Je ještě spousta věcí, o kterých musíme jako mámy spolu mluvit a mluvit o nich hodně nahlas, aby jsme se navzájem slyšely a byly slyšeny.

Pro začátek ale tahle dvě slova, která se zdají být malá, budou stačit.

Jsou vlastně úplně jednoduchá.

Ani těžká na vyslovení.

A přesto je pro někoho velkým problémem je říct nejen druhým, ale hlavně přijmout to, co obsahují.

Místo nich si říkáme spoustu jiných věcí.

Letos jsme se na dlabání dýní pořádně připravili. Koupili jsme si perfektní super dlabací nářadí. Nepřeháním, opravdu tu prodávají dlabací sady, jak jinak než v oranžový barvě. Naše skvělý náčiní mělo u sebe i sadu předkreslenejch dýních ksichtů. Ano, jdeme na jistotu, po loňským spojení očí a pusy to nenecháváme náhodě.

Rozhodli jsme se dlabání posunout, co to jde, aby nám ta naše dýně pěkně vydržela. Loni jsem jako amatérka jenom smutně koukala na naši po tejdnu seschlou a nahnilou dýni. Najela jsem na internet a nechápala ty milióny konverzací o tom, jak nejlíp zakonzervovat vydlabanou dýni. Jedni radili natřít ji celou vazelínou nebo namočit do sava či potřít čističem na vanu, po všech těch radách jsme se rozhodli to prostě nechat přírodě.

A takhle nějak jsme se minulou sobotu pustli do naší první dýně.  Na podlahu v obýváku jsem natáhla obří igelitový prostěradlo, Amík nám pustil motivační elpíčko, sehnali jsme mini chlapíka a šlo se na věc. "Dýně se musí nejdřív umejt," prohlásil důležitě Amík a odtáhnul dýni i s mini chlapíkem do koupelny. Tak tahle fáze se mini chlapíkovi obvzvlášť líbila. S Amíkem na dýni, nevim proč, použili asi pět velkejch osušek. Voda se z koupelny ani nevalila a mini chlapík byl mokrej jenom středně.

Přišla fáze číslo dvě. Amík přinesl naši největší kudlu a začal řezat spodní část dýně. "Nechceš, abych to udělala?" Ptám se ve chvíli, kdy vidím, jak kudla jen o kousek míjí mini chlapíkovo fascinovaný oko. Obří kudla definitivně držela mini chlapíkovu pozornost. "Nejsem amatér. Já jsem dlabal dýně ještě, když ty jsi nevěděla, co je pizza," prohlásil Amík. To jsem mu tehdy neměla řikat, že jsem neznala pizzu jako malá a že jsem ji prvně viděla až s Želvy ninja, který měli tahanej sýr na jídle, který jsem já komunistický dítě vůbec neznala. Ach jo, od tý doby si ze mě dělá legraci a tvrdí, že mi přinesl kulturu. Naštěstí je to ironik jako já.

Spodek dýně zdolán, dýně otevřena jdeme na vyprázdění slizkejch semínek. Mini chlapík odmítá strčit ruku dovnitř, je to prej: "Jach, jach." A jde objíždět dýni na svý motorce. Střídavě s Amíkem dlabeme dýni a házíme semínka se slizem do misky. Mini chlapík při jedný objížďce motorkou zmerčil misku a zmizel u sebe do pokoje. Za chvilku se vynořil s dřevěnym kladivem a balónkem. Balónkem po nás hází, protože vidí, že s rukama v dýni se nemůžeme bránit a taky nechcem tim hnojem zadělat celej byt. Mini chlapík bere svoje speciální dřevěný kladivo, který jsem mu už asi stokrát schovala a mlátí s ním do dýňovejch semínek ve skleněný misce.

Dlabeme dýni. Vydlabanou část dáváme zvlášť do misky na pozdější zpracování. Chvílema si připadám jako americká osadnice na Divokym Západě. Uvědomuju si, že to není dlabáním a zpracováváním dýně, ale elpíčkem co teď hraje. Amík vybral Burta Bacharacha a jeho "Raindrops are falling on my head" z filmu Butch Cassidy a Sundance Kid. No nic pokračujem.

