Toto je můj intimní příběh a sdílet ho nebylo úplně lehké. Ovšem doufám, že jeho sdílením třeba někomu pomůžu. 

Než se mi narodil Maverick, nechápala jsem, jak může mít tolik žen potíže s kojením. Co je na tom tak těžkého dát dítě na prso, opřít se do křesla a chvilku tam sedět? Proč tolik žen tvrdí, že jim to nejde? Vždyť je to ta nejpřirozenější věc. Nebojte se, realitu kojení jsem zjistila na vlastní kůži po narození syna a všechny tyto otázky mi byly zodpovězeny vlastní zkušeností.

Maverick se narodil císařským řezem, ale na hrudníku mi ležel do pěti minut a do třiceti minut jsem kojila. Sestra, zároveň školena jako laktační poradkyně, nás moc chválila. Líbilo se jí přisátí, poloha a víceméně neměla námitky. V USA je běžné, že dítě zůstává s matkou na pokoji i po císařském řezu, takže jsem kojila co to šlo. Z nemocnice jsem odcházela sice psychicky a fyzicky vyčerpaná, ale říkala jsem si, že alespoň to kojení dáváme slušně. A zakřikla jsem to. Syn začal žloutnout, byl spavý, nechtěl jíst a začal nebezpečně ubírat na váze. Pediatr mi také doporučil přestat na chvilku kojit a odsávat, neboť přišel na to, že mám "breast milk jaundice" (omlouvám se, neznám český termín...žloutenka z mateřského mléka?). Dvě různé laktační specialistky se mnou strávily několik hodin. Obě řekly, že "breat milk jaundice" je sice velice pravděpodobná (sdílela jsem s nimi detaily od pediatra), ale zároveň také na mě koukaly jako kdybych se snad rozhodla dávat synovy drogy, když jsem řekla, že pediatr doporučil dávat dočasně UM. 

Čas šel dál. Život s miminkem byl náročný. To tady asi ani nemusím psát. Přišlo mi, že žiji v cca 3 hodinovém intervalu - jíst, hrát, spát. Byla jsem přesvědčena, že to nikdy neskončí. Neuměla jsem se z ničeho radovat. Kojila jsem a dokrmovala lahví (žloutenka se rapidně zlepšila, syn začal přibírat a kojit bylo "bezpečné"). V náručí mi leželo zdravé miminko, ale já jen myslela na to, že se určitě něco špatného stane. Proč? Nevím...Parkrát jsem usnula v sedě u kojení s Mavrickem v náručí. Strašně mě to vyděsilo. Bála jsem se, že ho upustím. A všimla jsem si, že téměř vždy mám stravy úzkosti, když kojím svoje dokonalé miminko. To mi úplně zlomilo srdce. 

V tu dobu jsem to ještě nevěděla, ale začala mi poporodní úzkost a deprese. Nebyly to jen "baby blues". Nyní přeskočím pár nepodstatných událostí pro tento příběh a přenesu vás do momentu, kdy jsem seděla v koutě, můj manžel mě držel a já hystericky brečela a vydala ze sebe “I HATE BREASTFEEDING!!” (nesnáším kojení). A řekla jsem mu proč. Cítila jsem se, že jsem selhala. Všechny ženy tvrdí, že období miminka bych si měla vážit, milovat každou sekundu a kojení je ten nejintimnější moment jejich dne. Ale já to tak neměla. Viděla jsem černé scénáře spojené s úzkostí. Například jsem VĚDĚLA, že až si ho ponesu na kojení, tak zakopnu, zraním ho, všude bude krev...Neuměla jsem tyto scénáře vytěsnit z hlavy. Na druhou stranu jsem ale také byla zlomená z toho, že by si někdo myslel, že Mavericka nemám ráda a proto mu nechci dávat prso. Nebo snad proto, že mi přijde kojení nechutné. To vůbec ne. Jak říkám...bála jsem se. Kojení pro mě byl psychický teror. Neuměla jsem si přiznat, že krmení z lahve, pro mě bylo vysvobození. Ale zároveň jsem se radovala z každé vypité lahve. Strašně mě to nakoplo a odsávala jsem jako blázen. Nastudovala jsem si techniky odsávání, jak často a atd. Možná bych měla zmínit, že odsávačka (breast pump), je tady běžná věc do výbavy. Ženy si kupují elektrické odsávačky s několika výkony a přisátím. Matky se vracejí brzy do práce a kvalitní odsávačka je nezbytná. I já jsem ji měla ve výbavě, ale vlastně jsem si vůbec nemyslela, že ji nějak extrémně využiji.  Moje první odsávačka byla tato Spectra S2.

Můj muž se mě zeptal, jestli mě baví odsávat. A tomu jsem se zasmála. Nedalo se říct, že by mě bavilo být připoutaná ke křeslu, ale naplňoval mě dobrý pocit. Dodám, že jsem opakovaně zkoušela kojit z prsu. Hlavně přes noc. Jenže vždycky mě dohnaly strašně černé myšlenky. Například - Maverick leží vedle mě v posteli na kojení. Teď určitě spadne a zraní se. Ano, připadala jsem si jako blázen. Našla jsem si terapeuta specializujícího se na poporodní úzkost a deprese. Tam jsem tedy pochopila, že moje bláznění má název a nejsem v tom sama. Bohužel. Dokázala jsem se tam rozpovídat a zjistila, že tohle bude běh na dlouhou trať. Jak jsem již zmínila, moje černé myšlenky téměř vždy vedly k tomu, že jsem VĚDĚLA, že se syn nějak zraní. Začali jsme tedy pracovat na tzv. Spouštěčích. Pro mě jeden z nich bylo právě kojení. No a abych to zkrátila. V té době jsem tedy přestala sama sebe týrat a přestala s kojením z prsu. Odsávačka se stala mojí nejlepší kámoškou.