Schovávám si dopísky svých dětí, ať už jsou to čmáranice fixkou na žlutých lepíkách nebo slova napsaná s kaligrafickou pečlivostí na linkovaném papíře. Ale veršíky, které jsem nedávno na Den matek dostala od své devítileté dcerky, byly pro mě opravdu moc důležité. První řádka mě přiměla k slzám.

“Důležité je, že … maminka je vždycky se mnou, i když se mi něco přihodí.“

Musím se přiznat, že vždycky to tak nebylo…

Na vrcholu svého naprosto šíleného života jsem se náhle začala projevovat tak, jako nikdy předtím. Začala jsem křičet. Nestávalo se to často, zato to mělo děsivé rozměry. Doslova jako když přepumpujete nafukovací balónek a ten náhle praskne, a všechny kolem tak přinutí sebou škubnout leknutím. Strachem.

V jakých chvílích mě má tříletá a šestiletá dcera dokázaly vytočit tak, že jsem ztratila veškerou trpělivost? Když jedna z nich trvala na tom, že se ještě musí vrátit a vzít si tři korálkové náramky a své oblíbené růžové brejle, když už jsme tak jako tak měly zpoždění? Nebo tehdy, když se ta druhá snažila sama si nasypat vločky a vysypala na linku celou krabici? Nebo když upustila a rozbila mého osobního skleněného anděla, ačkoli jsem prosila, aby na něj nesahaly? Nebo když tvrdohlavě vzdorovala spánku a já bych byla tolik potřebovala klid a ticho? Nebo když se spolu praly o naprosté hlouposti: která dřív vystoupí z auta nebo kolik si nalije sladké polevy na porci zmrzliny?

Ano, právě takové věci, obyčejné chyby a typické dětské hádky a strkanice mě vydráždily do takové míry, že jsem se přestala ovládat.