V dnešní společnosti se strašně často používá slovní spojení „dokonalá máma“ jako něco urážlivého a naprosto nemístného. Já to však vnímám úplně jinak.

Nutno dodat, že jsem nikdy nebyla typ člověka, který by měl problémy se sebevědomím a vnímáním sebe samé. Ba naopak – byla jsem vychována v tom, že dokážu všechno, co budu chtít. Protože jsem prostě dobrá a umím si jít za svým.

A tak ani v mateřství nezažívám moc pocity, kdy bych byla zoufalá a zbytečně se podceňovala. Samozřejmě byly chvíle, kdy jsem schlíple chovala v náručí ubrečené miminko a nevěděla, co dělat, co ho trápí a jak mu mám sakra pomoct. Tyhle pocity zná určitě každá maminka. Přesto si o sobě myslím, že jsem dobrá máma – a pro svého synka také dokonalá máma. Ne proto, že bych byla nejlepší ze všech, to určitě ne – ale proto, že dělám maximum pro to, aby byl šťastný a spokojený. A to kolikrát i na úkor vlastních potřeb a zájmů.

Vzpomeňte si na svoji cestu mateřstvím. Nejprve jste dítě nosila a snažila jste se, aby se mu u vás líbilo a mělo všechno, co potřebuje. Mnoho z nastávajících maminek si v těhotenství prochází malým osobním peklíčkem a věřím, že stejně nikdy nelitují, že tohle všechno pro své miminko podstupují. Prostě vědí, že to za to všechno stojí.

Když se dítě dralo na svět, byla to opět chvíle, která je většinou spojená s mnoha bolestmi – a to, i když každá k porodu přistupujeme s jinými myšlenkami, jinak to cítíme, jsou to pro nás nezapomenutelné chvíle, které se rozhodně nedají nazvat procházkou růžovou zahradou.

Po porodu nastává pak  ten pravý „hukot“ – pro miminko je vše nové a občas dává velice nahlas najevo, že v bříšku to bylo lepší a jednodušší. Vy jako matka strávíte mnoho bezesných nocí, kdy se modlíte, ať už ten uzlíček konečně usne, abyste mohly spát taky. Konečně. Aspoň chvíli. Občas máte pocit, že další takovou noc už nevydržíte. Ale to se pletete, vydržíte všechno, protože „ženská prostě vydrží víc než člověk“. A i v takových chvílích své dítě milujete – jasně, občas vám připadá, že třeba ne, ale věřte, že v koutku duše to prostě někde je – o tom, jak hluboko je tahle láska momentálně uložená, rozhoduje počet nocí, kdy jste se už pořádně nevyspaly.

 A je to tady, naše bilingvní dítě rozumí česky líp než Amík. Zrovna nedávno to Amíkovi vážně docvaklo, že bude muset v češtině přidat, pokud nechce zůstat v prachu dějin a nechá mě a mini chlapíka, abysme se bavili v našem soukromým a tajným jazyce.

To si takhle seděl Amík a vedle něho si hrál mini chlapík s autíčkem. Měla jsem nějakou rozvernou náladu a řikám mini chlapíkovi: "Hele, dej dádovi to autíčko za kalhoty." Mini chlapík, kterej je,  co se týče vtipnosti, napůl já a napůl Amík a smysl pro humor mu rozhodně nechybí, se potutelně usmál a jal se svýmu otci to autíčko za ty kalhoty rvát. Amík jenom nechápavě zíral a já jsem se smíchy málem složila. No dobře až tak vtipný to nebylo, ale mně a mini chlapíkovi se to zdálo k popukání. Amík na mini chlapíka: "Co to děláš? Přestaň!" S ublíženým výrazem se otočil na mě: "Cos mu to řekla?" Já nevinně: "No, aby ti narval to autíčko za kalhoty." Amík:"A jak se to řekne? Počkej, to jsem jako v pytli, to dítě rozumí daleko líp než já." No to je přece jasný, ač nemluví, tak rozumí. Amík se rozhodl, že se začne učit, neb je jinak opravdu v pytli.

