Než budete křičet na své děti...
Schovávám si dopísky svých dětí, ať už jsou to čmáranice fixkou na žlutých lepíkách nebo slova napsaná s kaligrafickou pečlivostí na linkovaném papíře. Ale veršíky, které jsem nedávno na Den matek dostala od své devítileté dcerky, byly pro mě opravdu moc důležité. První řádka mě přiměla k slzám.
“Důležité je, že … maminka je vždycky se mnou, i když se mi něco přihodí.“
Musím se přiznat, že vždycky to tak nebylo…
Na vrcholu svého naprosto šíleného života jsem se náhle začala projevovat tak, jako nikdy předtím. Začala jsem křičet. Nestávalo se to často, zato to mělo děsivé rozměry. Doslova jako když přepumpujete nafukovací balónek a ten náhle praskne, a všechny kolem tak přinutí sebou škubnout leknutím. Strachem.
V jakých chvílích mě má tříletá a šestiletá dcera dokázaly vytočit tak, že jsem ztratila veškerou trpělivost? Když jedna z nich trvala na tom, že se ještě musí vrátit a vzít si tři korálkové náramky a své oblíbené růžové brejle, když už jsme tak jako tak měly zpoždění? Nebo tehdy, když se ta druhá snažila sama si nasypat vločky a vysypala na linku celou krabici? Nebo když upustila a rozbila mého osobního skleněného anděla, ačkoli jsem prosila, aby na něj nesahaly? Nebo když tvrdohlavě vzdorovala spánku a já bych byla tolik potřebovala klid a ticho? Nebo když se spolu praly o naprosté hlouposti: která dřív vystoupí z auta nebo kolik si nalije sladké polevy na porci zmrzliny?
Ano, právě takové věci, obyčejné chyby a typické dětské hádky a strkanice mě vydráždily do takové míry, že jsem se přestala ovládat.
Nebylo pro mě nijak snadné tohle napsat. Stejně tak bylo nelehké přežít toto období svého života, protože jsem se v těch chvílích nenáviděla. Co se to se mnou dělo, že jsem dokázala křičet na dva malé človíčky, které jsem milovala nejvíc na světě?
Dovolte mi o svém šílenství něco říct.
Věčné hovory na mobilu, přetíženost povinnostmi, mnohostránkové seznamy toho, co je třeba udělat a věčné usilování o dokonalost mě doslova pohltily. Ztratila jsem nad svým životem kontrolu a řvaní na ty své nejmilejší bylo toho přímým důsledkem.
Někde jsem zkrátka musela vypustit páru. A já to dělala doma, za zavřenými dveřmi, ve společnosti dvou pro mě nejdůležitějších lidí.
Než přišel ten osudný den.
Starší dcera stála na stoličce a pokoušela se něco si vzít ve spíži, když vtom náhodou shodila na podlahu celý balíček rýže. Když se milion zrníček rozsypal po podlaze jako déšť, začaly se oči mojí holčičky zalévat slzami. A tehdy jsem to spatřila: STRACH v jejích očích, když už už očekávala křik svojí matky.
Ona se mě bojí, pomyslela jsem si – a bylo to to nejbolestnější poznání, které si jen lze představit. Mé šestileté dítě se bojí mojí reakce na jeho nevinnou chybu!
S hlubokým smutkem jsem si uvědomila, že nejsem tou mámou, kterou jsem chtěla svým dětem být. A že takhle dál žít nechci.
Během několika týdnů po této epizodě docházelo k postupnému přelomu. Ono bolestné poznání mě přimělo k postupnému třídění závazků s ohledem na to, co je pro mě skutečně důležité. Bylo to před dvěma a půl roky. Dva a půl roku na to, abych postupně vytěsnila emailovou a mobilní zátěž , abych se zbavila usilování o dokonalost podle jakéhosi „Vzoru“ a přestala podléhat sociálního tlaku, který nás vyzývá všechno stíhat. Jakmile bylo méně vnějšího i vnitřního chvatu, hněv a napětí, které se ve mně kumulovaly, se začaly postupně rozpouštět. Zátěž se podstatně zmenšila a já byla schopna reagovat na dětské prohřešky a chyby v klidu, s účastí a rozumně.
Dokázala jsem říci „To je jen čokoládový sirup. To se dá utřít a deska bude jako nová (místo podrážděného vzdechu a očí vsloup).
