„Zdravá půda = zdravé rostliny = zdravá zvířata“

Pokračování mého výletu je tady! 🙂

Těšila jsem se, jak se vyspím v té krásné, měkké a velké posteli. Předpokládala jsem, že když poprvé po skoro 11 měsících nebudu muset vstávat k Toníkovi, tak že padnu a ráno vstanu. No realita byla jinde. Nejdřív jsem vůbec nemohla usnout, následně jsem se asi stokrát vzbudila, ale i tak to bylo báječný. Já prostě miluju pohodlné postele 😀

Den nás vítal slunečními paprsky. Takže jak jsem vám psala, že jsme si všichni zabalili naprosto špatně…. Někteří z nás totiž měli v kufru hlavně svetry, holiny, pohorky, nepromokavé bundy, dlouhé a teplé kalhoty. V jednom z kufrů by se dokonce našla i péřová bunda! 😀 (nutno podotknout, že zcela výjimečně ne v tom mém!). Prostě jsme žili v tom, že když jedeme na sever, kus od Ruska, tak tam bude zima asi jako na severní točně 😀 No nic, takže už ráno sluníčko pálilo jako blázen a nebe bez mráčku slibovalo horký den.

Začali jsme báječnou snídaní a hned po ní za námi přijel pan Hipp. Usadili jsme se do polokruhu ve stínu velkého stromu a zaposlouchali se do přednášky o organickém zemědělství. Upřímně jsem se děsila. Přednáška? To bude nuda… Přátelé, nebyla. Fakt nebyla. Hltali jsme každé slovo. S každou další a další větou nám to všechno dávalo větší a větší smysl. To, jak je každý krok promýšlen do důsledku, ten absolutní respekt k přírodě a k životnímu prostředí. Ochrana volně žijících zvířat, snaha o zachování rovnováhy. Měla jsem z toho pocit, jako by se, obrazně řečeno, pan Hipp každé ráno poklonil k Zemi a s pokorou poděkoval. Nikdy, opravdu nikdy jsem z nikoho necítila takový respekt k přírodě.

Mám z přednášky spoustu poznámek, některé zajímavosti vám sem napíšu, zbytek v uceleném, samostatném článku!

• Víte, proč nesečou jetel v době od 11 hod do 14 hod? ….. Protože v tuto dobu jsou včely nejaktivnější a sečením by zabili asi 24 000 včel na jednom hektaru. A bez včel by nebylo více jak 70% rostlin na světě.
• Půda v organickém zemědělství je plná života. Je pórovitá, kyprá a má svoje dané vrstvy, které mají svoje funkce. Proto třeba na 1 metru krychlovém najdete až 500 žížal. Oproti konvenčnímu zemědělství, kde je půda udusaná a žížal na stejném prostoru najdeme sotva 18.
• S předchozím bodem se pojí také další zvláštnost – a tou je schopnost zadržet vodu. Tím, že organická půda je nadýchaná, kyprá (i díky mikroorganismům), tak pojme 10x více vody, než půda udusaná. Všimněte si někdy, jak dlouho se na polích okolo vás drží voda po vydatném dešti. Nebo jestli stéká pryč, či se vsakuje… U tohoto bodu pan Hipp zmínil loňská sucha – zatímco jeho sousedé s konvenčním zemědělstvím měli sakra velké problémy s nedostatkem vody a tím měli nižší výnosy, jeho výnosy byly vysoké, protože jeho půda si stále držela dostatek vody.
• Hnojení polí probíhá čistě přírodně. Používají hnůj. Anebo třeba i to, že na pole logicky umisťují rostliny tak, aby si vzájemně pomáhaly. Například kořínky jetele jsou po vytažení z půdy obaleny malými bublinkami. Ty bublinky jsou dusík, který poté zůstává v půdě.
• U pole s mrkví mě zaujalo povídání o tom, jak se brání proti vysoké zvěři, která by šla na mrkvi hodovat. Odpověď zněla doslova: „Nijak. Taky se potřebují najíst a tady je jí dost pro nás všechny.“

