Jen chci, abyste věděly, že nejste samy.

Vím, říkám to často, ale zrovna dnes a při čtení tohoto článku, je to moc důležité.

Často se totiž cítím sama a jediná na světě, která prožívá tyhle pocity a situace.

Dívám se kolem sebe a vidím samé šťastné mámy, které jsou spokojené, že na svět přivedly své dítě a vidí v tom naplnění svého snu.

A pak vidím sebe.

Někoho, kdo bojuje sám se sebou. S temnými myšlenkami a pocity, které se mísí s radostí a láskou.

Někdy tak stojím uprostřed vyčerpání, kdy posouvám hodiny kupředu, už aby šly děti spát a jen co ulehnou, dívám se jak spí  a říkám si, jestli jsem nepospíchala moc.

Že to tak nebude jsem pochopila vlastně až moc brzy.

Hned po porodu a o tom Vám dnes chci psát.

Také jste viděla stovky filmů, kde žena přivádí na svět dítě a pláče radostí?

Všechny ty emoce štěstí z ní přímo prýští a tak jste se také těšila na porod, jaké to bude.

Nejdřív Vás zaskočila bolest, mě také.

Co mě ale zaskočilo více byl fakt, že jsem své tělo nemohla ovládat a to mě děsilo.

Ale pořád jsem si říkala, už to bude a za chvíli budu mít v náručí svou dceru a všechno bude pryč.

A pak jsem ji v náručí měla a všechno bylo opravdu pryč.

Všechna bolest, byla nahrazena úzkostí, panikou a děsem.

Jak tohle proboha zvládnu?

Nebudu lhát. Neuměla jsem si vůbec představit, jaké to bude, být máma.

Myslela jsem si, že to bude těžké, ale ve skutečnosti jsem doufala, že to bude snadné a já tím vším propluji s úsměvem na rtech.

Úzkost, která se objevuje, když ji nejméně čekáte.

O vlastním strachu ze sebe, že se neovládnete, že zakřičíte, praštíte hračkou do kouta.

A tak raději odcházíte z místnosti a necháváte plačící dítě v postýlce.

Jen popadnout dech, nabrat sílu, abyste se mohla vrátit a vzít ho do náručí, po desáté už dnes.

Vím, že zrovna teď se cítíte zahnaná do kouta a nejraději byste se zavřela někam, kde bude ticho a mohla jste dýchat zhluboka. Chtěla byste si dát kapuci přes hlavu, aby Vás nikdo neviděl.

Ale jste v přední linii a musíte se vrátit zpět a zkusit ignorovat všechny ty pocity, které se ve Vás mísí.

Na jednu stranu, své děti milujete nade vše a udělala byste pro ně cokoliv je ve Vašich silách. Ne, opravdu to nemá nic společného s tím, že byste je nemilovala a chtěla být bez nich.

Láska, bezmoc, frustrace, vztek a úzkost.

Úzkost není dobrá. Není v módě. Není to výkřik radosti a není snadné si přiznat, že ji cítíte.

Protože byste měla cítit úplně jiné pocity.

Chtěla byste je cítit. Chtěla byste se chovat jinak.

Chtěla byste skákat štěstím, plakat dojetím, měla byste cítit ty nejkrásnější pocity na světě právě teď, když jste se stala matkou. Trávit celé dny lepením zvířátek z papíru, běhat s dětmi okolo domu a péct s nimi muffiny.

A místo toho cítíte vztek, když tlačíte kočárek s těžkým nákupem a naproti Vám jde mladá žena, která drží v ruce horkou kávu a prohlíží si okolí s takovou lehkostí.

Kdy naposledy jste se takhle cítila Vy?

Měla byste se podívat s pýchou do kočárku na své dítě a říct si, jak výjimečně požehnaná jste byla, že jste se mohla stát matkou.

Tak proč to teď necítíte?

Bojíte se přiznat to nahlas.

Tak já to přiznávám.

Občas cítím velkou úzkost.

Dívám se na své dcery a říkám si, jak rychle ten čas utíká, jak se mění a rostou a mám pocit, že jsem nestihla ani polovinu toho, co jsem si slíbila, že zvládnu.

Chtěla jsem podniknout zajímavé výlety, když byly dcery malé, ale dnes už na ně jsou velké.

Chtěla jsem jim každý večer číst pohádky dokud neusnou, ale neměla jsem na to čas ani sílu.

A tak cítím úzkost z toho, že nejsem taková máma, jaká bych chtěla být. Že nevím jak skloubit všechny povinnosti a být tady pro ně vždycky. Každou vteřinu jejich života vyslyšet jejich potřeby.

Místo odmítnutí, místo útěku do ticha.

Tolik věcí se kolem nás děje a tolik jich musíme zvládnout.

Někdy stačí opravdu málo a Vám to přijde jako veliký problém. Někdy je toho totiž už tak moc.

Zlobíte se sama na sebe, že jste zakřičela na své dítě, které přitom milujete nejvíc na světě.

Víte, že za to nemůže a tolik se stydíte přiznat, že cítíte zrovna tohle.

Ne, to není štěstí.

Není to láska ani něha.

Je to vztek.

Na sebe, že to nezvládáte.

Na děti, že zrovna teď musí běhat okolo stolu a vy znovu musíte utřít vylité pití. Není to jen pití, je to poslední kapka.

Něco Vám povím.

Je to jen emoce a je Vaše.

Patří k Vám stejně jako všechny ty krásné pocity, o kterých se všude mluví a pěkně nahlas.

Úzkost, že Vám život utíká mezi prsty a den za dnem jen přežíváte a snažíte se popadnout dech.

Někdy si připadám, že utíkám, utíkám a snažím se doběhnout do cíle, ale on se jen vzdaluje.

Pak si musím přiznat, jaký život skutečně je.

Ne, není to ten dokonalý, blýskající se obrázek z facebooku s popisem "další úžasný den s úžasnými pocity."