Pomohla jsem držet lopatku, zatímco dcera smetala moře vloček rozsypaných po podlaze (místo toho, abych nad ní stála s výrazem nesouhlasu a krajního podráždění na tváři).
Hádaly jsme společně, kde tak asi mohla nechat brýle (místo abych ji kárala za nezodpovědnost).
A ve chvílích, kdy hrozilo, že mě únava a nepřetržitá tupá bolest přemůžou, zavřela jsem se v koupelně a dopřála si chvíli k vydechnutí a připomínce, že jsou to děti a děti dělají chyby. Stejně jako já.
Postupem času strach, který se objevoval v očích mých dětí, když něco provedly, zmizel. Sláva bohu, stala jsem se nakonec jejich útočištěm v žalu a ne nepřítelem, před kterým je třeba utéct a schovat se.
Nejsem si jistá, že bych o těch hlubokých změnách ve svém životě psala, kdyby nebylo příhody, ke které došlo minulé pondělí po obědě. Tehdy jsem znovu narazila na překážku a měla jsem skutečnou chuť řvát.
Blížila jsem se k závěru knihy, na které teď pracuju – a v tom počítač zamrzl. A zároveň v jediný okamžik mi korektury celých tří kapitol zmizely před očima. Několik minut jsem strávila horečnatými pokusy vrátit poslední verzi rukopisu.
Když to nefungovalo, zkusila jsem záložní kopii – jenže muselo dojít k nějaké chybě. Kopie byla pryč také. Když jsem pochopila, že práce, kterou jsem těm třem kapitolám věnovala, je nenávratně fuč, chtělo se mi brečet a hůř – zuřila jsem.
To jsem si ovšem nemohla dovolit, protože se blížil čas vyzvednutí dětí ze školy a přesunu na plavání. Velmi opatrně a klidně jsem zavřela notebook a připomínala si, že v životě se mohou stát mnohem, opravdu mnohem horší věci, než je přepsání těch tří kapitol. A navíc jsem se utvrzovala v tom, že stejně není absolutně nic, co bych s tím mohla udělat zrovna teď.
Když se dcery usadily v autě, hned vycítily, že se něco děje. „Co je s tebou, mami“, zeptaly se sborem, když viděly moji popelavou tvář.
Cítila jsem, že se mi chce zařvat: „Ztratila jsem tři dny práce na svojí knížce!!!“
Chtělo se mi praštit pěstí do volantu, protože být zrovna teď v autě bylo to poslední, co jsem si přála. Chtěla jsem se vrátit domů a pustit se do oprav své knížky, ne vozit děti na plavání a pak ždímat mokré plavky, rozčesávat zacuchané vlasy, vařit večeři, umývat nádobí a ukládat je do postele.
Ale klidně jsem řekla: „Zrovna před chvílí jsem měla nějaké problémy. Přišla jsem o kus své knížky. Ale nechci o tom teď mluvit, protože jsem z toho zničená“.
“To je nám líto“, řekla ta starší. A potom, jakoby vycítily, že teď potřebuju nějaký čas, mlčely celou cestu až k bazénu. Pokračovaly jsme v denním programu a i když jsem toho moc nenamluvila, dokázala jsem nekřičet a snažila jsem se potlačovat všehny myšlenky na to, co se přihodilo s mou knihou.
Nakonec přišla chvíle, kdy všechno toho dne už bylo hotovo, mladší dcerku jsem uložila do postele a nastal Čas večerního povídání s tou starší. Lehla jsem si vedle ní.
“Myslíš, že se ti podaří dostat ty kapitoly zpátky“, zeptala se potichoučku.
A já jsem se rozplakala. Ne snad jen nad těmi ztracenými třemi kapitolami, věděla jsem, že je zkrátka můžu napsat znovu. Byla v tom i únava a vyčerpanost prací na knize, na korekturách a finální redakci. Byla jsem už tak blízko konce! A to, že se teď zničeho nic znovu vzdálil, bylo neuvěřitelně frustrující.
Moje holčička se přisunula ke mně blíž a jemně mě hladila po vlasech. Říkala mi nadějeplná slova: „Počítače tohle dovedou.“ A „Mohla bych se na to podívat, třeba bych uměla najít tu záložní kopii“. A potom: „Maminko, ty si s tím poradíš, já to vím. Jsi ta nejlepší spisovatelka. Pomůžu ti, jak jenom budu moct“.
Když mě potkalo „neštěstí“, stala se trpělivým a soucítícím podporovatelem.
