Toto je můj intimní příběh a sdílet ho nebylo úplně lehké. Ovšem doufám, že jeho sdílením třeba někomu pomůžu.
Než se mi narodil Maverick, nechápala jsem, jak může mít tolik žen potíže s kojením. Co je na tom tak těžkého dát dítě na prso, opřít se do křesla a chvilku tam sedět? Proč tolik žen tvrdí, že jim to nejde? Vždyť je to ta nejpřirozenější věc. Nebojte se, realitu kojení jsem zjistila na vlastní kůži po narození syna a všechny tyto otázky mi byly zodpovězeny vlastní zkušeností.
Maverick se narodil císařským řezem, ale na hrudníku mi ležel do pěti minut a do třiceti minut jsem kojila. Sestra, zároveň školena jako laktační poradkyně, nás moc chválila. Líbilo se jí přisátí, poloha a víceméně neměla námitky. V USA je běžné, že dítě zůstává s matkou na pokoji i po císařském řezu, takže jsem kojila co to šlo. Z nemocnice jsem odcházela sice psychicky a fyzicky vyčerpaná, ale říkala jsem si, že alespoň to kojení dáváme slušně. A zakřikla jsem to. Syn začal žloutnout, byl spavý, nechtěl jíst a začal nebezpečně ubírat na váze. Pediatr mi také doporučil přestat na chvilku kojit a odsávat, neboť přišel na to, že mám "breast milk jaundice" (omlouvám se, neznám český termín...žloutenka z mateřského mléka?). Dvě různé laktační specialistky se mnou strávily několik hodin. Obě řekly, že "breat milk jaundice" je sice velice pravděpodobná (sdílela jsem s nimi detaily od pediatra), ale zároveň také na mě koukaly jako kdybych se snad rozhodla dávat synovy drogy, když jsem řekla, že pediatr doporučil dávat dočasně UM.
Čas šel dál. Život s miminkem byl náročný. To tady asi ani nemusím psát. Přišlo mi, že žiji v cca 3 hodinovém intervalu - jíst, hrát, spát. Byla jsem přesvědčena, že to nikdy neskončí. Neuměla jsem se z ničeho radovat. Kojila jsem a dokrmovala lahví (žloutenka se rapidně zlepšila, syn začal přibírat a kojit bylo "bezpečné"). V náručí mi leželo zdravé miminko, ale já jen myslela na to, že se určitě něco špatného stane. Proč? Nevím...Parkrát jsem usnula v sedě u kojení s Mavrickem v náručí. Strašně mě to vyděsilo. Bála jsem se, že ho upustím. A všimla jsem si, že téměř vždy mám stravy úzkosti, když kojím svoje dokonalé miminko. To mi úplně zlomilo srdce.
V tu dobu jsem to ještě nevěděla, ale začala mi poporodní úzkost a deprese. Nebyly to jen "baby blues". Nyní přeskočím pár nepodstatných událostí pro tento příběh a přenesu vás do momentu, kdy jsem seděla v koutě, můj manžel mě držel a já hystericky brečela a vydala ze sebe “I HATE BREASTFEEDING!!” (nesnáším kojení). A řekla jsem mu proč. Cítila jsem se, že jsem selhala. Všechny ženy tvrdí, že období miminka bych si měla vážit, milovat každou sekundu a kojení je ten nejintimnější moment jejich dne. Ale já to tak neměla. Viděla jsem černé scénáře spojené s úzkostí. Například jsem VĚDĚLA, že až si ho ponesu na kojení, tak zakopnu, zraním ho, všude bude krev...Neuměla jsem tyto scénáře vytěsnit z hlavy. Na druhou stranu jsem ale také byla zlomená z toho, že by si někdo myslel, že Mavericka nemám ráda a proto mu nechci dávat prso. Nebo snad proto, že mi přijde kojení nechutné. To vůbec ne. Jak říkám...bála jsem se. Kojení pro mě byl psychický teror. Neuměla jsem si přiznat, že krmení z lahve, pro mě bylo vysvobození. Ale zároveň jsem se radovala z každé vypité lahve. Strašně mě to nakoplo a odsávala jsem jako blázen. Nastudovala jsem si techniky odsávání, jak často a atd. Možná bych měla zmínit, že odsávačka (breast pump), je tady běžná věc do výbavy. Ženy si kupují elektrické odsávačky s několika výkony a přisátím. Matky se vracejí brzy do práce a kvalitní odsávačka je nezbytná. I já jsem ji měla ve výbavě, ale vlastně jsem si vůbec nemyslela, že ji nějak extrémně využiji. Moje první odsávačka byla tato Spectra S2.
