Zlobíte se ne mě? Chápu vás. Všechny. Během posledního roku a půl jsme náš kontakt omezila na minimum. Nescházím se s vámi, občas si napíšeme na Facebooku. Nejsem mezi prvními, kdo vám gratulují k těhotenství nebo narození miminka. Nechodím s vámi na procházky s kočárkem, když už si napíšeme, bavíme se o počasí, o bydlení, o vaření, když začnete o dětech, zdvořile se zeptám na pár věcí a pak se omluvím, že mám hodně práce. Fotky vašich dětí na Facebooku nekomentuji, výjimečně k nim dám srdíčko. Připadáte si dotčené, že se o vás nezajímám? Myslíte si, že jsem se vdala a ztratila o vás zájem? Chápu to...
Ale pokuste se pochopit vy mě. Mám radost, že máte spokojené rodiny a krásné děti. Ale nad každou jejich fotkou pláču. Po pár dnech jsem schopná napsat vám komentář k fotce právě narozeného miminka. Víte proč? Protože já miminko nejspíš mít nebudu. Nevím, jestli vám děti závidím, nebo mi každá vaše fotka připomene moje trápení. Možná obojí. Proč se s vámi nevídám? To je snadné. Nevím, jak bych na přítomnost miminka v kočárku vedle sebe reagovala. Utekla bych? Plakala bych? Tvářila bych se, že je všechno v pořádku a doma se zhroutila? Sama nevím.
Mrzí mě, že jste před pár lety měly blízko jedna k druhé. Mrzí mě, že se nevídáme, nepovídáme si, nejdeme se jen tak projít. Možná jen potřebuji čas, abych se s tím vším smířila, a pak všechno bude v pořádku. Pak budu hodná teta, která klidně i pohlídá. Ale teď to tak není. Teď mi působí bolest i dětský pláč od sousedů.
Neodsuzujte mě, prosím. Pokuste se mě pochopit. Třeba pak znovu budeme dobré kamarádky. Zatím v sobě ale nenajdu dost síly ani na to, abych vám tohle řekla...
Tomuhle naprosto rozumim. Já to z mojí strany ještě docela zvládám, ale všímám si, že naopak ostatní se mě straní, kamarádky se mi při oznamování těhotenství pomalu omlouvaj, ty s dětma se mě straněj asi aby mi právě neubližovaly a ty bez dětí se mnou nechtěj mluvit asi abych je neděsila neplodností.