♥Jak Adrianka na svět přišla♥

Manžel vždycky říkal, že by nejdřív chtěl aby jsme měli vlastní bydlení než budeme mít miminko.Příroda ho vyslyšela.🙂 Otěhotěla jsem první noc v našem novém bytě – 14.9.2012 - skoro rok po vysazení antikoncepce.🙂

28.9.2012 – narozky mojeho taťky.🙂Od července měřím bazální teplotu. Dnes jsem 29DC a teplota se od 24DC drží nahoře (pod 37 stupni).Celý den mi to vrtá hlavou až nevydržím a večer si dělám test. Po předepsaných třech minutách je na testu pořád jen jedna čárka.Hlavou mi probleskne: „no jasně, jak jinak ☹“, test hodím do koše a jdu spát.

29.9.2012 - Je sobota a vstávám do práce. Měřím teplotu a ta zase o chlup vyskočila nahoru. Zase mi to vrtá hlavou.Hrabu se v koši a hledám test ze včerejška. Ani jsem v tu chvilku nevěděla proč. Když ho najdu, čučím jak blázen!!!Je tam slabounká druhá čárka!!! Hned si dělám druhej test. Na něm druhá čárka naskočí hned, i když taky jen slabounce.Letím na lepší světlo a všelijak oba testy nakláním a zkoumám jestli se mi to nezdá. NEZDÁÁ!!!

Musím si sednout. Usmívám se jako blázen a teče mi slza.Petr ještě spí. Dneska do práce nejde. Mám chuť za ním vlítnout a říct mu to.Ale musím do práce, bude lepší to nechat na večer až se vrátím.Celou cestu do práce a celej den v práci jsem jak ve snu. Nic se mi nechce dělat.Jen sedím v kanclu a pořád dokola vytahuju z tašky ty dva těhotenský testy a dívám se na ně.Nikomu v okolí to nechci říkat, Petr se to musí dozvědět první a pak se dohodneme, kdy tu novinu pustíme dál.Ale jsem té radosti tak plná! Tak testy fotím mobilem a nahrávám je na stránky modrykonik.cz se zprávou:

 „Holky mám ducha!!! Mám ho tam!!!!! Konečně ho tam maaaaam!!!!!!!!!! „ 

Jsem pořád jak na obláčku a mám co dělat abych se neprozradila před holkama v práci.Moc se těším domů za Peťem! Po práci letím do Tesca, koupím tam malinký bodyčko s medvídkem Pú a dárkovou krabičku.Doma do ní naskládám bodyčko, mini botičky, co jsem si jen tak koupila už dřív a do nich zastrčím těhotenský testy.A jdu tu krabičku předat Peťovi.🙂

Když ji otevřel tak měl najednou úsměv od ucha k uchu a ptal se co to je. Pak uviděl testy a řekl: "Ty jseš těhotná?"Přes slzy jsem nemohla mluvit tak jsem jen kývala. Sklopil hlavu a když se na mě zase podíval tak slzel a mooooc se usmíval. Pak mě objal a oba jsme slzeli. Bylo to strašně krásný!🙂

Na začátku těhotenství mě trápilo motání hlavy a omdlívala jsem. Proto jsem koncem listopadu nastoupila na PN.Jinak bylo celý těhotenství vše v pořádku. Těšili jsme se na každou kontrolu, abychom viděli jak se fazolka mění a jestli je vše tak jak má.Termíny jsmě měli: 7.6.2013 podle poslední MS, 8.6.2013 podle dne početí a 9.6.2013 podle UTZ ve 13tt.Já měla celou dobu tušení, že prcek vykoukne už v květnu – prdlačky!🙂

9.6.2013

Byla neděle, venku krásně svítilo sluníčko. Vstala jsem dřív než manžel.Pobolívalo mě břicho jako na MS, ale to bylo poslední dny častý, takže jsem tomu nepřikládala váhu, i když jsem doufala, že už se něco děje.Vyžehlila jsem si svoje umytý vlasy (pořád jsem doufala, že mě porod nechytne když budu mít zrovna neumytou hlavu, blbka😀)Sedla jsem si na balkoně na balon, slunila se a hopsala.🙂 Další z mých pokusů jak Adrianku popohnat se asi tentokrát neminul účinkem.🙂Celý den jsme s manželem víceméně vegetili. Uvařila jsem psům žrádlo a nám švestkový knedlíky (mňam🙂).Když jsem to dodělala, lehla jsem si v obýváku k telce.

