Zaslzela jsem si..
Kdyby mi říkali, že už tě nemám chovat, ať tě nerozmazlím, pohladila bych tě a přivinula k sobě.
Kdybys plakala, už bych ti neřekla „To nic není, co vyvádíš?“ Místo toho bych se zeptala, co tě bolí.
Kdyby ses večer bála, neřekla bych „Prosim tě, nemáš se čeho bát, žádný strašidla nejsou.“ Objala bych tě a pomohla ti zvládnout tvůj strach.
A kdyby ses vztekala, nechtěla bych tě honem utnout. Nezakřičela bych „Okamžitě se uklidni!“ Chtěla bych tomu rozumět.
Kdybys mi řekla „Já nechci, mami,“ nezlobila bych se, že si vymýšlíš, a netlačila do tebe ještě aspoň tři lžičky. Brala bych tvoje „nechci“ vážně a přemýšlela o něm.
Kdyby sis chtěla povídat, neřekla bych „Teď toho mám moc“. Sedla bych si k tobě a naslouchala ti.
Kdyby ses zeptala, proč jsem smutná, netvrdila bych, že mi nic není. Pověděla bych ti, jak se cítím.
Kdybys mi řekla, že se ti nelíbí ty nový kalhoty, neodsekla bych „No to máš teda smůlu.“ Chtěla bych vědět proč.
Kdyby ses mě v autobuse ptala, proč se ta paní tak mračí, nesyčela bych „Pššš, to se neřiká, nestarej se.“ Řekla bych ti popravdě, že nevím, že možná má špatný den.
A kdyby ses zase v cukrárně hodně nahlas smála, neokřikla bych tě „Přestaň se předvádět.“ Zkusila bych se zasmát s tebou.
A teď ruku na srdce, kolik z nás to dělá, nebo tenhle přístup dokáže vzít za svůj?❤
@infinity81 ja si ho beru za svuj i kdyz je to obcas desne tezky a narocny... ale dulezita je i ta snaha. Asi mam vyhodu i v tom, ze moje mamka na me spoustu z toho praktikovala i kdyz v ty dobe nemela o nevychove ani paru. Vzdycky mi treba rikala, ze i sebevetsi prkotinu, kterou dite povazuje za problem je treba brat vazne, nikdy me neodhanela, jeji naruc byla vzdy otevrena, dodnes, i kdyby me jen bolela hlava tak ji to zajima a snazi se mi pomoct. Kdyz jsem se cca v 8 letech tak vztekala, ze jsem kopala do nabytku protoze mi tata nekoupil sadroveho trpaslika - nechala me a zjistovala proc se tak zlobim.... opravdu jsem ji asi hodne vdecna, za to jakou povahu mam a co mi dala do zivota. Jak se to rika - kdo nechce hleda duvody, kdo chce, hleda zpusoby😉
Je to hrozně těžké,ale taky se snažím. Z dětství mám bohuže vzpomínky na tu druhou stranu. A asi i proto to chci dělat jinak. Pamatuju si ten pocit bezmoci,a zjištění že jsem jim vlastně ukradená.
A hlavně proto to chci dělat jinak. Aby se tak moje děti nikdy necítily.
Vždy tu budu pro svoje děti. Poslouchám,snažím se pochopit. Neodhanim je,ani o půl noci když přijdou že se něčeho bojí.
Precist a vzit za sve....👏❤❤