Rozloučení

Třeba mi vypsání trochu pomůže od bolesti....

Takové věci se stávají-říkali mi doktoři .. asi si mysleli, že mi to pomůže. Ano, stávají se, ale nikdy mě nenapadlo, že se stanou zrovna NÁM. Když se to nedotýká Vás nebo Vašich nejbližších, jde to mimo ...

Je mi čerstvých 28, manželovi o 9 let více. Vychováváme jeho děti z předchozího manželství a myslím, že i to byl důvod, proč jsme na miminko čekali. Pořád byl nějaký důvod proč počkat..až budou děti starší, až dodělám školu, ještě se na to necítím. Každopádně v červnu 2015 jsme se definitivně dohodli a já si naivně myslela, že v dubnu ze mě bude maminka. Já naivka ... na pozitivní test jsme si počkali 8 měsíců. Jako by to bylo včera-vždycky jsem si představovala, jak romanticky to manželovi oznámím-jenže já v šoku, v pyžamu, s počůraným papírkem v ruce stála mezi dveřma-neschopna slova. Byli jsme šťastní a začali jsme plánovat. Ne nadarmo se říká - když chceš Boha pobavit, řekni mu své plány. Na druhé kontrole moje gynekoložka viděla dva váčky, ale jen v jednom živý plod-syndrom mizícího dvojčete prý je běžná věc, abych byla upřímná, ulevilo se mi-dvě děti naráz bych asi nezvládla-tímto obdivuju matky dvojčat a vícerčat. Do 13tt jsem měla ukázkové těhotenství-na 1.screeningu nám řekli chlapečka a manžel se dmul pýchou. Jenže pár dní po ultrazvuku jsem začala krvácet, žádné slabé špinění, ale kaluž krve pod nohama když jsem vstala na záchod. Okamžitě na pohotovost, miminko je v pořádku, placenta je na kraji branky, všechno bude v pořádku, poležte si pár dní doma a buďte opatrná. Jenže téměř po měsíci se situace opakovala-až sem si říkala, zda nemůžu mít nějaké "falešné" měsíčky. Opět pohotovost-jiný lékař-vidí tam malý hematom, odpočívejte a dodržujte klidový režim. Moje gynekoložka na kontrole už žádný hematom neviděla, tak jsme byli rádi a říkali si, že je vše za námi. Jenže situace se opakovala potřetí. Člověk by řekl, že bych už měla být odolná, ale každý návštěva pohotovosti mě snad sebrala pokaždé víc a víc. Paní doktorce se nezdá množství plodové vody-ve zprávě jsem měla spodní hranici a to mě dost vyděsilo. Prý se ale stále obnovuje, tak se nemám čeho bát. Toto mi řekla doktorka v neděli s tím, že ve čtvrtek jsem byla objednaná na 2.screening, tak napsala zprávu doktorovi, ať si na to dá pozor. Na screeening jsme se s manželem moc těšili, byli jsme trochu zklamaní, že se malej nechtěl moc ukazovat, ale vše co se má zkontrolovat bylo v pořádku, i ta plodová voda byla podle pana doktora v normě. Čím nás ale překvapil, že řekl, že asi holčička 🙂 takže my vlastně doteď nevíme pohlaví. Popřál mi ať už mám těhotenství v pořádku a bez komplikací a my s klidným srdcem odcházeli z ordinace. Následující týden se opět objevila krev, bylo to ale přes den a tak jsem jela ke své gynekoložce, viděla tam někde malou sraženinu a do průkazky mi napsala "Nelze vyloučit vcestná placenta". Pořád jsem ale byla jakž takž v klidu, prostě někdo takovýhle průběh těhotenství má, to se nedá nic dělat, říkala jsem si a dodržovala klidový režim u maminky se všema výhodama. V noci na úterý se mi zdálo, že hrozně moc krvácím, tak jsem utíkala na záchod a jen voda...vůbec mě nenapadlo, že by to mohla být plodovka, byla jsem štastná, že to není krev. Šla jsem spát, ale ráno se to opakovalo, volala jsem doktorce a ta říkala, ať okamžitě přijedu a že uděláme test. Přinesla jsem vložku, test dělala předemnou, negativní i z vložky, i z následného stěru. To už sem ale byla neklidná a řekla jsem, že by mi snad bylo líp v nemocnici. Říkala, že mi to klidně napíše, ale že si myslí, že si mě tam stejně nenechají. Ve zprávě bylo napsáno "pro neklid pacientky"...samozřejmě že jsem byla neklidná když jsem dva měsíce na střídačku krvácela, špinila a teď do toho ta voda!!!! V nemocnici se tvářili jako co tam vůbec dělám, když test byl negativní. No nic-asi pro klid pacienty si mě tam nakonec nechali a já si říkala, že teď už sem pod dohledem, že to bude dobrý. Když sem se šla sprchovat, sestřička po mě chtěla vložku na test. Nikdo mi nic neřekl, tak jsem v klidu usnula, že asi je vše ok. Ráno přišla doktorka, že je jí to hrozně líto, ale že je to ta plodovka a ve 21 tt se nedá nic dělat. Konec, zhroutil se mi svět, chtěla jsem umřít a nevěřila jsem tomu, že kvůli jednomu testu má všechno skončit. Nechala jsem si zavolat doktora, který se mi to snažil vysvětlit. Že nevěří na zázraky a že je pro ukončení těhotenství, že i kdybychom to uměle udržovali do toho 24 tt že nám nikdo nedokáže říct, že miminko bude zdravý. Druhý den že se udělá ultrazvuk a budeme se muset rozhodnout. Bylo to hrozné-sice jsem ještě necítila pohyby, ale podle ultrazvuku jsem věděla, že miminko žije, to ho mám jen tak zabít? Když už jsme spolu vybojovali půlku? Co když se rozhodnu pro vyvolání potratu a pak z pitevní zprávy se dozvím, že vlastně vše bylo ok? Ale co když se rozhodnu pro to neukončovat a narodí se postižené miminko? Dokážu s tím žít? Nebo mě to dožene za týden a potratím někde sama doma? Chci to? Nejhorší noc v mém životě...