Je těžký. Je depresivní. Staví nás do situací, které neumíme řešit, protože nevíme co dělat.

Přemýšlíme, jestli to co děláme je správné.

Jestli to naše děti neovlivní.

I já se ptám sama sebe právě na tohle každý den.

Když zakřičím, neovlivní je to?

Nebudou to považovat za normální a samozřejmé a nebudou se tak chtít chovat až budou dospělé?

Ale co je vlastně na křiku špatného?

Křik, je zase jen další projev emoce. Emoce k nám ale patří.

Když sedíte na zemi se slzami v očích, přestože jste plakat nechtěla, protože to bude vidět.

Budete mít červené a oteklé oči a někdo by se mohl zeptat, proč pláčete?

Když není důvod plakat. Máte rodinu a zdravé děti, trápit Vás nemá vlastně co.

A že Vás trápí? Možná spíš děláte problémy tam, kde nejsou. A přeháníte to. Takhle zlé to být nemůže.

Měla byste se přeci podívat kolem sebe, jiní jsou na tom hůř.

Upřímně?

Ve chvíli, kdy se cítím na dně a totálně vyčerpaná, je mi jedno, kdo je na tom hůř nebo jinak. Každý to své "hůř" vidí jinak. Nechci poslouchat, že se nic neděje, protože ono se děje, uvnitř mě se toho děje opravdu hodně.

Ale ať už cítíte cokoliv, chci Vám říct pár věcí.

Za prvé, nechci, abyste cítily vinu.

Vina, je příliš těžké břemeno v tom všem, co cítíme.

Protože, když máte kolem sebe děti, které každých deset vteřin volají maminku a Vy jen tak tak, stačíte udržet krok s životem. Když sedíte za zavřenými dveřmi koupelny a slyšíte ťukání na ně.

To poslední co teď potřebujete, je ještě cítit vinu.

Netrapte se věcmi, které neděláte, ale měla byste je dělat.

Děláte jiné, které za to stojí a jsou vidět.

Za druhé, děláte dobrou práci. Pořád jste tady, i když byste nejraději někam utekla. Jste silná s statečná. 

Dokonce i když máte pocit, že nejste.

A nakonec. Být máma nemusí znamenat, být dokonalá a cítit se šťastná každou vteřinu Vašeho života.

Není to jen o perfektních dnech a jiskřivých okamžicích.

Dýchejte, dopřejte si chvilku a buďte k sobě milosrdnější.

Dokonce i když máte úzkostné pocity.

Věřím, že právě všechny ty nedokonalé momenty, které i s vypětím sil a se slzami stékajícími po tvářích zvládneme, když se jednou ohlédneme zpět, uvidíme úžasnou ženu a matku, která se nevzdala.

I já mám ty chvíle, kdy se nemůžu zbavit úzkosti a chci okamžik svobody.

Čím více budeme o takových pocitech mluvit, tím rychleji prolomíme ten pocit viny a osamělosti, který cítíme.

A nejen my.

Kolem nás je takových žen spousta.

Je to risk, říct někomu, že se cítíte na dně, ale právě to je ten důvod, proč tohle píši.

Sdílejte své pocity s ostatními, se svými kamarádkami, rodinou.

I když máte strach, mluvte o tom, protože můžete pomoct druhým také se otevřít. A necítit se odsouzené k nemilosti jinými matkami, které si myslí, že jsou dokonalé a jiné pocity, než radost si nepřipouštějí.

Stojíte za to.

S Láskou,

Monika ❤

Když mě někdy potkáte a mám na tváři make-up, můžete si myslet, jak to všechno zvládám s lehkostí...nevidíte už ale, že pět dní ze sedmi jdu z domu v legínách a s vlasy v culíku...

Občas se přistihnu, že se snažím působit na okolí, že je všechno v pořádku...
Když pak potkávám rodiče ostatních dětí ve škole a vidím, že mají jedno nebo dvě děti, na jejich obdivné poznámky "jak jsem dobrá" reaguji většinou jen pokývnutím...
v horším případě, řeknu něco ve smyslu : " není to tak hrozné, vše je o organizaci.."

Proč píšu, v horším případě?
Protože je to většinou jen snaha...snaha přesvědčit samu sebe, že být máma není náročné a že je to vlastně jednoduché a zvládám to s přehledem...

Ale nezáleží na tom, kolik máte dětí, zda jedno nebo dvě nebo čtyři, nesejde na tom...
ale určitě jste se každá z Vás někdy ocitla ve chvíli, kdy Vám došlo, jak náročné je být máma a někdy je to prostě tak vysilující, vyčerpávající, že se vám nechce nic...

Když mám takový den já, většinou mě potkáte v legínách, bez make-upu, s vlasy v culíku...
v takový den se většinou zvládnu jen dostat do auta, dojet ke škole a zpátky domů...a nemám chuť ani náladu na nic...

Naučila jsem se tak rozlišovat dny na "dobré a špatné a neutrální"...

V jednom komentáři k mému poslednímu článku jsem četla názor jedné maminky, že my ostatní, které to nezvládáme, bychom neměly vysedávat na sociálních sítích a věnovat se rodině a domácnosti, protože pak bychom to stíhaly všechno hned...

Vy, které jste jako já víte, že to není o lenosti, o brouzdání na facebooku. Někdy se prostě ráno probudím a vím, že ten den bude jen přežíváním...poklidím, uvařím a někdy ani neuvařím a vytáhnu jídlo z mrazáku...celý den pak strávím opravdu zíráním do notebooku nebo časopisu a nejsem schopná se k ničemu donutit...
Není špatné mít takový den, je špatné se za to stydět.

Jsme obklopeny matkami, které zvládnou všechno..práci na plný úvazek, péči o sebe a domácnost a působí na nás jako postavy ze sci-fi...my ostatní se je snažíme dohnat, nestačíme s dechem a jsme ještě hodně daleko před cílovou páskou...
Vidíte tu osobu, která leží za boční čárou? To jsem já...respektive moje já, které to prostě dnes vzdalo...