Ano, náš bilingvní mini chlapík pořád ještě nemluví, ale zato rozumí naprosto perfektně v obou jazycích. Jen ta nemluvnost svádí lidi k tomu, aby ho podceňovali. Poslední dobou jsou u nás největším hitem halloweenský kreslený filmy a písničky pro nejmenší. Měli jsme puštěnou jednu z těch pohádek zrovna na začátku, nic se tam nedělo, jen vypravěč řekl, že tenhle příběh bude opravdu "scary, scary!" V tu ránu se mini chlapík schoval za gauč. Moje máma jen nechápavě koukala: "Co blázní? Vždyť je to ten přihlouplej Mašinka Tomáš." Já: "Ale mami, tam teď přece řekli, že to bude děsně strašidelný." Ano, někdy lidi zapomínají na to, že mini chlapík prostě rozumí oboum jazykům. Jen je škoda, že přestane rozumět, jakmile se řekne něco, co nechce dělat. To je najednou úplně hluchej.

Ano, náš rozumějící mini chlapík nemluví. Tak jasně, řekne sem tam nějaký to slovo, zatáhne člověka kam potřebuje, ukazuje, co může a poslední dobou se vrhá i do amatérský pantomimy. Tak všechno se dá, jen ta pantomima je pěkně na prd. Já vím, že každá máma má rozumět svýmu dítěti, ale když vám začne dvou a půl letej kluk skákat kolem, natahovat ručičky ke stropu, šahat si na hlavu a vyplazovat jazyk, tak je mi jasný, že lízátko nechce, to poznám a že jsem v pytli a musí začít co nejdřív mluvit.

Tak on teda trochu mluví. Má pořád ty zvuky zvířat a postupně si přibírá i nějaký ty slova třeba "down", to říká pro nahoru i dolů, ano, trochu zmatečný, ale když k tomu přidá pohyb rukou pro nás blbce, tak hned víme, že myslí "down nahoru". "No" a "no more" jsou stálicí každý věty a včera přidal i jen "more." Počítat taky umí a ví, že všechny čísla jsou "two." No a konečne česká hitovka mini chlapíkova slovníku "bonbon". Mini chlapík si ustáleně vybírá anglický slova nebo český slova cizího původu. Uvidíme, jak mu to půjde dál, jsem na to docela zvědavá.

https://www.facebook.com/Mamazavodou/

Halloween je definitivně můj nejoblíbenější americký svátek. Pamatuju si na svůj první Halloween v New Yorku, šli jsme tehdy s Amíkem na manhattanský průvod příšer a mně  tehdy tenhle svátek úplně učaroval. Úplně mě okouzlila ta hravost lidí kolem.  Všichni měli masky, jenom turisti ne a mě to tehdy vážně mrzelo.

Halloween v podání Newyorčanů je absolutní hrou. Začíná to na začátku října, kdy se v okolí postupně začínají objevovat venkovní dekorace a o všech říjnových víkendech se po celým městě pořádají akce s Halloweenskou tématikou. Hodně oblíbený jsou psí soutěže o nejpotrhlejší masku a nejvíc znechucenýho psa v ní. Tu podle mě vyhrál jeden Šitzu, kterýho jsme viděli před třema lety v masce "Šitzu v záchodě." Ten pes měl kolem krku malý hajzlprkýnko a na těle pak záchodou mísu. Vyhrál na plný čáře, chudák, zjevně přesně věděl, kde je a nebral to jako výhru. Ale maska to byla nezapomenutelná.

Halloween v Brooklynu je naprosto skvělej, v určitejch čtvrtích se uzavřou ulice, aby koledníky neohrožovala auta, domácí sedí na schodech a na kolenou mísy plný sladkostí. Mimochodem, obchody jsou teď plný speciálních obr balení čokolád, který jsou plný miniaturních jednotlivě zabalených bonbónů. Tradičně, pokud je dům vyzdobenej rozsvícenou dýní, znamená to "na naše dveře zazvoňte dáme vám sladkosti."