Téhle citlivosti by se mé dítě nebylo naučilo, kdybych zůstala tou uřvanou matkou, co jsem bývala. Protože křik vztahy rozbíjí; nutí lidi, aby se jeden druhému vzdalovali, místo aby si šli blíž.
“Důležité je, že maminka je vždycky se mnou, i když se mi něco přihodí.”
Tohle napsala moje dcerka o mě, která jsem si prošla těžkým obdobím. Nejsem na ně pyšná, ale díky němu jsem se mnoho naučila. A ve slovech své dcery vidím naději i pro jiné.
Důležité je, že … nikdy není pozdě přestat s křikem.
Důležité je, že … děti umějí odpouštět, zvláště když vidí, že člověk, které ho mají rády, se snaží změnit.
Důležité je, že … život je příliš krátký, než abychom se rozčilovali kvůli rozsypaným vločkám nebo rozházeným botám.
Důležité je, že … nemá význam, co se stalo včera. Dnes už je jiný den. Dneska už dokážeme najít klidnou odpověď.
Když takhle budeme jednat, naučíme své děti, že mír a klid stavějí mosty – mosty, díky kterým dokážeme překročit svoje neštěstí.
Autorka: Rachel Macy Stafford's
Wau, přečetla jsem to jedním dechem! Taky se se svým vztekem učím díky dětem pracovat. Tohle si musím vytisknout. Život máme jen jeden, tak proč řešit hlouposti a zbytečně se vybíjet na dětech!!! Posílám srdíčko jako poděkování. 🙂
Vím o čem píšeš. ..byla doba, kdy me muž honil jak parní stroj. Vše muselo být doma tip top, já po porodu, kojení co dvě hodiny ve dne v noci, unavena téměř beze spánku ani čas najíst jsem se neměla, nevěděla jsem co to je z trávit v koupelně dele jak 2 min .... byla jsem tak vyčerpaná a ulitana a pak stačilo málo a řvala jsem kra... :-/ z toho jsem byla nešťastna a az když jsem si řekla a dost! Neskutečně dlouha debata s mužem. ..ze mam právo já I deti i on byt šťastný. ..nádobí nikam neutece ani hora prádla. ...neni nad to když člověk vidi sve usmevave deti. Manžel az druhý den z práce přišel a řekl že mám pravdu...pochopil díkybohu. Dnes už pár let Ikdyz přijde unaveny z prace, dáme si kafe, pak umeje nádobí a uvaří na druhý den. Každý volny čas trávit s dětmi a je stastnej...my všichni a spokojeny. Nekřičím a nehonim se
dočetla jsem a brečím.... nechci být jako moje matka co na nás neustále řvala.. já včera řvala na dceru kvůli rozsypanému kakau... musím na tom zapracovat... díky...
jako bych to napsala já sama. :(. do posledního slova, do poslední věty. je mi z toho smutno. pracuju na sobě stále. :(
No a já si při čtení mnohé uvědomila. Zbytečně moc na svoji dvouletou dceru křičím, musím na sobě začít pracovat, protože ona je to nejvíc co v životě mám a svoji frustraci a nespokojenost by neměla odnášet ona
I já občas křičím a zuřím a když za mnou moje holčička přijde a řekne: Maminka se zlobí, ne e e" a pohladí mě a řekne"Ráda maminku" - stydím se a je mi do pláče. Mám ještě kus práce před sebou, abych se naučila jak být lepší mámou a z ní vychovat dobrého člověka.
Priznavam se,ze i ja občas zakricela..pak jsem z toho byla spatna a rikala si,ze už to neudelam..pak zas přišla nejaka chvile a ja opet vybuchla☹ malej vzdy jen stal a koukal..rekla jsem si,ze to bylo naposled..podotknu,ze jsem se ještě nevyspala a mam tto už 2roky podobne,jak píše
@rybkamyska ..snazim se ovládat a hlidam se,aby syn vedel,ze att se stane cokoli,nemusi se bát at už to rict,nebo jen me reakce..vzdy si vzpomenu na svoji úžasnou tchyni a rikam si,jak by reagovala ona..myslim si,ze je normalni,ze občas vyvreme,ale taky vim,ze ty male deticky za to nemůžou..syn dnes rozlamal a pohazel po podlaze dortovou oplatku..vydechla jsem a řekla mu,ze ted musíme vzít vysavač a uklidit to..bez řečí vzal vysavac,VSE SAM vysal a pak přišel s úsměvem a hlasim MAM!!vzdy si nadavam-14let jsi na dite cekala,tak ted se ovladej,je to dite,stane se,ze něco rozlije atd..clovek se učí cely zivot..