Je to děsivé přiznat, že jsem něco nezvládla, nestihla...můj muž by Vám mohl vyprávět, že už měsíc se snažím vyřídit dvěma dcerám průkazky na mhd, ale prostě nejsou hotové..proč? Jsem líná? Ne, to nejsem...ale vždycky do toho něco přišlo..nemoc..únava..nebyla síla dojet k fotografovi..nebyla a přiznám to...

Přiznám, že někdy nemám sílu na nic, nevidím to jako špatné, vidím špatné spíš to, když se snažíme předstírat, že je všechno jednoduché a nic nás nemůže rozházet...
Některé dny prostě vyžadují pizzu z mrazáku a brouzdání po sociálních sítích...všimly jste si někdy, kolik maminek navštěvuje různá fóra? Kolik jich je on-line v tu samou chvíli jako Vy?
Všechny se totiž snaží utéct někam, kde jim je lépe přesně v takový den, který máme my všechny...
nezáleží na tom, kolik takových dní máte, jestli více nebo méně, nic to o Vás nevypovídá a NE, nejste proto horší matka, než jiná...

Když mám lepší den, hezky se obleču, udělám si make-up a pak působím na lidi kolem sebe, jak to mateřství zvládám s přehledem i s pěti dětmi v zádech...

V jednom z takových dní jsem potkala mladou maminku s jedním synem ve výtahu, v nákupním centru...
Dostaly jsme se do rozhovoru, kdy začala obdivně pokyvovat hlavou nad mými pěti dcerami...
Její pohled úplně říkal :" Vaše děti jsou tak pěkně oblečené, dobře vychované a Vy to všechno, jak se zdá, zvládáte naprosto s přehledem a já Vás obdivuji, protože mám co dělat s jedním dítětem."
 Já jsem jen poděkovala a usmála se, protože byla tak daleko od pravdy. Ale kdyby se mnou jela domů, dozvěděla by se toho mnohem víc.

A tak nejen ona, ale Vy všechny chci, abyste věděly že:
Občas bojuji sama se sebou, s depresí, úzkostí a ty  pocity přichází nekontrolovatelně, že si někdy připadám jako časovaná bomba.
Chci, abyste věděly, že někdy nejsem schopná ničeho víc, než ohřát mraženou pizzu nebo namazat chleba;
Chci, abyste věděly, že čtyři dny z pěti ráno nestíhám a i když se vždycky rozhodnu vyjít s dcerami v nějaký čas, mám minimálně deset minut zpoždění;
Chci, abyste věděly, že mám dny, kdy utíkám do patra nebo se zavírám v koupelně a propadám zoufalství nebo pláču;
Chci, abyste věděly, že si někdy neumyji vlasy tři dny a tehdy přichází na řadu gumička a culík;
Chci, abyste věděly, že jakmile jsme se dostaly na parkoviště, tak "dobře vychované" dcery se rozhodly poskakovat okolo auta, překřikovat se a nejmladší odmítala nastoupit;


Ale to nejdůležitější, co chci, abyste věděly je, i když mám pět dětí neznamená to, že všemu rozumím a mám na všechno odpověď. Že mám doma vše zorganizované a všechno dává smysl.
Nevím si rady s tolika situacemi každý den. Někdy prostě vezmu nejmladší dceru do náruče, když se vzteká a odcházím rychle pryč, protože nemám sílu se s ní domlouvat a vysvětlovat jí, proč chci tohle a proč ne.
Někdy koupím dcerám večeři ve fastfoodu, protože to znamená, že když dorazíme domů, nemusím nic chystat a můžu si sednout a dát kávu.
Někdy ty nejmladší pošlu spát o dvacet minut dřív, protože neumí hodiny a já už prostě cítím, že je toho na mě moc. A tak jim tvrdím, že už je půl deváté, i když je teprve osm.

Nevím, jak vypadá máma, která má odpověď na každou otázku a dokáže si se vším poradit, ale věřím, že všechno co děláme, děláme s láskou pro naše děti a naše rodiny a právě to, z nás dělá perfektní mámy.
A v očích našich dětí jsme určitě ty supermámy, které to umí a všechno zvládají.

Ve svých očích se vidíme, jako  vyčerpané, provinilé ženy, které nejsou takové, jaké by si přály být.

Ale život není takový, jaký by měl být a takový, jak bychom si přály a právě proto je tak výjimečný.

Stejně jako Vy,

S Láskou,

Monika

Minulý týden jsem stála uprostřed kuchyně a dívala se na všechen ten nepořádek.  Za mnou zněl pláč naší pětileté dcery, ten den asi potřetí už.

Byla jsem unavená a frustrovaná a chtělo se mi křičet. Cítila jsem, jak se ve mně hromadí vztek  a všechny ty negativní pocity, únava ze všech těch bojů a hádek, které se snažím denně usměrňovat. A dvě nejstarší dcery se zrovna v ten den rozhodly, že musí vyřešit všechny své spory.

Vyběhla jsem nahoru do ložnice a zavřela za sebou dveře. Kolem mě bylo ticho a jen z dálky jsem slyšela dětské hlasy. Opravdu z dálky. Potřebovala jsem ticho.

Byla jsem vyčerpaná ze všech těch úkolů, které jsem za poslední dny zvládla, ale nejvíc mě vyčerpával pocit, že ať už jsem udělala cokoliv, nebylo to dost. Dokonce mi přišlo, že v tom množství všeho, to nebylo NIC.

 Protože další úkoly stále přibývaly, hromadily se na mém seznamu a neměly konce.

Cítila jsem se osamělá. Chtěla jsem, aby někdo přišel a řekl mi, že v tom nejsem sama. Že nejsem špatný, zlý člověk, když se potřebuji nadechnout a občas mám chuť prostě jen prásknout dveřmi.

