Dech beroucí i obyčejný.
Takový byl můj dnešní den.
Dnes jsem mimo jiné, seděla v čekárně na rentgen. Nic zajímavého se nedělo, dokud se můj zrak neupřel na matku s dítětem. Chlapečkovi mohlo byt něco málo přes rok. Krmila ho přesnídávkou a povídala si s ním.
Říkáte si, proč Vám to píšu.
Většina z Vás ještě malé děti v tomto věku má, takže víte přesně jaké to je.
Píši Vám to proto, že v jednu chvíli, jsem tu matku musela pozorovat.
Bylo to ve chvíli, kdy vzala do náruče svého synka a začala ho houpat a zpívat mu.
Nejdřív mě napadlo, proč to dělá, vždyť je mezi lidmi.
A hned vzápětí mi došlo a "proč ne?"
Její synek prostě v tu chvíli potřeboval utěšit a zřejmě byl na zpívání své mámy zvyklý.
Kdy jsme vlastně jako mámy přestaly naslouchat svým dětem, co potřebují a začaly se soustředit na to, aby nás okolí přijímalo a chápalo?
Aby všechno, co děláme mělo odezvu, bylo respektováno a mělo obdiv.
A hlavně, bylo správně a podle pravidel.
Podle cizích pravidel.
Ekologické plenky, antikolikové lahvičky, veselé dětské nádobí se zvířátky.
Správné míry, slovní zásoba, přetočení na bříško ve správný čas.
Venku se nekřičí, nepobíhá, nesměje nahlas.
Na cizí lidi se neukazuje a nemluví se příliš nahlas o něčem, co by mohlo být trapné.
Dudlík se schovává do kapsy, protože je fuj a o plenkách se po prvním roce nemluví.
Všechny děti přeci mají být po prvním roce bez plen.
Život dle tabulek. Dá se poměřit, spočítat, srovnat.
Při pročítání všech těch manuálů o dokonalém uspávání a receptů na hladké pyré bez kousků jsme zapomněly respektovat naše děti takové jaké jsou.
Zrzavé, uplakané, hlučné, emotivní, tvrdohlavé a nádherné malé bytosti, které jsou originální a přicházejí na tento svět plné očekávání.
Když vidí poprvé slunce, dotknou se trávy, zastudí je sníh a zjistí, že nijak nechutná.
Když si poprvé kýchnou, protože je zašimrá chmýří v nose. A zašklebí, když ochutnají nové jídlo.
Poprvé usnou samy bez náruče a tlukotu našeho srdce.
Poprvé udělají krok bez držení se naší ruky.
Zažijí tisíce poprvé.
U některých budeme a u jiných ne.
Ale dokud nás potřebují u svých "poprvé" mít, buďme za to vděčné.
Houpejme je, zpívejme jim a ukažme jim, že být svůj není nic, za co by se měly stydět.
Protože tím, že jsou něčím odlišné, jiné, než ostatní, tím úžasněji budou všechna svá poprvé vnímat.
A my budeme mít to štěstí, že u většiny z nich budeme s nimi.
Monika <3
PŘIJDETE SE KE MĚ NA FACEBOOKU: https://www.facebook.com/blogmamy/
NEBO NA BLOGU: www.blogmamy.cz
#maminka #uzasne #poprve #matersvi #nasedeti
myslím, že je to dost zkreslené....většina maminek naslouchá svým dětem ....myslím, že to dětem naslouchat a být s nimi nemusí být spojené s "obtěžováním okolí" zbytečně hlasitý křikem a podobně....učit děti slušnosti a respektu je také prožívání s nimi poprvé 🙂. Není potřeba jít z extrému do extrému ....někde okolo středu je to většinou nejlepší🙂
Ja tedy male cas od casu venku a na verejnosti zpivam (a to vim, ze zpivat fakt neumim) a vybavim si treba v cekarne u doktora, ze to nedelam sama) a prekvapuje me, ze zrovna takove zene jako ty, prezentujici se jako ta uplne nejvic chapava a vnimava k detem, to pripadalo divny, byt pises, ze jen chvilku...
já se snažím dětem naslouchat.. klidně jim i zpívám, "blbneme" spolu, je mi úplně jedno, jak to vidí okolí, jsou to moje děti a za každý jejich úsměv ze sebe klidně "šaška" udělám 😉 a třeba dětský "křik" mi jako obtěžující nepřijde... když to teda není fakt extrém.. děti jsou děti, né věci.. když chtějí lítat, tak at lítaj (samozřejmě v rámci "mezí", aby neublížily sobě, nebo někomu jinému), ale když si chtějí třeba kreslit, nechám je.. tuhle jsem byli na pohotovosti a tam byl stoleček pro děti.. klucí si šli kreslit, byl tam ještě chlapeček a máma mu to zakázala, že se to nedělá, že si může kreslit doma, že má sedět, být tiše a nerušit ostatní.. mno..
Já zpívám skoro každou procházku, a mluvila jsem na něj i když byl miminko v kočárku. Nikdy by mě nenapadlo, že by to někoho mohli udivit, když kolem někoho procházíme, tak se většinou usmívá, že si povídáme a nebo zpívame. Přijde mi to přirozené, nebudu s dítětem mlčet.
Co je špatně na antikolikové lahvičce ?
Taky malému zpívám, když je toho někde na něj už moc.. naposledy na pracáku mezi asi 50 lidma a až na jednu pani, která chtěla podle mě pohledem zabít úplně všechny, byli v pohodě 🙂 Jinak si povídáme pořád všude, ať je to třeba nebo prostě mu jen tak něco vyprávím.
Na druhou stranu si myslím, že pobíhání a vřískot (nadšenej, ne z neštěstí) dětí třeba právě u doktora by se měli rodiče snažit ukočírovat.
Zpíváme si na procházce, užíváme si sami sebe ... blbneme. Pan otec se moc nepřidává, prý je to blbé. Ale co, děti jsou malé jenom jednou, pak už to bude "vážnější" 🙂
Za deště jsme skákali do kaluží. Skvělý pocit si osvěžit, jaké to bylo 🙂 Lidi se dívají, ale co 😀 A většina se usměje.
A jo, jsem ráda a cítím čest, že jsem u těch jejich poprvé.
A vis, že sníh chutná? Trochu sladce 🙂 I rampouchy. Začla jsem to s dětma ochutnávat 🙂