Občas máme pocit, že se ten den neudálo nic výjimečného.

Nic jsme nezměnili, nikoho neovlivnili a den je u konce.

Ale to je omyl.

Měníme a ovlivňujeme lidi kolem sebe každý den.
Může to být řidič auta, kterému dáme přednost, i když ji máme my, ale on už tam stojí dlouho.
A jeho to potěší.

Může to být prodavačka v obchodě, která je unavená a přesto jí popřejeme pěkný den. A ona má najednou více energie.

A v neposlední řadě jsou to naši blízcí, které ovlivňujeme každý den.
Jak často jim říkáme, co pro nás znamenají, i beze slov.

Protože nic jako přemíra lásky, neexistuje.
Nemůžete nikoho milovat příliš.

Jen příliš málo.

Dobrou noc.😴

PŘIDEJTE SE KE MĚ NA INSTAGRAMU : @theblogmamy

#pozitivity #laska#rodina#matersvi

Dech beroucí i obyčejný.
Takový byl můj dnešní den.

Dnes jsem mimo jiné, seděla v čekárně na rentgen. Nic zajímavého se nedělo, dokud se můj zrak neupřel na matku s dítětem. Chlapečkovi mohlo byt něco málo přes rok. Krmila ho přesnídávkou a povídala si s ním.

Říkáte si, proč Vám to píšu.
Většina z Vás ještě malé děti v tomto věku má, takže víte přesně jaké to je.

Píši Vám to proto, že v jednu chvíli, jsem tu matku musela pozorovat.

Bylo to ve chvíli, kdy vzala do náruče svého synka a začala ho houpat a zpívat mu.

Nejdřív mě napadlo, proč to dělá, vždyť je mezi lidmi.
A hned vzápětí mi došlo a "proč ne?"

Její synek prostě v tu chvíli potřeboval utěšit a zřejmě byl na zpívání své mámy zvyklý.

Kdy jsme vlastně jako mámy přestaly naslouchat svým dětem, co potřebují a začaly se soustředit na to, aby nás okolí přijímalo a chápalo?
Aby všechno, co děláme mělo odezvu, bylo respektováno a mělo obdiv.
A hlavně, bylo správně a podle pravidel.
Podle cizích pravidel.

Ekologické plenky, antikolikové lahvičky, veselé dětské nádobí se zvířátky.

Správné míry, slovní zásoba, přetočení na bříško ve správný čas.

Venku se nekřičí, nepobíhá, nesměje nahlas.

Na cizí lidi se neukazuje a nemluví se příliš nahlas o něčem, co by mohlo být trapné.

Dudlík se schovává do kapsy, protože je fuj a o plenkách se po prvním roce nemluví.

Všechny děti přeci mají být po prvním roce bez plen.

Život dle tabulek. Dá se poměřit, spočítat, srovnat.

Při pročítání všech těch manuálů o dokonalém uspávání a receptů na hladké pyré bez kousků jsme zapomněly respektovat naše děti takové jaké jsou.

Zrzavé, uplakané, hlučné, emotivní, tvrdohlavé a nádherné malé bytosti, které jsou originální a přicházejí na tento svět plné očekávání.

Když vidí poprvé slunce, dotknou se trávy, zastudí je sníh a zjistí, že nijak nechutná.

Když si poprvé kýchnou, protože je zašimrá chmýří v nose. A zašklebí, když ochutnají nové jídlo.

Poprvé usnou samy bez náruče a tlukotu našeho srdce.
Poprvé udělají krok bez držení se naší ruky.

Zažijí tisíce poprvé.
U některých budeme a u jiných ne.

Ale dokud nás potřebují u svých "poprvé" mít, buďme za to vděčné.

Houpejme je, zpívejme jim a ukažme jim, že být svůj není nic, za co by se měly stydět.

Protože tím, že jsou něčím odlišné, jiné, než ostatní, tím úžasněji budou všechna svá poprvé vnímat.
A my budeme mít to štěstí, že u většiny z nich budeme s nimi.

Monika <3

PŘIJDETE SE KE MĚ NA FACEBOOKU: https://www.facebook.com/blogmamy/
NEBO NA BLOGU: www.blogmamy.cz
#maminka #uzasne #poprve #matersvi #nasedeti