Původně jsem o tom nechtěla psát, protože takové věci se  přeci neříkají.

Ani já jsem původně neměla v úmyslu psát o svých pocitech. Protože nejsou pozitivní, nepřinášejí nikomu radost a už vůbec nikoho nepřesvědčí o tom, že být máma je ten nejúžasnější zážitek ze všech.

Každý den se snažím každé mámě radit, aby byla silná, že to dokáže a říct jí, že v ní věřím.

Jenže některé dny už jsou prostě příliš. Myslím, že to všechny poznáme už ráno. Stačí sejít do kuchyně a VÍTE, že dnes to prostě bude až moc. Víc, než vydržíte.

A za pár hodin sedíte za zavřenými dveřmi na záchodě a modlíte se, abyste měla pro sebe jen pět minut. Jenže nemáte. Za dveřmi se ozývá to známé MAMI.

A vy úplně cítíte, jak se ve Vás zloba hromadí. Nejraději byste utekla pryč, ale nemůžete.

Nejste sama. Vím, píši to často, ale OPRAVDU NEJSTE SAMA.

My všechny podobné pocity zažíváme každý den.

Dusíme je v sobě a cítíme vinu,  větší a větší.

Ale i tohle patří k tomu být mámou.

Být máma není jen o lásce a pocitech, které Vás naplňují štěstím a radostí.

Je to o pocitech, kdy stojíte zlomená před vlastním dítětem a víte, že prostě nejste schopná zařídit, aby se obléklo. Nebo snědlo snídani. Jste prostě jen unavená už ze všech těch pokusů, kdy lžička představuje letadlo nebo her, kdo se rychleji oblékne.

Zíráte na tu osobu v zrcadle a ptáte se sama sebe, jak je možné, že tříleté dítě Vás tolik ovlivňuje a Vy jste proti němu bezmocná.

Ale proč o takových dnech nemluvíme?

Proč nesdílíme své nejhorší pocity?

Žijeme ve světě, kde každý pocit štěstí musí být okamžitě vystaven na světlo.

Ve světě, kde nám Instagram říká, že existuje 52 snadných večeří pro zaneprázdněné mámy( a pocit viny, že ohříváme dva dny staré jídlo k večeři) , 13 důvodů, proč je mateřství to nejlepší na světě. A momenty, kdy to tak není, prostě neexistují(a s nimi i pocit viny, protože nemáme dost času si ho užít).

Víme všech 44 způsobů jak si vyrobit s dětmi papírového draka nebo upéct mrkvové muffiny.

Ale proč stejně s nadšením nesdílíme pocity, kdy je nám do pláče a chceme praštit s formou na muffiny prostě o zem?

Kolik z Vás sklopí oči k zemi se studem, že dnes k večeři podáváte pizzu z mrazáku? Nebo chleba ve vajíčku?

Zatímco čtete, jak jiné maminky upekly kuře, jako zákusek dokonalý jablečný koláč a u toho všeho se stihly se svými potomky vyfotit, aby dokonalý obrázek, dokonalé rodiny, byl prostě DOKONALÝ.

Chtěla bych mít tu moc a pohnout kousek objektivem aparátu. Jen o pár centimetrů, abychom všechny viděly realitu, která za takovým obrázkem je. Všechnu tu rozsypanou mouku, nádobí ve dřezu, plačící dítě v jídelní židličce.

Abychom zatímco my sedíme v teplácích a máme vlasy v culíku, když čteme ty dokonalé příspěvky, jsme pochopily, že takové okamžiky jsou jen výjimečné. Že se nedějí každý den a nejsou běžné.

Také máte někdy pocit, že zatímco vy, udýchaná a bez make-upu tlačíte unaveně nákupní vozík, všude kolem Vás jsou mámy, které to prostě zvládají? Vypadají upraveně, mají dobrou náladu a jen co zlehka nakoupí plný košík, už s úsměvem uhání s dětmi do Disney Worldu?

A pro Vás je největším výkonem toho samého dne, jenom ten nákup a z posledních sil s ním dojdete domů.

A to poslední na co myslíte, je pocit požehnání, který byste ráda hned sdílela se všemi svými přáteli.

Necítíte se ani požehnaná, ani poctěná a už vůbec ne šťastná.

Mámy.

Ve světě, kde každý očekává od toho druhého hodně, se musíme prokousat a rozhodnout se, co je opravdu důležité.

Jestli všechny ty obavy z toho, že naše děti nerozvíjíme dopředu, když se dívají na televizi, zatímco se Vy snažíte nabrat síly po neprospané noci a v ruce držíte už druhý hrnek kávy.

Všechny ty otázky, zda jim to neublíží, když s nimi nestavíme města z papíru a neučíme je mluvit třemi jazyky.

Jestli obavy z  neekologických pracích prostředků, lepku a oblečení, které není jen z Biobavlny, jsou opravdu teď to nejdůležitější.

Přitom všem na nás všude křičí jenom jedno, že to musíme zvládnout všechno, protože jsme mámy a mámy to tak dělají.

Nespí, nejedí a obětují se pro své děti a mají z toho radost.

Také občas sedíte na zemi a vidíte kolem sebe všechny ty hračky, použité plenky a říkáte si, jak z TOHOHLE může někdo proboha mít radost?

A na konci toho bláznivého dne jste už tím vším pláčem, úklidem a stresem pohlcená, že  se cítíte jako domeček z karet. Stačí vyndat jednu kartu a sesypete se.

Myslím, že jsme nějak uprostřed toho všeho zapomněly na jednu věc. Na to, že jsme také jenom lidé.

Obyčejní, kteří mají právo na to se neustále nesmát a nehýřit úsměvem.

Až příliš rychle se BÝT MÁMA stalo synonymem pro očekávání velikosti a úžasných okamžiků. 