Krasne... dekuji za podnet k zamsleni! I ja obcas kricim ☹ musim na sobe zapracovat! Jeste jednou dekuji! Rada bych navrhla do Vybrali jsme... nevi nekdo jak?
už jsem na to přišla, ale na mobilu mi to nejde ☹
To je krasne. u nas doma to bylo stejne. tata na nas kricel kvuli kazde hlouposti - rozlita sklenicka, rozbita miska... vsichni si z toho neseme nasledky. videla jsem to pred par mesici u svoji mamky - byla u nas, hraly jsme si s Kubickem a ona omylem vylila sklenku vody na koberec. Presne vim, o jakem strachu v ocich autorka pise... videla jsem ho u moji mamky kvuli vylite sklenicce ☹
Děkuju! ❤️
Krásný a pravdivý. 🙂
Krásne a nadejne! Take me toto potkalo,jen jsem porad na ceste za "lepsim" ja.
Krasne. Tecou mi slzy a rikam si, ze by si to mel precist muj manzel - cholerik. Mam pocit, ze Eli sd ho boji:( i kdyz dela blbiny,tak na ni dost krici.
Dela s ni blbiny🙂
Úžasné!!!! Děkuju 🙂
Děkuju... 🙂
Moc dekuju, musim I ja na sobe zapracovat
Přídávám do Vybrali Jsme. Je to poučné. 🙂
Děkuji je to velmi poučné ... brečím tu a hluboce se nad sebou zamýšlím, když křičím na své děti nenávidím za to sama sebe ☹ jsem v ten okamžik jako moje máma a to je poslední věc čím bych pro svoje děti chtěla být! Jsou tak úžasné, musím na sobě daleko víc pracovat.
@lostakova Mohla bych tě poprosit o zdroj? Ráda bych tento článek dala na facebook mateřského centra, kde pracuju. Díky 🙂
@bedrisiivet Bohužel, už nevím. Četla jsem to kdesi na fb, autorka je uvedena v článku.
@lostakova ok, diky moc 🙂
@bedrisiivet já jsem ho před nějakou dobou našla tady: http://www.pronaladu.cz/nez-budete-kricet-na-sv...
Třeba ti to pomůže 🙂
Tento článek uźjsem četla před nějakým pátkem. Hodně jsem si při jeho čtení uvědomila. Od té doby se snažím nekřičet kvůli "blbinám" a snažím se to naučit i svého muže. Nechci, aby ze mě měla moje dcera strach. Nechci, aby plakala, kdykoli se na ni škaredě podívám a už vůbec nechci, aby se bála se mi svěřt, mluvit se mnou.
@medi_ivca diky 🙂
Ach jo .. já taky poslední dobou řvu, učíme na nočník a je to šílený .. přijdu si jak kdyby to nemělo konce .. dneska jsem jí pleskla až měla otisk na zadku ☹
Moc krásný článek, moc krásné zamyšlení.
I já jsem udělala ve svém chování a sebeovládání velký posun. Vyrostla jsem v něčem naprosto odlišném, než je respektující výchova a bylo pro mě normální plesknout dítě. V tomto už jsem se zlepšila (doufám) a zvládám to bez toho. Ted ještě méně křiku a v tom se (doufám) zlepšuju také. Pořád je důvod na sobě pracovat a děti josu k tomu dost dobrý motor. 🙂
krasny,,,,
@rosaleen
@milmic
@karol89
@medi_ivca
@miatia nemůžu označit všechny, ale aspoň pár: díky za vaše přiznání, trápím se tímto už dlouho, pláču kvůli tomu denně každý večer, jsem odporná sama sobě, myslela jsem si, že to je jen můj problém a jsem špatná máma a nikdy jsem jí neměla být, že nemám ty dobré předpoklady...musím makat a změnit to, dokud je čas ( i když už teď bylo pozdě), moje děti si to nezaslouží, ale tak těžko se opouští zažitý vzorec chování ☹
@okomodre bojuji s tím už dlouho a vím jak moc je to těžké, ale my to zvládnem já to vím 😉 budu na sobě dál makat a mít radost z každého pidi pokroku už teď vidím, že nějaké jsou syn jsou mu skoro 3 a je daleko více pohodovější než býval na začátku mé cesty a dcera jsou jí skoro 2 a občas na mě taky křičí ☹ tak že tady musím na sobě zapracovat daleko víc! Držme si palečky a kdy sis chtěla popovídat, ulevit klidně napiš 😉
