Jako malá jsem byla neustále v pohybu. Celé dny jsme s kamarády trávili venku, hráli míčové hry, jezdili na kolech, šplhali po stromech. Pamatujete si to? Celé sídliště venku. Bylo to něco kouzelného. A taky to byl jediný pohyb, který jsem měla. Jako rodina jsme k sportu vedení nebyli, takže žádné lyže se nekonaly, žádné výlety na kolech nebo sportovní kroužky. Nic. A nevadilo mi to, nikdo v mém okolí podobné věci nedělal (žili jsme na vesnici).

Pak jsme se ale odstěhovali do města, pohyb se přirozeně vytratil, na mě přišla puberta a kila letěla nahoru. Nekecám, byla ze mě malá/ vysoká kulička. Pamatuji si to období moc dobře- cukry byly nejlepší přátelé a pubertální deprese na denním pořádku.

Když už jsem toho měla dost, samu sebe jsem přesvědčila, že nejlepší způsob, jak se dostat zpátky do formy, je přestat jíst. Za jedno léto jsem zhubla z 67kg na 50kg. Nikdy mou hlavou ani neprolítla myšlenka, začít cvičit nebo upravit stravu. A vlastně mě k tomu nikdo ani slovem nenavedl.

Období to bylo velmi těžké, protože jsem jako vzor měla svoji nejlepší kamarádku, baletku, věčně hubenou, krásně zpevněnou a fakt nádhernou holku, která neměla nouzi o kluky- a dobře víme, že v období kolem 15 let jsou kluci všechno 😀

Nikdy jsem se nepovažovala za hezkou holku a vždy jsem tuto skutečnost přisuzovala mé postavě... Tak jsem nejedla.

Moje váha kolísala nahoru a dolu vždy podle toho, v jaké fázi vztahu jsem byla.