Tak nějak přirozeně hned po porodu bysme měly pocítit obrovský příval lásky a štěstí.

A pak pro nás, které některé dny sotva držíme krok s ostatními, jsme bez dechu, klopýtáme a padáme, se sebou nemáme slitování.

Ve chvílích, kdy vyčerpané pláčeme a cítíme všechny ty emoce, které se v nás nahromadily, je to poslední co chceme slyšet, že budeme v pořádku. Že  všechno bude dobré.

Když se takhle cítím, nechci poslouchat, že to bude dobré, chci, aby to dobré bylo  A TEĎ.

Ale přitom uvnitř tolik toužíme, aby někdo tahle dvě slova řekl. Aby nám je zavolal, napsal nebo zašeptal. ZVLÁDNEŠ TO.

Být mámou je jako jízda na horské dráze.

Jsou dny, kdy zvládnu všechno, mám radost, nic mě nerozhodí.

Jindy  vím, že prostě dnes nebude dobrý den.

Kdy od rána se všechno pomalu hroutí a já sedím večer v ložnici v tichu a modlím se, aby po mě nikdo teď nic nechtěl.

Hlavně, žádné MAMI.

Měly bychom o takových dnech mluvit častěji a měly bychom si uvědomit, že jsou naprosto v pořádku.

Je v pořádku cítit se na dně, dokonce mít zlost na své dítě, které se vzteká a vzdoruje.

Je v pořádku zlobit se, že Váš život není tam, kde byste ho chtěla mít.

Je v pořádku strachovat se, že jste neudělala dost.

Je v pořádku cítit se unavená a jen sedět a dívat se, jak děti rozhazují hračky a nemít sílu jim cokoliv říct.

Je v pořádku už ráno se těšit na to, až půjdou děti spát.

Všechny takové pocity jsou normální. Protože jsou skutečné.

Myslím, že tohle je zrovna ta část, o které se příliš nemluví.

Pocity nejsou špatné.

S příchodem dítěte na svět, jsme se přeci nezměnily ve stroje, které jsou vždy perfektní, bez negativních emocí.

Jsme to pořád my.

Stejně nebo více ustrašené, milující, obětavé, unavené a vyčerpané ženy.

Taková je pravda.

Nechtěla jsem do té ložnice utéct. Nedělám to často. Nechci, před svými dcerami utíkat.

Ale v tu chvíli jsem prostě musela.

Přemohlo mě to, ten den byl celý takový.

Když jsem se vrátila dolů, cítila jsem trochu viny, že nejsem vždycky dost silná, ale pak jsem si uvědomila, že nikde není přeci psáno, že matky musí být vždy silné.

A víte proč?

Protože všechny hluboko uvnitř víme, že jsou chvíle, kdy jen musíme tady a vydržet až do konce.

Všimly jste si někdy, že žena, které nese vztekající a křičící dítě v náručí, nemá většinou žádný výraz se tváři? Nevyčtete tam ani vztek, ani lítost. Netváří se nijak. Prostě jen jde, pokračuje dopředu a nedívá se kolem sebe. Bojí se, že kdyby se rozhlédla, viděla by jen oči ostatních, které by jí odsoudily. Oči lidí, kteří jen nevěřícně kroutí hlavou.

Včera jsem takovou ženu potkala. Stála jsem ve výtahu v obchodím domě se svou nejmladší dcerou a k nám přiběhla mladá žena. V náručí měla asi dvouletého chlapce, který plakal a něčeho se dožadoval.

Na té ženě bylo vidět, jak se bojí podívat mým směrem, protože bych ji mohla odsoudit.

V tu chvíli jsem věděla, že vím, jak se cítí, protože sama se tak občas také cítím a udělala jsem něco, co bych si přála, aby se stalo jednou i mě.

Otočila jsem se na ní a pověděla jsem jí jednu, obyčejnou, jednoduchou větu.

"Tohle období, je náročné, že. Moje dcera má takové záchvaty každou chvíli."

Kdyby jste mohly vidět to překvapení a úlevu v jejím pohledu. Najednou ten prázdný pocit byl plný radosti, že jí konečně NĚKDO POCHOPIL.

Najednou měla pocit, že je úžasná máma, stejně jako všechny ostatní a že to přejde, že to zvládne. Ten pocit selhání byl najednou o mnoho menší.

Být máma, je z velké části hlavně o víře v sama sebe, ve svá rozhodnutí.

I v to, že každý den není plný třpytu, slunce a duhy. A Vy nemůžete jen vyrábět zvířátka z papíru a péct koláče, máte na seznamu i jiné věci.

Ale to nevadí.

Vím totiž, že druhý den své děti obejmete pevně a stavíte si s nimi kostky nebo malujete obrázky a nebo s nimi jdete na hřiště. Čtete jim večer pohádku, pletete culíky a zavazujete tkaničky.

I když jste unavené, pokračujete dál a dál.

Teď, když jste dočetla až sem, chci, aby jste věděla jednu věc.

Nikde není psáno, že musíte být super máma, která zvládne všechno každý den. Buďte samy sebou, milujte své děti a hlavně sebe samotnou.

Všechno je v pořádku, Vaše děti jsou v pořádku. Přežijí i studenou večeři a odpoledne strávené díváním na pohádky. A Vy přežijete všechny špatné dny, které Vás ještě čekají. Takových dní jste už zvládla hodně.

Taková je skutečnost. Ne vždy se třpytí a blýská. 

Ne vždy prožíváte jen dobré dny, někdy je těch špatných více.

Některé dny jsou jen obyčejné.

Ale i ty se počítají.

S láskou,

Monika

POJĎTE ZA MNOU I NA FACEBOOK: https://www.facebook.com/KrayMonika/

Být mámou se stalo synonymem proto být někdo malý. Mámou se přeci může stát každý a není na tom nic zvláštního.

