Prý jsou i dva rodina. Prý já a manžel jsme rodina... Ale... Co když mi něco chybí? Co když to tak nevidím? Ano, děťátko, jsi to ty. To ty mi chybíš, abych nám mohla říkat rodina. Ale kde se touláš? Kde jsi? Čekám já na tebe nebo ty na mě? Co mám udělat, abych se konečně dočkala? Abych mohla říct, že budeme rodina?
Od nadšeného: „Tak jo, zkusíme to!“ uplynulo už mnoho měsíců. Chceš vědět, kolik? Přesně třicet. Třicet měsíců doufání, zklamání, pláče a dalšího doufání... Ano, věděla jsem, že to třeba nepůjde hned, děťátko. Že to třeba pár měsíců potrvá, než uvidím ty zpropadené dvě čárky na těhotenském testu. Pár měsíců jsem si z toho, že tam nejsou, nedělala těžkou hlavu. Říkala jsem si, že jednou to vyjde. A určitě brzy. Jak jsem byla naivní! Uteklo celých třicet měsíců, děťátko, během kterých jsem už úplně ztratila naději.
Každá moje kamarádka, a to přísahám, nelžu, každá teď jezdí s kočárkem. A ty, které ne, ty ho mají nachystaný doma. A já? Já se jim vyhýbám a tajně doma pláču. Pláču pro tebe, děťátko. Jak mi můžeš tolik chybět, když tě znám jen ze svých představ? Ano, někdy si tě představuji. Vidím tvoje hnědé oči po tatínkovi a tmavé vlásky po mně. Zpaměti znám tvůj úsměv. Ve snech tě vozím v kočárku, utěšuji tě, když pláčeš, máš už dokonce své jméno. Ale ty stále nepřicházíš. A já po probuzení pláču nad krutostí svých snů, které mi na chvíli dávají pocit štěstí.
Víš, děťátko, jsem člověk, který věří, že všechno má svůj důvod. Ale tady ho nedokážu najít. Pár mě jich napadá, ale jestli jsou správné? Kdo ví... Byla bych špatná máma? Proto ke mně nechceš? Máš strach, že bych tě nemilovala? Bojíš se, že bych se o tee nedokázala postarat? Nebo jen čekáš na správnou chvíli?
Já už ale naději dávno ztratila, děťátko. Doufám tedy, že ať jsi kdekoli, máš se tam dobře. Možná tě vídám v jiném kočárku, protože sis dávno vybralo lepší rodiče. A věř, děťátko, přeji ti šťastný život. Ať už u nás nebo jinde.
😢 taky pořád čekáme, už skoro dva roky.. a v nebi už máme jednoho andílka.. přeju hodně sil! ❤🍀