@okomodre já spíš slyšim přednášky od mámy, že malý nemůžu dávat přes zadek, že musim všechno vysvětlovat .. a nechápe, že jsou kolikrát takový situace, že prostě dostane přes ruku nebo zadek .. všechno jí xkrát řeknu a když přesto neposlechne a něco rozbije nebo provede tak prostě řvu a majznu jí a to se snažim být co nejdýl v klidu .. začala nám nějak rebelčit
Jsem jeden uzlíček nervu s rozpolcenou osobností asi...jednu chvili jsem ta neužasnější a nejklidnější máma, smějeme se, hrajeme si společně papáme, když se něco stane společně a v klidu vše pouklizime... Pak najednou nastane nějaký zlom a já vyletím jak čertik z krabičky, ječím kolem sebe co jen mužu malá dostane seřvané za každou kravinu co provede, ona pláče a chodí hned za mnou že chce moja moja, já ji odbydu, pak se zavřu na záchod uklidním se, rozpláču se co se to zase děje v tu chvili se nenávidím a nejraději bych nařezala na zadek sobě a ne dceři za rozházané gumičky po celém bytě které odmtá uklidit...malá mi buší na záchod a pláče že chce moja moja, vemu ji do náruče a navzájem si pláčeme, utíráme slzy a říkáme si jak moic se milujeme, vše vklidu a společně pouklízíme, pak si spolu hrajeme, kouknu na hodiny a zjištuji že nemám nic nakoupene navařené ani uklizené tak začnu lítat po bytě uklízet a nadávat, rychle oblíkám dceru a valím do obchodu přičemž po cestě potkáváme houpačky klouzačky a ona si chce hrát a já jsem opět klubíčko nervu křičím po ní at pohne....a tak to je se mnou celý den, jsem jak na houpačce, nezvládám tohle a každý večer si třískám do hlavy co jsem to zase vyváděla a že od zítřka budu lepší máma...Jenže bohužel, v noci špatně spím a ráno se probudím protivná a tak to zase začíná nanovo...Byla jsem u toho u dr. dostala jsem prášky na uklidnění a snažím se nad svým já opřemýšlet a pracovat, ale připadám si jak načasovaná bomba vše je oka dlouho pak příjde prkotina a já řvu...Hodně se za to stydím, ale snažím se to nějak redukovat....tedka bylo celekm období klidu, přišla nervozita ze stále zkaženého mého zdravitního stavu, byla jsem stále unavená, do toho jsem začala dělat autoškolu, v září končí rodičák a já jsem bez práce, čekali jsme na vyjádření ze školek zda dceru příjmou nebo ne, jeden stres za druhým a já na sobě i na dceři cítím, že je to nanás moc...mám přítele ci je od rána do večera v práci jak příjde hodně mi s domácností pomáhá, ale jsou někdy dny kdy veškeré práce padnou na mě a já jsem z toho totálně v háji :( Vidím na dceři že se mě bojí a bojí se i přítele protože ten tihi má taky nad hlavu, ale prostě jednou jsme taky lidi a potlačovat stres není dobré, ale zase vylívat si ho na dětech je to nejhorší co můžeme...
To je nádhera. Taky to chci dokázat a nervat na svoje děti!
@mickeyd Když ona únava v tom hraje strašně velkou roli. To potom kolikrát člověk vyletí i na partnera, natož pak na dítě, který je třebas, pomalý, nemotorný, něco vylije, rozbije, přidělá člověku práci....
Únava je hrozná věc na tohle. ☹
Mě se takto jednou stalo, že jsem strašně škaredě vyletěla na dcerku a ošklivě jsem ji bouchla. Byla jsem těhotná, unavená, vystresovaná, děti taky nebyly ve své kůži.... nějak se to sešlo. Ona se vyděsila a začala§ hrozně plakat se slovy: Ale maminko, vždyt já tě mám ráda! V tu chvíli se mi zastavil svět a říkala jsem si, tak tohle jsem přehnala. A větší šrám na duši to udělalo mě, než jí. Hrozně mě to mrzelo a mrzí mě to moc i ted. Byla to totiž hloupost, nic vážného, co bych musela řešit takto. Vlastně nikdy jsem neměla reálný a dostatečný důvod k tomu, abych situaci řešila bitím a násilím.
