Neustále mě fascinují.

Fascinují mě, kolik energie se v tak malých tělíčkách skrývá. Hlavně naše prostřední Nicolka je blázínek a je obdařena takovým množstvím energie, jakoby by si dala několikrát denně dvojité espresso.

Zrovna včera jsem si  uvědomila, jak je těžké být mámou těch nejmenších dětí. Ano říká se, že problém jsou tak velké, jak velké jsou děti, ale kdo někdy opravdu strávil den s dětmi do pěti let ví, že tohle období  JE NEJNÁROČNĚŠÍ ze všech.

A když jich máte víc, je to ještě náročnější.



Pamatuji si na dobu, kdy jsem doma měla v jednu chvíli novorozeně, tříletou a rok a půl starou dceru. Bylo to opravdu vyčerpávající.

Už jsem skoro zapomněla, jak zaneprázdněná jsem byla.

Všude zněly hlasité zvuky od pláče miminka přes záchvaty vzteku tehdy tříleté dcery. Běhala jsem mezi dětmi a snažila se zároveň uklízet byt, vařit a vychovávat.
A i když mi to dnes přijde jako film, přehrávaný někde mimo mně

Vy všechny, statečné mámy malých dětí.Vím, že jsou Vaše dny někdy jen rozmazané šmouhy a že máte pocit, že ničeho nedosahujete.
Ale opak je pravdou.
Dosahujete toho hodně.

Pracujete velmi tvrdě s těmi maličkými, kteří se snaží být samostatní, nezávislí a bojují s Vámi každý den.
Neustálé slovo "NE!" nebo " JÁ SÁM!" znějí pořád dokola a Vy v sobě někdy marně hledáte trpělivost, zvlášť ve chvíli, kdy spěcháte a víte, že prostě musíte odejít z domu. A zrovna se Váš tříletý syn rozhodl, že si zapne bundu a obuje boty úplně SÁM a Vy vidíte, jak mu to nejde.

A čas běží.
Je to přehlížené, i my samy to nevidíme, ale je to práce.

Těžká, stále opakující se práce, každý den.
Děti rostou tak rychle, jako na běžícím páse a jednou opravdu ty boty obují správně a bundu si zapnou během chviličky.