Více zajímavostí i ucelených informací v samostatném článku, je toho opravdu hodně, co stojí za zmínku 🙂

Po asi hodinové přednášce a natření se opalovacím krémem – sluníčko je sviňa! 🙂 – jsme se mohli vydat na cestu. A jelikož je jasné, že jsme nohy nevyhráli ve Sportce a že uťapat výlet po 2000 hektarové farmě by bylo nad naše možnosti, tak jsme byli rozmístěni do super vozítek. Vypadalo to jako výkonnější a robustnější golfový vozík. První řídil sám pan Hipp, kolonu jsme uzavírali já s Clementem (PR z Hipp Německo). Smát se a jet po prašných cestách v autíčku bez střechy a bez skla znamená, že se najíte tolika kilo prachu, až to hezké není!

Cestou jsme vždy udělali zastávku u míst, kde nám pan Hipp chtěl povědět něco zajímavého. První zastávka tak byla u porostu, kterému vévodil mrtvý velký strom. Dostalo se nám vysvětlení, že takové stromy nekácí proto, že zrovna na tomto hnízdí ptáci. Poražením by ptáci přišli o hnízdiště. Respekt. Pak už jsme dojeli přímo na pole s jetelem, který pěstují jako krmivo pro dobytek. Už ráno nám pan Hipp řekl jednu velmi důležitou větu, která se táhla celým dnem. „Zdravá půda = zdravé rostliny = zdravá zvířata“.

A tak nám vyprávěl, jak si poradit s plevelem na tak velkém poli bez postřiků, herbicidů a jiných chemických šíleností. Napadlo by vás někoho, jak na to?? Takže postup je následující – po zasetí jetele vyroste asi do dvou týdnů plevel. Všude. A jetel je stále ještě v zemi a přes plevel by ani nevyrostl. Takže plevel posečou a nechají ho ležet na poli. Přes něj vyroste do dalších asi 3 týdnů jetel, který roste velmi rychle a tak zamezí přístupu sluníčka k zemi. Tím už nedostane plevel šanci znovu vyrůst a ten, co tam leží posekaný, se mění na přírodní hnojivo. Fikaný, co? 🙂

Viděli jsme v dálce také jezero, o kterém nám vyprávěl, že bylo mrtvé, když sem přišel hospodařit. Byla to jenom chemií zamořená voda bez jediné rybičky, kachny, labutě… Teď je tam neuvěřitelné množství ryb, viděli jsme v dálce spoustu kachen i labutí a nad jezerem kroužil ohromný orel mořský.

Připadala jsem si jako v jiném světě. Jako v tom správném světě. Necítila jsem totiž ani trochu, že by chtěl někdo z té půdy vybrakovat, co se dá. Naopak, vzít si co nabízí a naopak jí toho taky spoustu dát. Bylo vidět, že pro Stefana Hippa je to celé srdeční záležitost. Že byť je to spolumajitel obrovské firmy, tak duší je stále na poli. Miluje to, neštítí se práce a celé žně pracuje s lidmi na farmě.

Viděli jsme pole, kde byla pšenice, oves, mrkev, brambory …

A byl čas na oběd!

Clement o obědě mluvil celé dopoledne a já se divila, na co se to pořád tak těší. A on mi řekl: „Počkej, až to uvidíš, pochopíš!“. A měl pravdu, byla to paráda. Vjeli jsme do ohromné ohrady, kde se pásly krávy s telátky, mezi kterými pochodoval nejeden čáp. Před námi se tyčil menší kopeček, ze kterého byl krásný rozhled do krajiny kolem, mimo jiné bylo vidět i do Ruska. Na kopečku již byly nachystané slunečníky, pod nimi sezení, stoly, jídlo … Neuvěřitelný! 🙂