Byla bys raději velkou nebo malou rybou v rybníku?
Zvláštní otázka, já vím. Ale tak dlouho, ak si jen pamatuji, jsem vždycky hledala na tuhle otázku odpověď.

Stejně jako na každé rozhodnutí, které jsem udělala. Kde bydlet, jakou si zvolit práci, kdy mít děti a kolik jich mít. Jak být úspěšná v životě a něčeho dosáhnout.

Většina z nás zjistí, že chce něco víc než obyčejnou práci. Chce práci, která bude vyjadřovat to, kým jsou. Hledáme  v ní naplnění života. A soustředíme se více na smysl zaměstnání než na benefity, které nám může přinést ( placenou dovolenou, prémie apod.). Chceme prostě práci, která bude důležitá, bude "něco" znamenat, protože i my chceme "něco" znamenat.

A když nechceme výjimečnou práci, chceme výjimečný život. Něčím odlišný, zvláštní od toho, který žijí ostatní. A být mámou se považuje za něco obyčejného, ničím nezajímavého.

Nepamatuji si, že bych si kdy sama sobě řekla : " Už mám všechno, co jsem chtěla".

Dlouho jsem se trápila otázkou, jak být lepší. Být lepší máma nebo někým jiným. Mít lepší práci, která bude užitečná a já něco dokážu. Něco velkého a něco velkého po mně i zůstane "vidět". Vychovat děti správně, aby z nich byly samostatní a slušní lidé.

Každý z nás vidíme smysl svého života v něčem jiném. Každého dělá šťastným jiná věc. Někomu stačí být s rodinou, mít pěkný dům, spokojené děti i manželství. Jiný ale může tohle všechno považovat za málo, protože chce, aby jeho život měl jiný smysl. Nemohu říct větší či menší, protože každý z nás vidíme "větší a menší" úplně jinak.

Ale i když jste mámou, která s láskou věnovala svůj život rodině nebo úspěšnou ředitelkou, obě chcete, aby po Vás na světě něco zůstalo. Nějaký otisk, že jsme tu byly.

Ve chvíli, kdy se rozhodnete děti mít, už to nelze vzít zpátky. Najednou Váš život dostane jiný význam, jiný směr. Je to úplně jiná cesta než ta původní, po které jste šly, možná i než ta, po které jste chtěly jít.

I mně se  ve chvíli, kdy jsem rozhodla stát mámou, moje možnosti změnily.

I když jen málo žen na světě, které naplno přiznají svou lítost, že se staly matkami, většina z nás aspoň občas zapochybuje, zda to bylo správné rozhodnutí. Správný čas, místo, neměly jsme ještě počkat? Neměly jsme mít místo tří dětí jen jedno? Nebo naopak nemít jedináčka?

Hodně z nás občas prožívá mateřskou krizi identity. Najednou nevíme, čím máme být. Před dětmi jsme mohly být kdokoliv, bydlet kdekoliv, možná si zvolit práci, kterou by nám ostatní záviděli. A najednou jsme starší a máme děti a jsme jenom matkami.

Ale kdo vlastně jsme, když jsme mámy? Je to zaměstnání? Je to nová identita? Co se stalo s našimi starými JÁ? Je to něco, na co bychom měly být hrdé?
Kolik je mezi námi ale doopravdy pyšných žen, které se staly matkami? Kdo řekne nahlas, že mu to stačí, že je máma, že víc od života nechce?

Je těžké připustit si, že jsme prostě mámy a že to je teď naše životní role.
Ještě těžší je přestat přemýšlet nad minulostí a nechat odejít tu část své osobnosti před dětmi. Není to snadné, vůbec ne. Je to nejisté a je to děsivé. Být jenom máma.

Znamená to snad, že už nejsme MY se všemi těmi možnostmi, které jsme měly, ale jsme jen mámy. Už nemáme bezstarostný život, kdy jsme mohly prosedět odpoledne v kavárně a zakončit den návštěvou klubu s kamarádkami. Bylo jedno, kdy přijdeme domů, nikdo tam na nás nečekal. Nikdo nečekal, že se o něj postaráme, že mu budeme věnovat svůj čas i energii.

Uprostřed všeho toho chaosu, neuklizeného domu, který jsme se snažily několik hodin uklidit, je téměř nemožné mít dobrý pocit. Když strávíte s plačícím dítětem celou noc, když podesáté za den uklidňujete vzteklé batole a zase a znovu utíráte vylitý čaj na zemi. Je těžké mít naději a vidět všechno pozitivně. Spíš Vám přijde, že to za moc nestojí, že je to všechno zbytečné a Vy najednou nevíte, proč jste si zrovna tuhle cestu vybraly.

Být mámou se stalo synonymem proto být někdo malý. Mámou se přeci může stát každý a není na tom nic zvláštního.

Není lehké cítit se takhle malý a nicotný. Když sedíte a přemýšlíte nad svým životem zas a znovu. Balancujete nad každým rozhodnutím a hodnotíte, jestli bylo správné, jestli bylo ve správný čas. Jestli život, který teď žijete je takový, jaký jsme chtěly a vysnily si? Jestli tohle je ten pocit štěstí, po kterém jsme celou dobu toužily.

Odpověď zní ne. Ne, skoro na všechno. Pravděpodobně nemáme vždycky pocit štěstí ani pocit, že život, který teď žijeme je ten, který jsme chtěly žít, když nám bylo dvacet let. Pravděpodobně také nevidíme ty malé okamžiky radosti, které bychom měli  vnímat jako velké a cítit se kvůli nim velcí, ne malí.

Ať už jsme si takový život vybrali nebo se z nějakého důvodu stal, je to náš život a ten budeme žít každý den. Nemáme jiný, nemáme už možnost stát zase na začátku a udělat něco jinak. Naše rodiny, děti, všechno co nás tvoří do podoby, ve které jsme dnes, to jsou velké věci.