Druhý den ultrazvuk rozhodl za nás-vůbec žádná plodová voda-všichni lékaři se shodli, že to je situace, která nedává šanci na přežití…

Podepsali jsme tedy s manželem papíry a poprvé zavedli tablety na vyvolání-že prý 99% žen potratí do 24 hodin. No já nikdy nemám nic normálně, takže já se tam trápila 3 dny.

Teď bych chtěla popsat, jak samotný potrat probíhal-kdo se na to necítí, nečtěte dál, ale mě tenkrát takovýhle informace pomohli, když sem nevěděla, co mě čeká...

První bolesti se dají přirovnat k menstruaci, nic hrozného, prostě pobolívání břicha, na které si doma ani nevezmete prášek. Postupně přecházejí k bolestem větším, začínají přicházet v intervalech, ale pořád to nebylo nic tak hroznýho, sestřičky se ptaly, zda chci prášek na bolest, ale já stále odmítala, protože jsem čekala něco o dost horšího, tak to přece nebudu plýtvat na takovýhle „obyčejný bolesti“. Když už se bolesti nedali vydržet, zavolala jsem sestřičku a prosila o něco na bolest. To bylo cca 7 hodin večer, první menší bolesti přišli v 5…Myslela jsem si, že mi dá něco na bolest a já se budu trápit a čekat dál, ale zavolala paní doktorku s tím, že se jde na to. Doktorka mě vyšetřila, říkala, že to pěkně klesá, ale stále nejsem dostatečně otevřená. Vylekala jsem se, že budu muset projít těmi 10cm jako u klasického porodu, ale doktorka mě „uklidnila“ tím, že 5 bude snad stačit. Následující cca 2 hodiny mám jako v mlze, psychika prostě udělá své, pamatuji si, že jsem chvílema měla záchvat pláče a paniky, celá jsem se klepala, i když sem se sebevíc snažila být v klidu. Personál byl skvělý, opravdu musím říct, že milionový a to doktorka byla těhotná, musel to pro ní být taky hrozný zážitek L Doktorka říkala, že si myslí, že by mi pomohlo se jít projít, že se rychleji otevřu, jenže mě se po lécích hrozně motala hlava, tak jsem to odmítla, zkusili jsme teda přetočení na bok..tam to bylo lepší, doktorka mi poradila jak dýchat a konečně asi zabral nějaký z léků a já si chvilku odpočinula. Párkrát sem zahekala bolesti, doktorka vždycky přiběhla a zkontrolovala, co se tam dole děje. Párkrát do mě strčila prsty a pomohla mi s tím roztahováním, bylo to dost nepříjemné, ale asi nezbytné, aby to trochu urychlila. Nejednou jsem začala mít pocit, že už potřebuju tlačit, jako když potřebuju na velkou…Doktorka říkala, že je to ono, dole vše bylo připraveno, tak nebylo na co čekat. Místo nástřihu mi paní doktorka jen pomohla tím, že mi jakoby přidržela hráz já jednou zatlačila a bylo po všem. Pamatuju si tu úlevu, taky to, že jsem křečovitě měla celou dobu zavřené oči, abych malé neviděla, nejsem ten typ člověka, kterému by to pomohlo…chtěla jsem si nechat vzpomínky jen z ultrazvuku. Zaslechla jsem 21:46 a 395g…to je jediné, co si pamatuju. Paní doktorka se pak snažila ze mě dostat placentu, nejdřív tlačením, pak ona prstama, taháním za pupečník, což nebylo příjemné, ale nic oproti tomu, co už jsem měla za sebou. Nakonec se rozhodla, že se pojede na sál a rovnou mě vyčistí. Pak už sem se probudila na Jipu…odeslala jsem SMS všem, co to prožívali semnou a usnula.

Ráno jsem se probudila, sestřička říkala, že musím na záchod a osprchovat se, dělala jsem hrdinku, že jsem v pořádku, vyskočila z postele a pak se do ní zase rychle vrátila. Motala se mi hlava, pískalo mi v uších, zatmělo před očima. Tenhle stav trval až někdy do odpoledne, asi sem nějak špatně snášela tu narkózu..Každopádně na večer mě pustili domů .. myslela jsem, že to nejhorší mám za sebou, všichni se loučili a říkali, že příště se určitě setkáme za lepších okolností.

Přijela jsem domů a padlo to na mě, strašným způsobem..už nemám bříško, v listopadu nebudu maminka, snesu pohledy a otázky lidí, co nebudou vědět co se stalo? Ne, nechci teď nikoho vidět…snesu jen manžela, který mi neskutečně pomáhá…nezvedám telefony, neodpovídám na zprávy, tohle si musím odtrpět sama…ale proč já? Proč my? Asi osud..

Je to týden, je mi líp, dostala jsem prášky na zastavení laktace, zatím nic, tak doufám, že ani nic nezačne…Ležím doma, je čas oběda, stále sem v pyžamu, mezi lidi se nechystám, ale alespoň už trochu funguju..někdy slyšim smutnou písničku nebo vidím reklamu v televizi a padne to na mě, ale snažím se mozek zabavit jinak…

Snad bude líp…