Vychutnali jsme si studenou polévku Chlodnik (sytě růžová barva je způsobená řepou) a potom jsme si nabírali, co nás zaujalo z rautu, který pro nás sestavil pan Hipp ze svých oblíbených jídel. Našli jsme tam dva slané koláče, výběr ze salátů, řízky, něco jako karbanátky … Byla toho neuvěřitelná spousta. Zajímavostí je, že Poláci do všeho cpou kopr, takže jsem s úsměvem vzpomínala na svého tchána, který kopr k smrti nenávidí a tady by se tedy asi úplně nenajedl.

U oběda jsem seděla hned naproti panu Hippovi. Je to báječný společník, bavil nás všechny historkami o farmě a hlavně o jednom pastýřovi ovcí. Až dojdeme k ovcím, budu vám vyprávět o tomto zaměstnanci roku 🙂

Po obědě jsme se, dost neochotně, zvedli a šli přímo ke stádu krav. Líně se válely ve stínu a spokojeně oddechovaly. Kousek od nich byl mokřad se stromy a bylo nám vysvětleno, že taková místa jsou více než žádoucí ve výbězích. Místo je totiž domovem pro strašnou spoustu netopýrů, kteří zbavují okolí much a ty pak neobtěžují krávy. Příroda je prostě strašně chytrá a bohatě stačí nechat jí dělat si to, co je správné.

Krávy chované na farmě jsou plemene Black Angus. Výběr tohoto plemene byl prý jasný, jsou to krávy úžasně vitální, zdravé a bez rohů – tedy nehrozí poranění. Rodí bez potíží venku, telátka jsou jim ponechána minimálně osm měsíců a ani pak nejsou krmená umělým mlékem, ale jsou krávy – kojné, které se o telata dál starají.

Pak už byl čas sednout do našich vozítek a vyrazit mrknout na ovce! Cestou jsme se asi dvakrát museli přebrodit potokem. Takže zastavit, přepnout na pohon 4x4 a za bojového pokřiku Clementa: „Ouííííííííí“ jsme do toho vlítli, až voda stříkala na všechny strany 🙂

Výborná nálada vládla celou výletnickou partou. Při vyprávění o ovcích na nás pozoroval jejich pastýř. Stáli jsme totiž hned vedle jeho mikiny, kde měl nasbírané houby. A pan Hipp se smíchem vyprávěl, že toto je jeho zaměstnanec roku. V okolních lesích jsou totiž hojně vlci, kteří samozřejmě na ovce mají tendence útočit. A jednoho dne si pastýř nevzal svého psa, ale jenom štěně, které cvičil. A najednou se objevil vlk. Pastýř čapnul štěně a zdrhnul pryč, ovce neovce 😀 Samozřejmě vlk uspěl a jednu ovci odlovil. Následně se nás pan Hipp zeptal, jestli jsme si všimli toho velkého množství jehňat? A to i přesto, že nám před chvilkou říkal, že jehňata mají ovce na zimu, aby rodily ve vnitřních prostorách a taky proto, že jehněčí je hodně žádané na Vánoce? No to proto, že pastýř zapomněl vytřídit berana a tak tramtadadáááá, máme tady letních 27 jehňat 😀 Asi chtěl vyrovnat ztráty za tu vlčí újmu 🙂 🙂 🙂

Následně jsme jeli přímo na farmu, do stájí ke koním, které Stefan Hipp miluje. Nikoliv v příkrmech. I když nám říkal, že v Rusku je koňské maso velmi oblíbené a v některých dětských příkrmech ho lze nalézt. Ne tedy v příkrmech HiPP, samozřejmě 🙂

U koní se s námi Stefan Hipp rozloučil a řekl nám, že na zámečku na nás čeká překvapení v podobě dvou masérek. A že se k nám připojí před večeří, kdy uděláme interview a následně společně povečeříme.