Když se Vaše dítě usměje, když Vás obejme a řekne, že Vás má rádo, to je velký okamžik. Když vidíte své dítě recitovat básničku na školní besídce, když Váš syn dá první gól v zápase nebo Vaše dcera postaví první věž z kostek, to jsou velké okamžiky.

Možná až za několik let si uvědomíme, že odpověď na otázku " Jsem šťastná? Je tohle to, co jsem chtěla?" prostě není. Není to o tom být velký nebo malý člověk, mít málo nebo hodně.

Všechno, co nás obklopuje, je prostě náš život a i když nejsme každý den šťastné, je náš. Jenom náš a místo, kde jsme, je správné a pravé pro nás. Ať už je to luxusní byt v centru města nebo malý domeček s jabloněmi. Je tohle místo jenom naše.

Jsou dny, kdy si většina z nás pomyslí, že náš život skončil. Že už se bude napořád točit jenom kolem plínek, probdělých nocí a pláče našich dětí. Že budeme už navždy zavalené hromadou špinavého prádla a nádobí. Je lehké pomyslet si, že nejsme dost dobré. Že neděláme dost, nemáme dost něčeho. Je těžké ten pocit překonat.

Ale takhle to přeci nebude navždy, tohle není naše konečná stanice. Ano, vlak se na pár let zastavil, ale jednou se zase dá do pohybu.

Tohle není konec našeho života, je to začátek. Je to začátek něčeho vzrušujícího, života plného překvapení. Je to jen jiný život, ne méně krásný a naplňující, jen jiný. Plný jiných zajímavých míst a zážitků, které by jsme neprožily, kdybychom se nestaly matkami.
Tohle je náš život a my ho žijeme den po dni.

Takže Vy, kdo máte jste šťastné jenom proto, že jste mámy, užívejte si to. Je to Vaše štěstí, Váš život a zasloužíte si cítit se šťastné a mít prostě radost. Jednou období, kdy už nebudeme "jen mámy" skončí. Děti vyrostou a už nás nebudou tolik potřebovat a my najednou budeme mít spoustu času na seberealizaci. Na nalezení nového "já". Ale všechno má svůj čas. 

Teď jsme "jen mámy", ale neměly bychom to brát jako trest, jako něco, co musíme přetrpět. Měly bychom si to umět i užívat. Vždyť jsme po tok toužily tolik a dlouho.

Protože být máma není nic malého ani zanedbatelného. Je to úžasná velká věc a kvůli velkým věcem musíme být šťastné.

Taky znáš ten úžasný pocit, když jdeš spát a celý dům je uklizený a táááák čistý?

Já už také ne.

Abych byla upřímná, spousta maminek to má stejně jako já.

Být mámou, to je hodně práce. Jak to, že dokážeš skloubit denní povinnosti a každý se může o tebe opřít, ale nedokážeš zařídit, aby tvůj byt byl uklizený déle, než pět minut?

Jednou jsem četla pravděpodobně nejkratší příběh na světě: " Kdysi dávno, byl můj byt čistý a pak vstalo batole. Konec příběhu. "

Opravdu nechápu, jak to dělají některé mámy, že mají i s dětmi perfektně naklizeno. Všechno se u nich blýská čistotou, v troubě se peče jablečný koláč a ony se usmívají.

Jestli jsi jednou z nich, žádám Tě a opravdu upřímně, poraď mi jak na to, řekni mi to tajemství.

U nás doma jsou všechny návštěvy vítány s nadšením. Vlastně už pouhé zazvonění zvonku vyvolá v našich dětech příval energie a ony se vrhají ke dveřím zjistit, kdo je za nimi.

Já s nimi to nadšením nesdílím a často se vypotácím do předsíně s vlasy v culíku. Štěstí, když mám na sobě vůbec podprsenku. To už považuji za takové malé (nebo velké) vítězství. A i když jsem pár minut předtím zrovna pouklízela lego všude po obýváku,  stejně byste všude po bytě mohli najít kostičky společně s dalšími hračkami, které v zápalu hry naše nejmladší dcera trousí.

Dnes chci mluvit k Vám všem, kteří trávíte denně hodně času uklízením bytu nebo domu, aby se v něm ostatní členové rodiny, cítili dobře. Vy všechny, které pracujete tvrdě, aby byla Vaše rodina spokojená. Kdo myjete nádobí, vynášíte odpadky, vytíráte zem. Kdo trávíte dopoledne uklízením hraček po bytě, rovnáním plyšových zvířátek do poliček.  Každý den, den za dnem, pořád stejná rutinní práce, kterou málokdo ocení. Protože čisto chce mít doma každý a přijde mu to samozřejmé. I mě kdysi přišlo SAMOZŘEJMÉ mít doma uklizeno. Než přišly děti. Teď mi to přijde NEMOŽNÉ.

Vy z Vás, které byste mohly klidně trávit uklízením celý den, dokud nepřijde třetí hodina odpoledne. Domů se nahrnou Vaši roztomilí potomci a obrátí celou domácnost naruby. Všechna ta práce, kterou jste udělaly, se po chvíli  zdá jako zbytečná, protože ji ejenom nikdo neocení, ale ani není už skoro vidět v tom návalu drobků, fleků od šťávy na podlaze, kostek z lega a panenek.

Tenhle dopis je pro Vás, které žijete každý den v bytě, který není uklizený jako ty, které vidíme v časopisech o bydlení. Doufám, že si budete následujících šest věcí pamatovat.

1. NEJSI SAMA!

Panebože díky, nejsi sama! Kolikrát to ještě budu muset říct, abys tomu uvěřila? NEJSI SAMA!

Kolik maminek na světě se cítí stejně jako Ty. Bezmocné.

Teď, když čteš tenhle článek, podívej se pozorně po svém domě. Pěkně si ho projdi, kolem dokola. Slyšíš to známé vysypávání kostiček z boxů na zem, i když jsi je před chvílí uklidila? Bojíš se jít do kuchyně, protože na stole zase bude vylité pití? Nejsi v tom sama, takhle to nevypadá jen u Tebe doma.