Od tý doby, co máme mini chlapíka, je Halloween nepřekonatelnej a každým rokem se nám líbí víc a víc. Mně protože jsem něco podobnýho jako dítě nezažila a Amíkovi, protože se vrací do svýho dětství. Rozhodli jsme se, že budeme každej rok chodit v masce všichni.

První rok byl mini chlapík ještě mimimo, šli jsme za upíry a to dítě bylo jako na břiše ležící trochu se plazící upír fakt děsivej. Jen jednoho mi bylo líto, že jsem mu do pusy nedala šťávu z řepy, protože s tím, jak tehdy bezzubě slintal, by to vytvořilo fakt perfektní efekt. Jen jednu vadu to mělo, těch čokolád jsme tehdy moc nedostali neb jsme byli jednoduše odhalený jako rodiče, co strkají svoje mimino k čokoládám a pak je chtějí sníst sami. Dostávali jsme místo čokolád rozinky, který žádný správný kolednický dítě nechce a tak to zbejvá jako cena útěchy právě pro rodiče mimin.

Loňskej rok byl mnohem lepší. Jen jsme se nedokázali do posledního dne rozhodnout, za co to půjdem, takže náš kostým byl dost "ghetto" neboli šméčko. Byli jsme duchové, na krku hozený bílý prostěradla a pomalovanej obličej na bílo. Mini chlapík dostal svůj dýňovej kyblíček a naučil se jíst čokoládu a objevil lízátka. Kyblíček měl tak plnej, že ho nemohl unýst, ale odmítal mi ho svěřit do péče potom, co mě viděl, jak mu potajmu kradu sladkosti. Halloween v něm zanechal velkou stopu, že si druhej den vzal svůj speciální kyblíček, stoupnul si ke dveřím a naše "až zase za rok" naprosto nepochopil. Ještě v lednu jsme mu museli dávat čokoládky do kyblíčku, protože tam prostě patří a hotovo.

Soužití dvou lidí není nikdy jednoduchý. To máte ty rozházený fusekle a bordel všude kolem, z jejího pohledu a schovaný kusy šatstva a zmizelý nabíječky k telefonu, z jeho pohledu. Žít s jedním člověkem den po dni je někdy opravdu na palici a pak si k tomu vemte, že je třeba každej partner odněkud jinud. Dva lidi vyrostlý v jiný zemi, s jiným jazykem, no a najednou je o dvojnásobnou zábavu postaráno. Jazyk se člověk časem doučí a pochopí, ale některé věci prostě zůstanou.

Kolikrát bych tak chtěla Amíkovi říct: "Jdi do prdele, Sašo" nebo pronýst něco vtipnýho ve stylu "proletěla kolem sojka práskačka." "Když to srovnám s výletem na Kokořín," si můžu po vyšplhání nějakýho toho kopce řikat tak akorát sama sobě. V tomhle je to prostě smůla, i kdyby tomu rozuměl, jako třeba s tou prdelí nemám pochyb, že rozumí, ale to zase nepochopí proč mu řikám Sašo. 

Třeba takový vtipy. Jak ráda bych Amíkovi řekla takovej krásnej vtip o Pražácích a Brňácích, jak si takhle Pražák jede šalinou a je to vlastně jako jízda v tramvaji, jenomže po vesnici. Ha, ha, ha směju se tomu já, holka z Prahy. Jenže jak to tak přeložit. Ne, nevzdávám se, už dvanáct let se takhle snažím k Amíkovu děsu překládat český vtipy. Je možný, že k tomu nahrává i můj problém zapamatovat si pointu v češtině natož s překladem, a tak pokaždý, když nadšená přijdu s větou: "Mám novej vtip. Tenhle je fakt dobrej. To se zasměješ!" odpovídá Amík se zděšeným výrazem: "Nechceš ho říct svý mámě? Co takhle zatelefonovat bráchovi?" Ale já to nevzdávám a překládám dál.

Takže u nás doma klasické hlášky typu "zavřete oči odcházím" nebo vtipy o brňácích moc neletí, co ale letí jsou kraviny. Je neuvěřitelný, jak rychle se Amík naučí kdejakou blbost.