Po koupeli, kdy jsem ze sebe smyla asi tři kila prachu, a po báječné masáži, jsem se s drinkem a knížkou usadila do lehátka a relaxovala. Byl to ráj!

Dělat interview jsme šli mezi posledními. Šla jsem já, moje kolegyně Romana a Veronika z Antimama.sk, která Romaně tlumočila, zatímco já se ptala. Po dohodě s Romanou jsme se rozhodly, že svoje otázky nasdílíme a tak uvedu v interview i její otázky. Zcela neformálně jsme seděli na lehátkách, smáli jsme se, povídali si v přátelském duchu. A vůbec jsem neměla pocit, že se bavím s někým tak moc důležitým a vlivným. Celý přepis rozhovoru již brzy!

Oproti naší původní domluvě, že večeřet budeme neformálně, se během našeho rozhovoru všichni postupně nějak převlékli…a já to už pak nestihla. Takže jsem na společných fotkách tak trochu jako vandrák! Pffff

Zasedací pořádek na večeři byl odlišný než den předtím a já jsem se ocitla přímo po levici pana Hippa, se kterým jsem celou večeři konverzovala. Jíst a anglicky kultivovaně mluvit je docela náročný, takže se věčně čekalo, než já dojím. Povídali jsme si o cestování, o České republice a Křivoklátsku, o mých rodných Karlových Varech i o tom, jak náročné, ale krásné je pracovat s rodinou v rodinné firmě. Večer plynul, my jsme si vychutnali báječný steak z mladého bio býčka s liškami a omáčkou (ano, celý stůl se okamžitě ptal, zda houby jsou ty od pastýře 🙂 Prý nebyly 🙂) a byl čas přesunout se do pokoje s dalším otevřeným krbem a s pohovkami, abychom si dali kávu a domácí pralinky.

Dostalo se nám velkého poděkování za to, že jsme přijali pozvání na návštěvu a jako dárek jsme dostali květník, lopatičku a bio semínka bylinek, abychom i my doma mohli začít s organickým zemědělstvím. Bylo to krásné gesto.

Naše zdravé jádro vydrželo nad skleničkou vína až skoro do půl druhé do rána. Náramně jsme se bavili a vsázeli se, kdo ráno zaspí.

Naštěstí nezaspal nikdo. Po sedmé ranní jsme se všichni sešli na snídani, abychom si užili poslední pohodu v ráji.

Znáte ten pocit, když odjíždíte z dovolené? Nebo když jste jako děti odjížděly z tábora? Taková ta smutná nostalgie, že něco končí, ale zároveň nadšení z toho, kolik jste toho zažili, kolik máte nových informací, zážitků a nových známých? Měla jsem stejné pocity…

Poslední podání ruky, poslední poděkování za pozvání a za to, jak úžasně jsme se měli…

Poslední zamávání z autobusu a hurá na letiště, hurá domů!

"Pojďme si to společně pořádně užít!"

Je neděle večer a já horečnatě a na poslední chvíli, jak je mým dobrým zvykem, balím věci do kufru. Ráno, přesně v 6:45 mě bude před domem čekat taxík a moje HiPP dobrodružství začne!

Jsem nervózní, absolutně nevím, co mě čeká. Vlastně ani nevím, kdo všechno letí! Co si mám proboha zabalit? Jedeme na farmu, takže holiny? Jedeme na sever, 40km od ruských hranic, takže péřovou bundu? Teplý svetr a placatku rumu? 😀

Noc je ve znamení nástupu horeček u Tondy. Připisuju je zubům, které se tlačí, dávám čípek a prďola spinká až do rána celkem klidně. Ale i ráno hoří… Odjíždím s opravdu velmi, velmi těžkým srdcem. Tak poňuchňat, pusu a pryč. Nebudeme to loučení dramatizovat.