Dáváš si záležet na tom, aby to doma bylo hezké, uklizené a je to náročná práce. Ve skutečnosti ale nejdůležitější práce, kterou děláš, je vytváření rodiny jako takové.

2. NESROVNÁVEJ SE S OSTATNÍMI!

Já vím, že se to snadněji řekne než udělá. Je tak jednoduché srovnávat náš domov s kamarádčiným. Je snadné porovnávat ho i s dokonalými obrázky z časopisů "Útulný byt" nebo srovnávat sebe s těmi perfektními matkami, manželkami a jejich perfektními domy s perfektním psem, kterými se to na sociálních sítí jen hemží. Perfektně žijí, uklízí, vaří i dýchají. Jejich svět je jedna velká DOKONALOST. Alespoň na první pohled. Věř, že ani jejich domy nejsou perfektní a i u nich bys našla nepořádek.

Nikdo totiž není perfektní a ničí domov také ne.

3.NEOMLOUVEJ SE!

Taky to znáš? Strávila jsi tři hodiny uklízením, drhnutím koupelny div ne po kolenou a pak přijde návštěva. A první, co já udělám, je, že řeknu něco ve stylu " Nedívej se na ten nepořádek okolo, musela jsem udělat X nebo Y. Děti jsou nemocné, musela jsem obletět zeměkouli" apod.

Snažila jsem se a Ty taky, hodně, tak se není za co omlouvat. Neomlouvej se za to, že děti baví si hrát a přitom nějaký nepořádek udělají. Neomlouvej se za svou rodinu, která radši stráví odpoledne povídáním, než uklízením. Ani za sebe se neomlouvej,  pokud jsi místo utírání prachu radši strávila dopoledne stavěním kostek se svou dcerou nebo synem. Je to tvoje rodina.

Návštěvu přivítej s úsměvem. Máš děti a ona to pochopí. Bude muset.

A víc než cokoliv jiného, se každé návštěvě uleví, když uvidí, že ani tvůj domov není perfektní, ale je stejně chaotický a NORMÁLNÍ jako ten jejich.

4. TVŮJ DOMOV NENÍ TVÁ VIZITKA!

Všechno, co děláš pro svou rodinu, své děti i svého manžela, je důležitější, než těch pár talířů nebo hrnků ve dřezu. Nebo hračky po podlaze.

Přemýšlej nad vším, co každý den děláš a co považuješ za samozřejmé. Chystání svačin pro děti do školy, praní prádla, aby měly co na sebe. Příprava večeře pro celou rodinu, nákupy, to všechno je víc, než těch pár drobků v kuchyni. Nebo šmouhy na zrcadle v koupelně.

Ať už jsi kdokoliv. Zdravotní sestra, prodavačka, matka, kamarádka, manželka, předčítačka pohádek... To všechno jsi TY a jsi v tom sakra dobrá!

5. NAJDI SI SVŮJ KOUTEK, KTERÝ ZACHRÁNÍ TVŮJ ROZUM!

Vůbec nechci tvrdit, že mít doma nepořádek a chaos jenom prospěje Tvojí duši a máš se na všechno uklízení vykašlat, protože to stejně nemá cenu. Já jsem ve skutečnosti zastáncem aspoň trochu pořádku, který navozuje příjemnou atmosféru. Jako matky a ženy obecně potřebujeme organizaci nejen domácnosti ale života. A taky chceme, aby když uklidíme, vydrželo to co nejdéle pěkné a čisté. Ale také máme děti a ty jsou schopné naši celodenní práci zničit za pár minut.

Proto si vyber místo u Vás doma, kde se budeš cítit dobře. Roh v obývacím pokoji nebo jedna místnost v celém domě. Jedno malé místo, které bude jen Tvoje. Pro mě je to naše ložnice. Vždycky, když tam přijdu, uleví se mi. Proč? Mám tam totiž uklizeno. Ustlanou postel, svěží vzduch. Všechno je na svém místě. Hned ráno si tam poklidím, všechno pěkně načančám. A  když můj byt odpoledne vypadá jako po řádění tornáda (tím myslím samozřejmě mých pět dětí), chodím se tam nadechnout a uklidňovat.

6. NEBUDE TO TRVAT VĚČNĚ

Tohle je něco, co prostě potřebujeme často připomínat. Jednoho dne ta děsivá, přetékající hromada špinavého prádla bude menší. Jednoho dne i všechny hračky zůstanou na svých místech na poličkách. Jednou přijde den, kdy nebudeš číst jednu stránku v dětské knížce pořád a pořád dokola.

Také přijde den, kdy zrcadlo v koupelně nebude poseto obtisky malých prstíků. A tvůj domov bude čistý...

Ale teď si prostě pojďme hrát se svými dětmi. Nemysleme na to, že bude zase někde nepořádek, udělejme ho společně. Postavme hrozivou věž z kostek a nechme ji padat k zemi, zas a zas.

To jsou okamžiky, které dělají domov, které tvoří naše vzpomínky, naši rodinu. Díky nim  jsme tací, jací jsme. Díky nim jsou naše děti šťastné a my bychom měli být s nimi. Protože jednou přijde den, kdy nešlápneme ani na jednu kostičku z lega a všechny hračky budou na svém místě. Ten den, kdy bude doma vše na svém místě a celý být utichne.

Budou to právě vzpomínky, které budou to nejcennější. Vzpomínky na to, jak jsme se s dětmi smály, jak běhaly okolo stolu, jak vysypaly cukr na zem. A vsadím se, že nám ještě ta hlučná, chaotická domácnost bude jednou sakra chybět.

POJĎTE ZA MNOU I NA FACEBOOK 😉 https://www.facebook.com/Denikmamy/