneckého ústavu a zprávu o adopci. Najednou mi to všechno došlo, že máma nemá žádnou fotku s bříškem, že nemám žádnou fotku z porodnice, že mám rodný list vydaný až rok po mém narození…“
„Byl to šok, celé dva dny jsem se odhodlávala ke konfrontaci s rodiči. Bála jsem se, že jim to ublíží, zároveň jsem měla hrozný pocit zrady, že celý život žiji ve lži.“
Nakonec se dívka k rozhovoru s rodiči na toto téma přece jen odhodlala. Byla to velmi těžká situace pro všechny. „Byl to velice emotivní večer, který nás ale ve výsledku strašně sblížil. Táta i nabídl, že se mnou zajede na matriku, jestli chci pátrat po biologické matce.“
Následovalo velmi zvláštní a těžké období, kdy mladá žena zjišťovala, kdo všechno z jejího okolí, přátel, známých vlastně věděl, že je adoptovaná. Vyrovnat se s novou situací nebylo jednoduché, dívka se dostala na nějaký čas i do depresí. Naštěstí jí rodina a přátelé v této chvíli podrželi.
„A tak jsem to v sobě nějak uzavřela a dnes si na to téměř nevzpomenu, jen na své narozeniny…"
Hledat biologickou mámu?
„Asi dva měsíce jsem váhala, ale nakonec jsem se rozhodla, že mi v životě nic nechybí a matku poznat nechci. Touha ve mě občas hlodá dodnes, ale bojím se, že zklamání by bylo velké.“
„Ten pocit, že mě někdo nechtěl, je užírající. Proto jsem se rozhodla v tom nenimrat. Jediné co mě mrzí je, že nevím nic o genetických dispozicích, o nemocech v rodině, to by se mělo při adopci někam zapisovat, protože to mohou být důležité věci.“
Následky ústavní péče?
Po tom, co se mladá žena sama stala matkou, si uvědomila, jak důležitý je první půlrok života pro každého z nás. Uvědomila si, že některé její stavy úzkosti, kterými trpí, mohou mít přímou návaznost na její půlroční pobyt v ústavu.
„Když jsem byla malá, často se mi zdávalo o místnosti, ve které bylo podium s ohrádkou a v té ohrádce malé děti. I přes velký počet dětí tam bylo hrobové ticho. Pocit v tom snu jsem rozhodně neměla příjemný, byla to taková zvláštní úzkost, něco velice nepříjemného. Až když jsme se o tom bavili s rodiči, řekli mi, ze takhle to vypadalo právě v kojeneckém ústavu, kde jsem byla ...“
#blogujeme #mk_blog_academy #adopce #vychova #materstvi
Je neuvěřitelné, že si někdo může pamatovat obraz, když mu bylo půl roku. Moje první vědomá vzpomínka je když mi byly tři roky. A jinak pro psychiku člověka je strašně důležité, aby znal své kořeny, odkud pochází. Já když jsem zvažovala, že si budu muset malou pořídit sama, tak to pro mě bylo nejdůležitější téma, důležitější než cokoli jiného. Aby věděla, kdo je její otec a odkud pochází, protože v pubertě člověk hledá svojí identitu a svoje kořeny, to z čeho vzešel. Mám jednu blízkou kamarádku, které celý život tajili pravého otce (máma se spustila před svatbou na diskotéce s cizincem) a hráli si na dokonalou rodinu. Ona to v dospělosti zjistila z krevní skupiny, protože je lékařka. Roky hledala svého pravého otce, který mezitím zemřel a dodnes to na ní zanechalo následky, není schopna navázat partnerský vztah. To téma zrady a lži je v ní pořád, pořád potkává samé lháře a je zrazována, nicméně zatím nekonfrontovala rodiče, protože byla celý život učena zachovat dekórum. Myslím si, že to bude muset udělat, neboť žít ve lži nebude dál možné. A až to udělá, bude to pro ní sice bolestné, ale očistné a povede to k uzdravení.