Zaslzela jsem si..
Kdyby mi říkali, že už tě nemám chovat, ať tě nerozmazlím, pohladila bych tě a přivinula k sobě.
Kdybys plakala, už bych ti neřekla „To nic není, co vyvádíš?“ Místo toho bych se zeptala, co tě bolí.
Kdyby ses večer bála, neřekla bych „Prosim tě, nemáš se čeho bát, žádný strašidla nejsou.“ Objala bych tě a pomohla ti zvládnout tvůj strach.
A kdyby ses vztekala, nechtěla bych tě honem utnout. Nezakřičela bych „Okamžitě se uklidni!“ Chtěla bych tomu rozumět.
Kdybys mi řekla „Já nechci, mami,“ nezlobila bych se, že si vymýšlíš, a netlačila do tebe ještě aspoň tři lžičky. Brala bych tvoje „nechci“ vážně a přemýšlela o něm.
Kdyby sis chtěla povídat, neřekla bych „Teď toho mám moc“. Sedla bych si k tobě a naslouchala ti.
Kdyby ses zeptala, proč jsem smutná, netvrdila bych, že mi nic není. Pověděla bych ti, jak se cítím.
Kdybys mi řekla, že se ti nelíbí ty nový kalhoty, neodsekla bych „No to máš teda smůlu.“ Chtěla bych vědět proč.
Kdyby ses mě v autobuse ptala, proč se ta paní tak mračí, nesyčela bych „Pššš, to se neřiká, nestarej se.“ Řekla bych ti popravdě, že nevím, že možná má špatný den.
A kdyby ses zase v cukrárně hodně nahlas smála, neokřikla bych tě „Přestaň se předvádět.“ Zkusila bych se zasmát s tebou.
