zak1991
    17. srp 2017    Čtené 698x

    Mým kamarádkám, které tohle nikdy nebudou číst

    Zlobíte se ne mě? Chápu vás. Všechny. Během posledního roku a půl jsme náš kontakt omezila na minimum. Nescházím se s vámi, občas si napíšeme na Facebooku. Nejsem mezi prvními, kdo vám gratulují k těhotenství nebo narození miminka. Nechodím s vámi na procházky s kočárkem, když už si napíšeme, bavíme se o počasí, o bydlení, o vaření, když začnete o dětech, zdvořile se zeptám na pár věcí a pak se omluvím, že mám hodně práce. Fotky vašich dětí na Facebooku nekomentuji, výjimečně k nim dám srdíčko. Připadáte si dotčené, že se o vás nezajímám? Myslíte si, že jsem se vdala a ztratila o vás zájem? Chápu to...

    Ale pokuste se pochopit vy mě. Mám radost, že máte spokojené rodiny a krásné děti. Ale nad každou jejich fotkou pláču. Po pár dnech jsem schopná napsat vám komentář k fotce právě narozeného miminka. Víte proč? Protože já miminko nejspíš mít nebudu. Nevím, jestli vám děti závidím, nebo mi každá vaše fotka připomene moje trápení. Možná obojí. Proč se s vámi nevídám? To je snadné. Nevím, jak bych na přítomnost miminka v kočárku vedle sebe reagovala. Utekla bych? Plakala bych? Tvářila bych se, že je všechno v pořádku a doma se zhroutila? Sama nevím.

    Mrzí mě, že jste před pár lety měly blízko jedna k druhé. Mrzí mě, že se nevídáme, nepovídáme si, nejdeme se jen tak projít. Možná jen potřebuji čas, abych se s tím vším smířila, a pak všechno bude v pořádku. Pak budu hodná teta, která klidně i pohlídá. Ale teď to tak není. Teď mi působí bolest i dětský pláč od sousedů.

    Neodsuzujte mě, prosím. Pokuste se mě pochopit. Třeba pak znovu budeme dobré kamarádky. Zatím v sobě ale nenajdu dost síly ani na to, abych vám tohle řekla...

    zak1991
    19. črc 2017    Čtené 442x

    Děťátku, na které stále marně čekám

    Prý jsou i dva rodina. Prý já a manžel jsme rodina... Ale... Co když mi něco chybí? Co když to tak nevidím? Ano, děťátko, jsi to ty. To ty mi chybíš, abych nám mohla říkat rodina. Ale kde se touláš? Kde jsi? Čekám já na tebe nebo ty na mě? Co mám udělat, abych se konečně dočkala? Abych mohla říct, že budeme rodina?

    Od nadšeného: „Tak jo, zkusíme to!“ uplynulo už mnoho měsíců. Chceš vědět, kolik? Přesně třicet. Třicet měsíců doufání, zklamání, pláče a dalšího doufání... Ano, věděla jsem, že to třeba nepůjde hned, děťátko. Že to třeba pár měsíců potrvá, než uvidím ty zpropadené dvě čárky na těhotenském testu. Pár měsíců jsem si z toho, že tam nejsou, nedělala těžkou hlavu. Říkala jsem si, že jednou to vyjde. A určitě brzy. Jak jsem byla naivní! Uteklo celých třicet měsíců, děťátko, během kterých jsem už úplně ztratila naději. 

    Každá moje kamarádka, a to přísahám, nelžu, každá teď jezdí s kočárkem. A ty, které ne, ty ho mají nachystaný doma. A já? Já se jim vyhýbám a tajně doma pláču. Pláču pro tebe, děťátko. Jak mi můžeš tolik chybět, když tě znám jen ze svých představ? Ano, někdy si tě představuji. Vidím tvoje hnědé oči po tatínkovi a tmavé vlásky po mně. Zpaměti znám tvůj úsměv. Ve snech tě vozím v kočárku, utěšuji tě, když pláčeš, máš už dokonce své jméno. Ale ty stále nepřicházíš. A já po probuzení pláču nad krutostí svých snů, které mi na chvíli dávají pocit štěstí.

    Víš, děťátko, jsem člověk, který věří, že všechno má svůj důvod. Ale tady ho nedokážu najít. Pár mě jich napadá, ale jestli jsou správné? Kdo ví... Byla bych špatná máma? Proto ke mně nechceš? Máš strach, že bych tě nemilovala? Bojíš se, že bych se o tee nedokázala postarat? Nebo jen čekáš na správnou chvíli?

    Já už ale naději dávno ztratila, děťátko. Doufám tedy, že ať jsi kdekoli, máš se tam dobře. Možná tě vídám v jiném kočárku, protože sis dávno vybralo lepší rodiče. A věř, děťátko, přeji ti šťastný život. Ať už u nás nebo jinde.