Pak jsem nad přemýšlela a říkala jsem si, co to sakra děláš, ty kozo.... tohle chceš? Proč neuvažuješ vlastní hlavou? Proč za sebe necháš přemýšlet a jednat někoho, kdo ti tyhle špatný vzorce vložil do života? A od tý doby se víc hlídám... nechci moje děti měly z maminky strach anebo mě vnímaly jako někoho, kdo se věčně ponižuje řevem a bitím. ☹
Ale je to dlouhá cesta a člověk na sobě musí pořád pracovat. Nikdy to nekončí, protože "náročnost" na nervy se stupňuje. 🙂
Asi se v tom většina z nas vidi...dekuji🙂
i já děkuji 🙂
Krasne a dojemne, sedim a slzy se mi kouli po tvari. Deti jsou fakt zazrak ❤️. Dekuji za krasny clanek!
Děkuji za článek! Je úžasný, upřímný...tečou mi slzy. A vidím se v tom také- bohužel... Zvlášť teď, co mám děti 2, manžel věčně v trapu, prarodiče vůbec nepomáhají- souhlasím s tím, že je to o únavě, o přetlaku, který člověk občas nezvládne (i když by samozřejmě měl) ☹ Ale učím se, snažím se😉
Ach jo.. Musím se sebou něco udělat.. ☹ A díky všem, že v tom nejsem sama.. Někdy si řeknu, ok, je to jen prkotina, ale jindy mě ta samá prkotina vytočí do vrtule..
nádherný článek, děkuji za něj ... někdy je těžké udržet nervy na uzdě, i mě je někdy samotné ze sebe zle, jak se dokážu rozčílit kvůli blbině ☹ budu na sobě též pracovat .. jak píšete, život je příliš krátký .. a ti miláčci jsou nejvíc, co máme!
Je to velmi upřímný článek a velmi reálný. Také jsem tímto obdobím prošla - nejhorší to bylo po narození druhého mimča. A dodnes se musím strašně hlídat. Jediné v co pevně doufám, je že dcera byla tak malá, že si to nepamatuje ☹(( Také jsem na ní křičela, vynadala jsem jí např., když podala plačícímu miminku dudlík, který sebrala ze země... Ona chtěla pomoct jemu i mně a byla pyšná, když přestal plakat. A já viděla jen tu špínu na tom dudlíku ☹( Také se za to moc stydím. A stres je špatný pán. Přesně - manžel pořád pryč, prarodiče daleko, já s dvěma dětmi stále sama, domácnost, do toho doma pracuji.. A nejvíc mě dostane, když mi moje holčička řekne "Ty jsi ta nejlepší maminka na světě a já s Tebou chci být napořád". To bulim a nejradši bych si nafackovala..
Na druhou stranu to člověka nutí, aby na sobě makal a nenechal se ovládat
@rotkapchen Přesně, jak jsem psala 😉 Hlavní je, že na sobě pracujeme- jsme holt jen lidé ne stroje...
Děkuji!
Děkuji za článek...plno věcí si tím člověk uvědomí🙂 Ano, člověk se neustále za něčím honí a snaží se být ve všem dokonalý....ale k čemu to je? Pak akorát v nervech, že nic nestíháme to odnášejí lidičky, které máme rádi. První mimčo mi vyrostlo ani nevím jak a nějak jsem si ho neužila...právě kvůli honění a dokonalosti a hlavně abych se všem zavděčila. Po druhé už to tak není🙂 Díky i za příspěvky ostatních maminek, člověk je hned klidnější, že to neřeší sám. Je nutnost na sobě zapracovat a je dobře , že si to člověk dokáže uvědomit. Učíme se celý život🙂 Všem maminkám přeji pevné nervíky!🙂
souhlasím s tím, že křik obvykle není vhodný; rodiče obvykle na své děti křičí, když jsou v časovém presu, mají toho moc, nestíhají....
na druhou stranu si nemyslím, že přístup "vždyť je to jen čokoládový sirup, to se dá utřít" podle mne tedy není ideální; není to sice důvod ke křiku, na druhou stranu by si dítě nemělo myslet, že rozlévat sirup a nevážit si věcí, práce ostatních lidí a ostatních lidí je v pořádku. Není. Někdy děti nedělají nepořádek jen díky tomu, že jsou moc malé. Proto podle mne není dobré nad vším jen mávnout rukou. A ano je lepší, když na děti neřveme, protože to neprospívá nikomu.