Můj muž se mě zeptal, jestli mě baví odsávat. A tomu jsem se zasmála. Nedalo se říct, že by mě bavilo být připoutaná ke křeslu, ale naplňoval mě dobrý pocit. Dodám, že jsem opakovaně zkoušela kojit z prsu. Hlavně přes noc. Jenže vždycky mě dohnaly strašně černé myšlenky. Například - Maverick leží vedle mě v posteli na kojení. Teď určitě spadne a zraní se. Ano, připadala jsem si jako blázen. Našla jsem si terapeuta specializujícího se na poporodní úzkost a deprese. Tam jsem tedy pochopila, že moje bláznění má název a nejsem v tom sama. Bohužel. Dokázala jsem se tam rozpovídat a zjistila, že tohle bude běh na dlouhou trať. Jak jsem již zmínila, moje černé myšlenky téměř vždy vedly k tomu, že jsem VĚDĚLA, že se syn nějak zraní. Začali jsme tedy pracovat na tzv. Spouštěčích. Pro mě jeden z nich bylo právě kojení. No a abych to zkrátila. V té době jsem tedy přestala sama sebe týrat a přestala s kojením z prsu. Odsávačka se stala mojí nejlepší kámoškou.
Syn naštěstí neměl potíže s lahví. Trochu ho trápilo bříško, ale s odbouráním UM a dobrou lahví, to poměrně vymizelo. Zakotvili jsme plně na “antikolikovkách” od Dr.Brown's.A shodou okolností mě tenkrát Modrý koník a Dr.Brown's vybrali za jejich ambasadorku. Od počátku jsem chtěla sdílet moje problémy s kojením, ale musím přiznat, že jsem měla několik zkušeností, které mě od toho silně odradily. Nějak mi prostě přišlo líto, že nemám na krku medaili “Moje dítě nikdy neochutnalo UM.” nebo “Kojím jen z prsu.” Hrozně jsem si začala osobně brát i útoky na jiné maminky, které si dovolily říct, že mateřství není jednoduché. Často chyběla jakákoliv sympatie pro druhou maminku. A kojení všeobecně je ošemetné téma.Takže jsem moje (ne)kojení raději moc nepublikovala a když se někdo zeptal proč nekojím, tak jsem slušně odmítla to komentovat.
Těsně před Vánoci jsem dostala od manžela skvělý dárek. Elektrickou odsávačku, která se dá do podprsenky a odsává za vás. Jmenuje se Willow. Je úžasná.
Tím se odsávání stalo poměrně jednoduché. Mohla jsem vařit, uklízet, starat se o dítě a zároveň odsávat. A také to pro mě znamenalo určitou svobodu. Když byl Maverick malý, tak jsem si připadala, že opravdu nedělám nic jiného, než odsávám. Měla jsem dny, kdy mi bylo úplně fuk, jestli mu dávám mateřské mléko v lahvi. Hlavně, že je zdravý a šťastný. Občas také ale přišly chmurné dny - to hlavně v zimě. Pak se událo něco, co v mé hlavě naplnilo moje “bláznivé myšlenky”.
Já, manžel, Maverick a tchyně jsme byli venku na jejím ranči. Maverick měl hlad, tak jsem mu dala lahev a o pár chvil později spustil pláč, který nemohl zastavit a nic ho neutěšilo na dlouhou dobu. Tchyni a manželovy jsem řekla, že nás bude muset hodit domů, neboť má ještě hlad. Zároveň jsem jim sdělila, že si půjdu sednout do jejího “truck” (takové to obrovské vozidlo, které znáte z amerických filmů). Neměla jsem víc mléka, neboť jsme neplánovali být tak dlouho venku. Takže jsem chtěla vyzkoušet kojení z prsu. Byla jsem v nějakém tranzu, že jsem si ani nevšimla, že tchyně vlezla do trucku, nastartovala a začala řídit. Byla to polní cesta plná výmolů. Já na ní křikla, že Mav není v sedačce, že ho kojím. Řekla, že se mu nic nestane, že k nám domů je to “jen” deset minut. Začalo mi bušit srdce a jenom jsem na ní třicet sekund řvala ať zastaví. Mířila k bráně toho ranče. Srolovala jsem okénko a zakřičela na muže, že jeho máma nechce zastavit a Mav není v sedačce. Ten ji zpucoval na dvě doby a já tam seděla v hrůze, slzách, v šoku. V náručí mi křičelo dítě. A to byl pro mě takový moment, který přesně naplnil všechny ty černé myšlenky. Teď si asi hodně z vás řekne, že přeháním, že to nakonec dobře dopadlo. Nic se nestalo. Nikdo se nezranil. Žádný černý scénář se nenaplnil. Já ovšem o něčem podobném měla opakovaně sen. A moc mě to vyděsilo. Byl to nevysvětlitelný pocit a jeden z mých “anxiety attacks”(záchvat úzkosti). Toho večera jsem tiskla moje spící miminko na hrudi a jen brečela.