Sraz na letišti je u hrací plochy v odletové hale Terminálu 2 přesně v 7:30. Jelikož pan taxikář se mnou jel jako by mě ukradl, tak jsme tam byli už asi v 7:10! 😀

Stejně to miluju. Pomalým krokem jdu do Terminálu, ležérně za sebou táhnu svůj malý kufr, narovnám se a vcházím dovnitř. Cítím se asi jako Stašová v Románu pro ženy. Miluju letiště, miluju značková zavazadla. A jakmile jsem tam, začínám myslet anglicky 🙂

Jsem kousek od zamýšleného místa srazu s ostatními, pohodlně se usadím a vytáhnu tatranku, protože snídani jsem doma nestihla. Cesťák jak vyšitý, škoda, že jsme si neusmažila řízek!

Jen co dojím tak sleduji, že na místě určení se už objevuje někdo, kdo štrachá ze složky papíry. Sakra! K čemu mi byla laserová operace očí, když jsem slepá jak patrona? Nevidím co má na papíru napsáno, ale tuším, že to bude smluvené znamení, logo HiPP 🙂 Nenápadně jdu kolem – kdyby to náhodou nebyli oni, tak budu dělat jako že nic, žejo! 😀

Naštěstí identifikuju logo HiPPu i usměvavou blondýnku Janu, která se mi představuje jako Brand Managerka. Ani ne za pět minut už tam stojíme všichni. Já, moje slovenská „koníkovská“ verze Romana, pak taky zástupkyně DM Drogerie Katarina, youtuberka Tereza alias MamaLifeStyle, bloggerka Alice z Mámou stylově, bloggerka Michaela z Babybistro, bloggerka Veronika z Antimama.sk, redaktorka časopisu Maminka Míša, primář strakonické neonatologie MUDr. Martin Gregora a konečně taky generální manažer HiPP pro Českou republiku – Marcel Klimeš.

Rychlé představení, kdo je kdo a jdeme se odbavit! Následuje snídaně v Paulovi (slaninový qiuche, mňam!!!) a jdeme do éra!

Nutno podotknout, že prvotní nervozita ze mě opadla docela rychle. Všichni se zdají být sympatičtí, základní heslo výletu znělo: „Pojďme si to pořádně užít!“

Cesta z Prahy do Varšavy uběhla rychle, letová doba slabá hodinka. Ve Varšavě trochu stres a sprint, protože jsme přiletěli s mírným zpožděním a plánovaný čas na přestup byl pouze 30 minut. Ale letadlo na nás čekalo, všechno v pohodě, sedíme v malém vrtulovém letadle na vnitrostátní lince do Gdaňsku.

O dalších asi 45 minut později vystupujeme v Gdaňsku. Všichni s úsměvem, natěšení. Sdílíme si vtipné historky o tom, kdo si co zabalil do kufru (abychom posléze na farmě zjistili, že jsme si všichni zabalili úplně špatně 😀).

Výtečný průvodce Zbygnev (přestanu já si někdy dělat legraci z polštiny??) nás provádí centrem města do malé restaurace na oběd. Žurek!!! Můj nejdůležitější bod na polském seznamu „what to do, what to see, what to eat“ byl splněn! 😀

Úplně původně měl být oběd malý, rychlý… a asi 3 hodiny jsme se měli procházet centrem. Jenže jsme to společnost nenajedená a navíc kávychtivá. Takže jsme po obědě zaparkovali v nedaleké kavárničce na poobědovou siestu. Byla to banda složená ze samých gurmetů, takže jsme si stihli vyměnit tipy na nejlepší steaky, burgery i asijskou kuchyni v Praze. Čas se chýlil a pan Zbygněv začínal být lehce nervózní. K naší skupině se ještě v průběhu oběda připojili dva HiPP kolegové z německa, z PR oddelění, Clement a Ellena.

Fofrem jsme prolítli to nejhlavnější z města, které je fakt nádherné. A už jsme se uvelebovali v autobuse na naší cestu mimo civilizaci.