Děkuju za krásný článek...brečím...je to totiž i o mě. Poslední dobou na děti denodenně řvu, někdy už fakt dost hnusně, až se sama divím, co všechno jsem schopná z pusy vypustit. Vím, že to jsou jen děti, ale ony mě dokážou vytočit, i kvůli kravinám, za celej den mi neposlechnou, jenom se rvou, dělají bordel, neuklízí a pořád dokolečka. Tak pokaždý vyjedu, seřvu je....ale za chvilku je mi to líto, pokaždý si řeknu, že jsem se měla ovládnout, vydržet to, neřvat.....ale to v tu chvilku prostě nešlo. Každej večer si řeknu, že bych se měla začít ovládat, jsou to jenom děti. Ale druhej den, když se holky od rána zase jenom pošťuchujou, ječí, neposlouchají, kramaří, jsem znova tam, kde jsem byla večer, zase na ně jenom řvu......Je to šílený, ale opravdu se pokouším se změnit, nevyject na ně hnedka kvůli každý maličkost. Já věřím, že jednou to dokážu i já...
Fakt jsem ráda, že v tom nejsem sama, ještě jednou děkuju.
Děkuji,teď vím kým nechci být. Nechci být tou věčně uječenou matkou,která své dítě učí tomu samému. Ale matkou která učí své dítě tomu,že pro pár drobností se svět nezboří..
Děkuju, tohle jsem dneska zrovna potřebovala vědět.... Je to opravdu krásně napsané.
Článek jsem četla už před časem. Změnit své chování opravdu nejde snadno, je to pro mě zatím asi ta nejtěžší věc, co jsem v životě řešila. Kam se hrabe maturita a státnice. Zvláštní u mě je to, že moje maminka na mě nikdy neječela ani mě neuhodila. Táta moc nebyl doma, takže tam to bylo taky minimálně. A přesto, když se vytočím, tak řvu 😅 Takže výmluvy na nějaké vzorce chování tady moc neobstojí. Spíš jde o moje vnitřní nastavení, že jsem tu pro děti a že ony, i když dělají nepříjemné věci, nedělají je proto, aby mě vytočily, ale prostě proto, že mají jiné priority než já. A taky že ostatní věci, které bych chtěla dělat místo řešení různých situací, které všechny známe (uklízení, řešení konfliktů mezi dětmi apod.) prostě můžou počkat, že jejich dětství nebude trvat věčně, tak proč si ho kazit... Tak hodně odhodlání a sil všem!
beru si jako ponaučení, děkuji! 🙂
Skoda, ze si tohle nikdy neuvedomila moje mama. ☹ Svy dceri tohle nikdy nesmim dopustit. Krasny clanek.
Moc hezký článek 🙂
Moc hezké pravdivé, a bohužel se tam nejedna vidíme, i já ☹ pokusím se to změnit...
moc krásně napsané tohle jsem si potřebovala přečíst a ode dneška s tím zkusím taky něco udělat 🙂
Taky s tím mám docela problém, ale zlepšilo se to jak jsem začala chodit do práce. Také mi docela dlouho trvalo než se mi podařilo přesvědčit okolí, že i když svoje dítě miluju, prostě mám ponorku a potřebuju si od ní chvilkama odpočinout a taky se zase jednou cítit jako člověk a nej jen jako kuchařka, pradlena, uklízečka, krotitelka divé zvěře 🙂, a ano jsem celý den "doma", ale že se rozhodně neflákám a že mám nárok si ráno trošku přispat, protože Sunar může připravit i manžel a prostě, že moje mateřská dovolená není žádná relaxační činnost. Jakmile tohle pochopili, šlo to trošku líp a postupně se to zlepšuje. Pracuju na tom, ale je to makačka 😀
Krásné 🙂
Tak jsem si právě krasne poplakala v práci. ...sama pravda. Já teda musím říct že si pořád opakuji v hlavě ze pokud nemůže byt špinavý má a upatlana a to a toto jako dite tak kdy jindy. Jídlo se uklidí prádlo se vypere a vzpomínky na krasne dětství zůstanou
To je tak hezky napsaný. Chovám se úplně stejně, ale vymanit se z toho je strašně těžký. Obdivuji Vás, že jste to dokázala. Taky na sobě zapracuju!!!
