Termín třetího porodu byl stanoven na 22.6. Dny utíkaly, až jsme se k tomuto datu přiblížili. Na kontrolách vše v pořádku a poslední u gynekologa byla naplánována na 18.6. 2019. Na této kontrole mi řekl, že jsem zavřená, že se nic neděje. No, na mé náladě to moc nepřidalo, protože už jsem toho měla docela plné zuby, ale nedalo se nic dělat. Jeli jsme tedy domů, dali jsme prát prádlo, uvařili oběd a pak lenošili. Sem tam mi podbřiškem projela menší bolest, ale nic pravidelného, nic velkého. K večeru jsem objevila nitku krve na papíře, ale to jsem si říkala, že je z toho, jak mě doktor podráždil a dál nic neřešila. Večer jsme uspali kluky a já si šla ještě postěžovat na koníka a pár lidem na fb, že se nic neděje a že rodíme asi na Vánoce. Bylo za 5 minut půlnoc, když jsem začala více krvácet, šla jsem hned vzbudit manžela, že asi pojedeme. On se rychle ustrojil, jel pro babičku, aby šla ke klukům, dvě minuty po půlnoci byl zpátky, já se šla ustrojit, dobalit tašku a v 0.15 že se jdu rozloučit s klukama. Došla jsem nahoru, dala jim pusu a jak jsem se zvedala od postele, tak to ve mně luplo a začala odtékat voda. Jen jsem na ně dolů křikla, že mi rupla voda a stěží došla dolů, protože už to byly větší bolesti, hned jsem nasedla do auta a jeli jsme. To bylo 0.20. Na začátku Hlinska, cca 7 km od nás jsem zjistila, že kontrakce jsou po minutě, přejeli jsme velkou světelnou křižovatku a u hlineckého kostela říkám manželovi aby zastavil a volal rychlou, že sami nedojedeme - to bylo 0.30. Do pěti minut byli u nás, přeložili mě do sanity, vzali věci a valili jsme na Chrudim, to bylo asi 0.40. Cestou byly kontrakce čím dál větší a já jim říkala, že to nedáme, že budeme muset zastavit. Stále jsem jen slyšela: " Vydržte". Asi se báli rodit v sanitě více než já, ale už jsem opravdu nemohla. Asi za tři minuty jsem slyšela řidiče jak říká: " Musím Vám něco říci, ale Chrudim nás nevezme, je stop stav a máme jet Pardubice. " A já na ně: " Ty vole, to snad ne, tam nedojedeme." Už i doktor více zbystřil a zjistil, že tam opravdu nedojeme, proto mu říkal, ať jede, co to jde a že když tak někde zastavíme. Za chvíli se ale ozvalo: " Tak nás prý vezmou, když je to akutní. " Trochu se mi ulevilo, ale moc ne. Každopádně za chvíli jsme byli u nemocnice a valili jsme do 4. patra, kde už na nás čekali. Byla tam spousta lidí, jak od sanitky, tak z porodnice, takže absolutně netuším, kdo mě rodil, kdo co dělal, každopádně vím, že když jsme vjížděli do dveří porodního sálu, byla už hlavička na půl venku. Ještě jsem stačila přelézt na kozu a pak byl na jedno zatlačení syn venku. Ještě se pokoušeli mi napíchnout kanylu a odebrat krev, ale nestihlo se absolutně nic. Ani tatínek to nestihl, objevil se u dveří až když jsem malého držela v náručí. Že by mohl být třetí rychlejší jsem čekala a doufala v něj, ale že až takhle, to jsem si nepředstavovala. Každopádně jsem ráda, že to dobře dopadlo a saniťákům i doktorovi díky, že nás dovezli vcelku. Skoro celý den jsme strávili na porodním sále, protože opravdu nebylo místo a až k večeru nás stěhovali na novorozence, kde zatím propustili toho, kdo šel. P.S. Na gyndě jsme se bavili o tom, abychom dojeli, protože druhý syn se narodil taky vcelku rychle, ale ne takhle a doktor mi říká: " nebojte, když tak doktor XX už rodil v sanitě několikrát. " No a kdo myslíte, že v té sanitě přijel, když jsme volali, právě pan doktor XX. 🙂 No a jelikož nejsme zase tak velké město a k panu doktorovi chodíme ze školy na prevenčky atd., tak o tom druhý den věděli skoro všichni. První porod: bezbolestný, s nástřihem, asi 3,5 hodiny. Druhý porod: bolel šíleně, bez nástřihu a asi 1,5 a třetí s nástřihem, jedním stehem, o hodně větší bolestí a za půl hodiny, co odtekla plodovka.