Děťátku, na které stále marně čekám
Prý jsou i dva rodina. Prý já a manžel jsme rodina... Ale... Co když mi něco chybí? Co když to tak nevidím? Ano, děťátko, jsi to ty. To ty mi chybíš, abych nám mohla říkat rodina. Ale kde se touláš? Kde jsi? Čekám já na tebe nebo ty na mě? Co mám udělat, abych se konečně dočkala? Abych mohla říct, že budeme rodina?
Od nadšeného: „Tak jo, zkusíme to!“ uplynulo už mnoho měsíců. Chceš vědět, kolik? Přesně třicet. Třicet měsíců doufání, zklamání, pláče a dalšího doufání... Ano, věděla jsem, že to třeba nepůjde hned, děťátko. Že to třeba pár měsíců potrvá, než uvidím ty zpropadené dvě čárky na těhotenském testu. Pár měsíců jsem si z toho, že tam nejsou, nedělala těžkou hlavu. Říkala jsem si, že jednou to vyjde. A určitě brzy. Jak jsem byla naivní! Uteklo celých třicet měsíců, děťátko, během kterých jsem už úplně ztratila naději.
Každá moje kamarádka, a to přísahám, nelžu, každá teď jezdí s kočárkem. A ty, které ne, ty ho mají nachystaný doma. A já? Já se jim vyhýbám a tajně doma pláču. Pláču pro tebe, děťátko. Jak mi můžeš tolik chybět, když tě znám jen ze svých představ? Ano, někdy si tě představuji. Vidím tvoje hnědé oči po tatínkovi a tmavé vlásky po mně. Zpaměti znám tvůj úsměv. Ve snech tě vozím v kočárku, utěšuji tě, když pláčeš, máš už dokonce své jméno. Ale ty stále nepřicházíš. A já po probuzení pláču nad krutostí svých snů, které mi na chvíli dávají pocit štěstí.
Víš, děťátko, jsem člověk, který věří, že všechno má svůj důvod. Ale tady ho nedokážu najít. Pár mě jich napadá, ale jestli jsou správné? Kdo ví... Byla bych špatná máma? Proto ke mně nechceš? Máš strach, že bych tě nemilovala? Bojíš se, že bych se o tee nedokázala postarat? Nebo jen čekáš na správnou chvíli?
Já už ale naději dávno ztratila, děťátko. Doufám tedy, že ať jsi kdekoli, máš se tam dobře. Možná tě vídám v jiném kočárku, protože sis dávno vybralo lepší rodiče. A věř, děťátko, přeji ti šťastný život. Ať už u nás nebo jinde.
Doporučujeme
Děťátko přijde, neboj. Obvykle chodí, když to nejmíň čekáš a bude dokonalé, jako stvořené přímo pro tebe ❤
@zak1991 ... naděje nemůže umřít, tu musíme mít vždycky...
Vím, o čem mluvím, na naši prvorozenou jsem čekala dlouhých pět let, pět let trápení, slz a pocitu méněcennosti, protože všechny kolem se tváří, že přijít do jiného stavu je ta nejjednodušší věc na světě... A Ty máš pomalu cejch na čele (" třeba honí kariéru, nechce si zkazit postavu nebo ty děti nechce vůbec..."), na potkání svou bolest vykládat nemůžeš, pak už ani nechceš..., svět ztrácí barvy, život smysl a Ty svou víru v budoucnost, já to znám...
Chci Ti jen říct, že to příjde, opravdu to příjde, nemusíš se bát... Jen tomu dej čas, měj sama sebe víc ráda a prázdnotu vyplň něčím, co tě bude těšit (já při tom čekání vystudovala další VŠ, prolezla evropské velehory křížem krážem a toho času bez dítěte nelituju, nebyl marný).
Posílám pohlazení a neboj se, dobří andělé jsou všude kolem, určitě na Tebe nějaká dětská dušička čeká... Opatruj se! Jana
❤ Cítím to úplně stejně, už ani nepočítám měsíce, jedno zamlklé, jinak nic...Ale pořád si říkám, že to jednou přijít musí. Nám všem! Posílám hodně sil 😘
Čekáme už více než osm let, mám za sebou 2IVF, příští čtvrtek jdu na další transfer zmraženého embryjka/embryek, to je moje naděje. Také máme v nebi jednoho andílka, chytil se při transferu 6.2. ale bohužel 4.3. v 7tt jsem potratila. Měli jsme mít termín 26.10. nikdy ta data nezapomenu. Snad nám andílek pomůže a přimluví se za nás, abychom se do toho data dočkali a opět čekali miminko, aby ten den pro mě nebyl až tak těžký, aby i přesto jsme se mohli zase radovat.
Taky necítím, že bychom jen s manželem byli rodina. Rodina jsou podle mě rodiče a děti, my jsme pouze manželé.
Drzim palce, verim ze se dockate.. ja se dockala necekane dvakrat i po prokazany primarni sterilite, prirozenou cestou..ono si Vas najde, me si moje deti nasli skoro po 4 letech..
❤ drž se, vím jak moc to bolí...
Začni psát komentář...
😢 taky pořád čekáme, už skoro dva roky.. a v nebi už máme jednoho andílka.. přeju hodně sil! ❤🍀