cca 17:00 

 Najednou se mi hrozně akutně zachtělo na malou.Vyskočila jsem z gauče, ale než jsem doběhla na záchod už to ze mě teklo. Říkala jsem si „ježiši, já už snad ani neudržím moč!“😀Ale zdálo se mi, že toho teče nějak moc na to, že jsem záchod navštěvovala každou chvilku.No oblíkla jsem se a než jsem došla zpátky do obýváku, už jsem měla zase mokro.Pořád mi ale nějak nedocházelo, že by to mohla být plodovka.😀 Chodila jsem po bytě a každou chvilku odtekla troška.Tak říkám manželovi: „Asi mi praskla voda.“ Manžel se culil. „Jako fakt?“ „No nevím to jistě, ale pořád ze mě něco teče, tak co by to bylo?“A už jsem sedala k notebooku abych se poradila kde jinde, než na „koníkovi“🙂Pak jsem si šla dát sprchu a po ní už jsem začínala mít bolesti. No...bolesti...spíš šimrání!😀Přicházely jednou po 8mi minutách, pak po 5ti, pak třeba po 7mi. Zkontrolovala a dobalila jsem tašky do porodnice.Manžel už vysprchovanej stepoval kdy už pojedem. „Ještě se najím, mám na ty švestkový knedlíky chuť a kdoví kdy pak budu jíst!“🙂))

cca 19:45

Přijeli jsme do porodnice. PA zkontrolovala vložku a potvrdila plodovku a že už tam teda zůstanu.Usmáli jsme se s Peťem na sebe, že už je to konečně tady!🙂PA se zeptala jestli už mám kontrakce. Tak jsem s úsměvem odpověděla, že bolesti mám, ale přichází nepravidelně.PA: „No až to budou ty bolesti co potřebujeme k porodu, tak se smát nebudete!“ Nooo...měla recht😀

cca 20:45

Ubytovala jsem se na pokoji a Peťu poslali domů, že je ještě čas.Jakmile odjel, tak bolesti začaly nabírat na síle.Už jsem musela prodýchávat a přicházely co tři minuty.

22:00

Už jsem skučela nahlas, bolelo to dost!! PA přišla jestli už je to opravdu tak nesnesitelný.Tak jsem jí odpověděla, že si připadám jak hysterka, ale že už to fakt hodně bolí.Zkontrolovala mě a prý nic moc, pořád na dva prsty.Tak moc se mi chtělo spáááát. Věděla jsem, že to bude dlouhá noc a hrozně moc jsem si chtěla odpočinout, ale každý tři minuty jsem z té postele vyskočila.

23:00

Přišla PA, že už se teda přesuneme na porodní sál, že mi dá čípek, kterej by mi měl v kombinaci s horkou vanou ulevit a trochu to popohnat. (v porodním plánu jsem měla, že se chci vyhnout epidurálu a jsem ráda, že mi ho za celou dobu nikdo nenabídl, protože bych po něm jistojistě hrábla!🙂)A že si můžu zavolat manžela.Dřepěla jsem v té veliké vaně, sprchovala si záda a po každé kontrakci koukala na dveře kdy už přijde Petr.

cca 23:45

Přijel naštěstí zrovna když jsem měla „pauzu“. Viděla jsem jeho obavy v očích.Řekla jsem mu, že to hrozně bolí a ať se připraví, že za chvilku začnu dost řvát.Víc jsem nestihla a začala se kroutit v další kontrakci.Když to přestalo, podívala jsem se na něj, unaveně jsem se usmála a říkám „hrozný co?“.Peťa mě chytil za ruku. Tu jsem mu pak drtila celou noc.Říkal, že jednu chvilu jsem mu ruku stiskla tak blbě, že mu šly klouby prstů skoro přes sebe a že se bolestí málem po*cal😀Ale neuhnul a držel. Taky říkal, že když přijel a já měla ty první kontrakce, tak že měl slzy v očích když mě tak viděl.Že si najednou uvědomil, že neměl vůbec představu jaký to bude a na tohle nebyl připravenej....No, bolesti a moje únava pak už byly takový, že si vybavuju jen útržky.