Úplně přesně nedokážu říct, kdy nastal zlom a kdy se zlepšily všechny tyto stavy uzkosti. Ale zlepšilo. Pomohl mi terapeut, který mě skvěle navigoval a přiznávám, že jsem byla i na "prášcích". Kdybych opravdu však měla říct, kdy se věci zlepšily, tak určitě řeknu, že asi tak kolem šestého měsíce jsem byla z nejhoršího venku. Maverick rostl a já konečně viděla, že ty řeči o tom, že “ono se to brzy zlepší, nic netrvá věčně,” byly pravda. Pozvolna jsem začali s příkrmy, Mav také vydržel delší dobu bez mléka. Spousta žen určitě potvrdí, že jim přišlo líto, když to malé miminko přestalo vypadat jako miminko a najednou byl čas plánovat první narozeniny. Já opravdu musím přiznat, že to období “většího miminka”, je pro mě mnohem příjemnější, než období novorozence. Prostě už nemám ten pocit, že je to panenka z cukru. Je mi líto, že jsem si to neužila, ale jsem zároveň ráda, že je to za mnou. Stavy úzkosti ale za mnou úplně nejsou. Opravdu to mám někdy jako na houpačce. O malého se bojím. Jako každá máma, ale někdy se tam vkrade opravdu iracionální strach, který se musím snažit zastavit. Tady právě přichází na scénu celá ta práce s terapeutem a pracování na mých “spouštěčích”. Ten, kdo někdy zažil depresi a úzkost, tak určitě ví, že ty stavy jsou někdy velice náhodné. Deprese se automaticky nerovná smutek. Na spoustě lidech ani nepoznáte, že mají depresi nebo úzkost.
Můj plán bylo přestat odsávat v šesti měsících. Ale dobrá odsávačka a i fakt, že mléko bylo, mě nakoply k pokračování. V té době jsem také testovala sběračku/odsávačku MilkFlow, která je primárně určena pro maminky, které kojí z prsu, ale zároveň si chtějí budovat zásobu MM. Ačkoliv na elektrickou nedám dopustit a nikdy se jí nevzdám, tato silikonová sběračka se permanentně zabydlela v mém přebalovacím batohu a odsávala jsem s ní třeba na parkovišti a na letišti. Odsávání se prostě tak nějak stalo nedílnou součástí mého života. Teď odsávám už sice minimálně, ale jsem opravdu ráda, že jsem to vydržela tak dlouho.
A jelikož si myslím, že jsem si u odsávání zažila dost, chtěla bych se s vámi podělit o takových pět tipů a poznatků.
1.Kvalitní odsávačka - Je to velká a drahá investice. Pokud ale plánujete dlouhodobě odsávat, tak elektrická vám opravdu maximálně usnadní práci. Osobně si nedovedu představit dlouhodobě odsávat s ruční.
2.Příjemný rituál - Odsávání není žádná příjemná zábava, ale když jsem měla elektrickou odsávačku do zásuvku, vytvořila jsem si příjemný koutek, vzala si tam čaj, svačinu, dívala se na oblíbený seriál atd. Prostě jsem dělala cokoliv, aby si můj mozek myslel, že je to vlastně fajn aktivita.
3.Podpora - Můj muž mě plně podporoval. Nikdy mi neřekl, abych přestala odsávat a prostě přešla na UM nebo naopak mě nutil do kojení. Moje tchyně a mamka si ovšem myslely, že si to dělám celé “složité, divné a nesmyslné”. Jejich řeči jsem musela opravdu zarazit a požádat je, že nehodlám o tomhle už dále mluvit. Hlavně se nenechte do ničeho nutit. Nemám nic proti UM, ovšem neviděla jsem důvod ji používat po vyřešení problémů s váhou.
4. Nemyslete si, že si to děláte jednodušší - Měla jsem takové výčitky. A samozřejmě, je pravda, že pokud člověk podává mléko z lahve, může si odskočit na několik hodin a dítě nakrmí někdo jiný. Můj muž také mohl krmit v noci. Jenže to je asi tak vše. Musíte čistit lahve, odsávačku, věnovat čas odsávání, rozmrazování mléka, ohřívání a pak absolvovat vše znova. Rozhodně si nemyslete, že si něco zjednodušujete.
5.O krmení miminka nemusíte mluvit - Tohle vám asi přijde úsměvné, ale neumím spočítat, kolikrát se mě lidé ptali, jestli kojím, jestli má syn v lahvi UM nebo MM. Jestli jsem zkoušela volat laktační specialistku, a že sestra měla podobné problémy a vyřešilo se to. Jestli jsme zkontrolovali tohle a tamto, vyzkoušeli tohle a tamto…Opravdu jsem se naučila nemluvit o věcech, o kterých jsem mluvit nechtěla.
Na závěr bych ráda řekla, že každá máma s něčím bojuje. Proto bychom na sebe měly být ohleduplné, nesoudit jedna druhou, ale naopak se umět podpořit. Kojení z prsu se mi prostě nepovedlo. A pokud budu mít další miminko, chtěla bych to zkusit znovu. Ano, skutečně. Věřím tomu, že to "podruhé" bude jiné. Doufám, že jsem vám také třeba poskytla i nový nadhled na problémy s kojením spojené s poporodní depresí a úzkostí.
Zdroje:
Nenapisu nic jiného než DĚKUJI