Dojemné a krásné a bohužel i moc pravdivé. Dneska je prostě taková doba ikdyý člověk se nato vymlouvat nemůže ale proč to krásné co děláme právě pro děti a rodinu oni právě necítí. Když jen křičíme a děti se nás nakonec bojí ☹ je to smutné ale pokud se do takového stavu oprvadu dostanete musíte s ním bojovat. Vřdyt jsou to jen děti a my jimi kdysi byli také a ikdyž jsme samozřejmě taky dostaly na zadek, nadané toto co se děje dnes jsem osobně nikdy nezažila. Sama jsem maminka dvou krásných holčiček a vím co to je křik ale snažím se ho zvládat taky jelikož opravdu chci jim býti spíši vzorem ne člověkem s kterým nakonec být nechcou a nemají ho rádi protože jen křičí,zakazuje atd. Jste skvělá že jste to takhle dokázala napsat a hlavně s tím bojovat 🙂
Článek je to krásný. Já už jsem si něco takového uvědomila dřív, než jsem si vůbec dítě pořídila. A na své dítě skutečně nikdy neřvu, natož abych na něj vztáhla ruku. Výsledkem je, že prcek cíleně zlobí a směje se tomu a já za ním bez řečí běhám, uklízím..... a pusinkuju. Podle článku je to vlastně jakýsi ideál, ale žádný extrém není správný.....
@lostakova Bohužel i já se ve výše uvedených slovech našla. Snažím se ... moc se snažím ale moje dcera má opravdu velmi specifickou povahu a někdy je to s n opravdu těžké. Moje trpělivost a nervi jsou skutečně na pochodu. 100x vysvětlovaná a omílaná věc a stejně to udělá znovu.... byť v dobrém úmyslu. Někdy mám pocit, že prasknu tou zlobou - říkám si proč já. Ovšem nemám ten problém jen já. Prostě přístup k naší Elišce je specifický dle její povahy ale otevřeně přiznávám, že někdy jsou okamžiky kdy to prostě nedávám a bohužel přiletí i facka, které samozřejmě strašně lituji - bolí mě to ví než ji. Poslední dobou bojujeme ve věci chování k jejímu bráškovi, který chce všude šmejdit, všechno prozkoumat. Eliška v dobrém úmyslu ho chce sundat ale jak je těžký tak ho neudrží a on spadne. Pokaždé jí to vysvětluji, ať to nedělá. Že když náhodou nejsem u toho ať na mě zavolá ale je to tak 50/50. Ve snaze pomoci ublíží a marně se snažím jí to vysvětlovat dál. Ušla jsem hodně velkou cestu v sebeovládání ale jsem jenom člověk a dokonalá nikdy nebudu.....nicméně křičet na své děti v nejhorším případě uhodit svoje děti už nikdy nechci.... Bylo pro mě těžké psát tyto řádky ale děkuji za příspěvek.
mám tolik práce, že často nezbyde čas ani na to abych si umyla hlavu, máme dobytek a velký dům, teď jsem otevřela krámek a to také zabere plno času mám dvě dcery (3 a 5let) a ječím snad pokaždé když jsou doma, nenávidím se tolik, že na sebe už ani nekoukám do zrcadla, starší dcera mě už vůbec neposlouchá a já se jí nedivím, navíc můj chlap je vždycky proti mě, vždycky když po dceři něco chci, řekne, že je to kravina a já si většinu svého vzteku vyleju na ní, ona se nebrání, ani na mě při to nereaguje, dělám od rána od 6 bez přestávky na jídlo nebo na cokoli jiné až tak do 10 do večera. a podpora od rodiny nebo uznání neexistuje, jsem tak unavená že nejsem schopná se ovládat i když bych moc chtěla. tenhle článek mě dostal, bulím jako želva a tolik bych chtěla se sebou něco udělat, ale vím, že pokud mi nějaká práve neubyde nejsem toho schopná, všechno stíhám tak tak na minuty a rozlité mlého po podlaze je pto mě neuvěřitelná ztráta času ne jen pro ten okamžik, ale pro celý den.....
Bulím jak želva,,taky často křičím kvůli totálním blbostem a s tátou dcerky máme střídavou péči a když je u něj tak si uvědomuju jak se chovám,a pak když dojde ke me tak jeden den jsem ok a pak zase dokola :( jsem ze sebe zhnusená a tento článek je super,,musím už se sebou taky něco dělat :(
Vyborny clanek. Jak nejsem ve forme, menim se v jecici hysterku. ☹ Chudaci deti. Pro zacatek si davam pozor co kricim...
Začni psát komentář...
Krasne a poucne 🙂