00:00

Přišla PA, vylezla jsem z vany na křeslo, otevřená prý na šest.Peťa se mě zeptal na kolik to musí být abych mohla rodit. Řekla jsem mu, že na deset.Nezapomenu, jak dal otevřený dlaně vedle sebe, aby se podíval kolik to je. Přišlo mi to v tu chvilku děsně moc!😀Otvírala jsem se co hodina, to dva prsty, tak jsme si s Peťem říkali, že ve dvě ráno už by mohla být malá na světě.🙂Pak vím, že jsem klečela hrozně dlouho na žíněnce, opřená o křeslo, Peťa vedle mě seděl na balóně a držel mě za ruku.Kontrakce byly šííílený! Snažila jsem se soustředit na to, že s každou kontrakcí jich mám před sebou o jednu míň a Adrianku o něco blíž.Ale při kontrakci nešlo myslet na nic, jen na to, že mě to asi rozerve. Mezi nima jsem usínala.PA: „Nekřičte a snažte se zhluboka dýchat, miminko potřebuje kyslík!“ Když mě ten křik tak pomáhal!Při kontrakcích jsem vnímala jen Peťův hlas: „ Otevři pusu!! Dýchej!! Taaak, jseš šikovná! Dýchej!“Hrozně mi to pomáhalo a asi i Adriance! Bez něj bych na to dýchání zapomínala, chtěla jsem jen křičet!A každý natáčení monitoru pro mě byl děs!!

cca 1:30

Osm prstů. Ale nezacházela mi branka. Vzpomínám si, že pak už dorazila doktorka.Musela jsem ležet v křesle a při každé kontrakci prvně rychle dýchat a pak tlačit, zatímco ona se mi vrtala tam dole a snažila se pomoct té brance.To bylo nekonečný, hrozný muka, museli mě slyšet až v Brně!Pořád jsem se ptala jestli už půjdeme tlačit miminko.Pak už si vybavuju jen maraton bolesti, dýchání a silné potřeby hodně tlačit.Čekala jsem pořád, kdy už mi řeknou, že už jdeme na to.Petr dostal do ruky kyslík a měl mi ho přikládat mezi kontrakcema. Nebo při kontrakcích?...už nevím...každopádně ho zapomínal oddělávat.🙂)

cca 4:00

Chuť tlačit se prodlužovala, PA s doktorkou mě povzbuzovaly ať nepřestávám.Pochopila jsem, že už jsem blízko a tlačila tak, že jsem myslela, že mi exploduje hlava.Najednou přestal ten tlak dole, uviděla jsem jak ze mě rychle něco vytáhli a padla mi hlava úlevou.Slyším „Tatínku pojďte si rychle přestřihnout šňůru!“Pak jsem ucítila teplo na břiše, zvedla jsem hlavu a tam leželo to nejkrásnější miminko na světě!„Ona nepláče, neměla by plakat?“ Slyšela jsem jak v ní chrčí. A pak se rozplakala. Nádhernej zvuk!PA: „Jak se bude jmenovat?“ Já: „Adrianka. Je to holčička ne?“ Smích. „jééé my jsme se ani nepodívali....jj je to holčička!“

ADRIANKA se narodila 10.6.2013 ve 4:10 ráno s mírami 51 cm a 3280g!

Myslela jsem ,že už to mám za sebou, ale nechtěla se mi odloučit placenta.Přicházely mírný kontrakce a při nich se ji snažila doktorka vytáhnout. Opět šílená bolest.Už jsem nespolupracovala, vzpírala jsem se. Nešlo to, až moc to bolelo.☹Tak prý budu muset pod narkózu. A dali Petrovi na vypsání papíry.Vzpomínám si, že mi řekl „tak se přece snaž!! Nechci aby tě uspali!“ a to jeho zoufalství v očích.V duchu jsem si říkala jestli si dělá srandu, že se přece snažím, ale už to nevydržím.Říkal mi pak, že se o mě hrozně bál, že jsem byla hrozně unavená a bál se aby mě z té narkózy probrali.Únava a vyčerpání už dělali svoje.Pak přišla další kontrakce, tlačila jsem, prohýbala se v zádech, tlačila nohy k sobě, křičeli na mě ať je dám od sebe, doktorka mi snad rvala vnitřnosti a pak najednou úúúúúleva....Slzy mi tekly po tvářích, ale oddychla jsem si, když jsem viděla, že doktorka už tu potvoru placentu drží v rukách.Všelijak ji zkoumala a říkala, že snad je celá, že budeme muset pak udělat ještě UTZ. Už mi to bylo šumák.Měla jsem u sebe to naše malý miminko, povídala si s Peťem a šití už ani nevnímala.

No za deset dní jsem jela do nemocnice s tím, že mám bolesti.V děloze mi zůstal kousek placenty a způsobil zánět, takže jsem pod tu narkózu nakonec přece jen musela.☹

Přes to všechno jsem hrozně ráda, že jsem rodila ve Vyškově a můžu jen doporučit!Všichni byli moc milí a chápaví, od porodních asistentek na sálech, přes sestřičky na oddělení šestinedělí a novorozeneckém až po doktory!

Teď ležím doma v posteli, sepisuju svůj příběh a u prsa mi usíná ten maličkej zázrak – naše dcera.