Před pár lety jsem mu, já blbá, řekla o tý idiotský písničce o Ančí, jak jí tančí ty kozy. Nevím, co mě to tehdy napadlo, asi jsem se mu snažila přiblížit svoje dospívání. A tak se stalo, že nejen že jsem touhle tupostí trpěla ve svých předpubertálních letech, kdy se tomu řezal každej desetiletej kluk, ale on mi to teď zpívá i Amík. No jeho variace jsou vždycky parádní:"Ančo kozy ukaž, dadadá kozy veliký," řezá se sám sobě a svý vtipnosti. 

Nikdy nezapomenu ten moment, kdy Amík  uslyšel tu děsně vtipnou veršovačku na středu, ano mluvím o "Středa je ho tam třeba." No bude to už nějakejch 5, 6 let a pořád to ještě nezmáknul na 100 procent, což mu ale vůbec nebrání v tom se o tenhle vtip pokoušet pořád a pořád dokola. Vždycky, když mám pocit, že s novou variací už nemůže přijít a že už se to konečně naučí, tak mě něčím překvapí. Ležim si v posteli a čtu si. Najednou na mě hupsne Amík a s vilnym výrazem ve tváři: "Je čtvrtek." Já: "No, a co??" "Čtvrtek, přeci, chápeš ne?" Já: "Nechápu." "Jako ČTVRTEK," chláme se u toho Amík, děsně natěšenej na to, jak se mu to povedlo. "Jo, ty myslíš středa, no tak to si musíš ještě tejden počkat." Nebo se ke mně nečekaně přitulí a s vítězoslavným výrazem, teď jsem to fakt zmáknul: "Strejda třeba." "Co?? Jakej strejda?" Amík ale má vytrvalost, nenechá se zmást a furt se snaží. Po každym neúspěchu si mumlá pro sebe "středa je třeba, středa ho tam je třeba, středa ho chci, středa sexovat." 

V neděli večer začala oslava židovského Nového Roku 5777, oslava trvá od 2. října do 4. října. Jako skoro všechny židovský svátky i Roš HaŠana není jen o jednom dni. Možná je to proto delší, aby se snědlo všechno to navařený jídlo. Teď když o tom tak přemýšlím, tak snad jedinej svátek, který se slaví jeden den je Jom Kippur a to není svátek, ale půst. Ne, jeden svátek na jeden den by se našel, ale to se nepočítá.

Roš HaŠana znamená v překladu hlava roku a hlava roku se musí pořádně oslavit a zajíst. Roš Hašana je jeden z takzvaných Velkých svátků. Za týden následuje hned ten další tentokrát postní Jom Kippur tedy den oběti. Někdy mi připadá, že to tehdy před těma několika tisíci lety zavedli, aby se lidi mohli odlehčit potom novoročnim nášupu. Liturgicky se ale na Roš HaŠana otevírá brána nebes, aby se na Jom Kippur definitivně zavřela. To období mezi jsou nebesa otevřená a dávají šanci lidem, aby se zbavili loňskejch hádek a nesvárů. Během těch mezi dnech se v synagogách troubí na šofar, teda beraní roh, tím troubením se nebesům oznamuje, že se brána ještě nemá zavřít.

A co jsme měli k večeři? Klasicky jsme měli slepičí polívku s macesovýma knedlíčkama a mini chlapík ji jedl úplně sám! Tak velkýho chlapa už mám doma, bohužel mi přitom procesu jedení seděl na klíně. Klika, že je ta polívka tak průhledná, to se úplně na těch pruhovanejch šatech ztratilo. Ta čokoláda z jablka už byla horší. Následoval tzv brisket, další tradiční jídlo, hovězí maso dlouze dušený s mrkví a bramborama. Moje máma ještě udělala tři kila bramborovýho salátu a já napekla bochník chleba. No a klasicky se musí Novej Rok přivítat sladkým jídlem, aby ten rok byl celej sladkej. Tradičně jsou to jablka s medem, ale my udělali variaci a moje máma napekla dva obr pecny štrůdlů, po kterých se může celá americká rodina utlouct. No a tchýně čokoholička obalila jablka do čokolády.

Takže Šana Tova uMetuka neboli Krásnej a Sladkej Novej Rok!

mamazavodou.blogspot.com