Pitný režim je potřeba dodržovat i na výletech, takže nám pan Hipp poslal malé občerstvení přímo do autobusu.

Po nekonečných třech hodinách jízdy, kdy se dálnice změnila v silnici, silnice v panelovou cestu, panelová cesta v cestu prašnou a ta nakonec jenom na vyjeté koleje na louce, jsme byli na místě! První, co upoutalo mojí pozornost, bylo neuvěřitelné množství čápů. Viděla jsem je všude! Za celé tři dny jsem jich napočítala minimálně takových 50-60.

Vešli jsme branou do areálu a před námi se rozprostřel neuvěřitelný pohled. Obrovská zahrada, jíž vévodil čtyři stovky let starý strom, pod kterým se rozkládal ohromný dřevěný stůl a dřevěné židle. Nechybělo ani pár dřevěných lehátek. A to všechno před osvětleným, nádherně zrekonstruovaným venkovským zámečkem.

                                                  foto by Michaela z Babybistro.cz

Byli jsme uvedeni každý do svého pokoje. Tak jak jsme v úžasu otevřeli při příjezdu pusu, tak jsme jí asi zavřeli až večer, když jsme šli spát. Udělalo to na mě neuvěřitelný dojem. Ten zámeček měl duši. Můj pokoj byl až úplně nahoře, pod střechou. Dřevěné, masivní podlahy, velká postel, přiznané trámy, dřevem obložená vana, ovoce na nádherném starém psacím stole a krabička domácích pralinek.

Bylo něco kolem sedmé večer, když jsme se ubytovávali. Sraz byl za hodinu, kdy jsme se měli setkat s panem Stefanem Hippem, naším milým hostitelem, na večeři.

Užila jsem si sprchu, velikou měkkou osušku…a snažila se po celodenním cestování udělat z čerta princeznu. Šaty, lodičky, červenou rtěnku a můžu jít!

Když jsme sešli ze svých pokojů dolů, všude v otevřených krbech plál oheň. Vzali jsme si drink a zůstali ještě chvíli venku, kde nádherně teplým večer povíval vlahý letní větřík. Na stole sušená šunka, parmasán i olivy, sklenička dobrého organického vína v ruce, všude okolo ticho, ráj. Z oken kuchyně bylo slyšet smích kuchařek a linula se tam odsud báječná vůně!

Netrpělivě jsme vyhlíželi našeho hostitele. A jestli jsme čekali, že tam za námi dojede v nějakém nablejskaném autě, pletli jsme se. Jeho příjezd prozradilo tůrování jeho maskáčové čtyřkolky. Na které přijel v ležérnějším obleku 🙂 Velmi srdečně se s každým z nás pozdravil a po celý zbytek večera nás bavil svým vyprávěním o farmě, zámečku, čápech, …

Něco po deváté hodině jsme dostali signál, že večeře je hotová a my se můžeme jít usadit dovnitř, do místnosti s otevřeným krbem, s dlouhým, nádherně prostřeným dřevěným stolem. Třpytící se sklenice na víno, čerstvé květiny ve vázách a zapálené svíčky na svícnech dodávaly večeři báječnou atmosféru. Jídlo bylo vynikající a servis bez chybičky. Připadala jsem si jako v ráji. A když jsem se rozhlédla po svých spolustolovnících, viděla jsem, že ten pocit nemám jenom já.

Jako polévka krém ze špenátu a bazalky, jako hlavní chod jehněčí kousky na slanině, grilovaná cuketa a upražený lilek, spolu s rukolovým salátem. A jako dezert šlehaný tvaroh se šlehačkou, s piškotem máčeným v kávě.

(Foto plných talířů prostě nebylo úplně slušné dělat, takže si to domyslete)

Myslím, že bych si na takový život dokázala rychle zvyknout 🙂

Po večeři káva, domácí pralinky, víno i Becherovka… Cokoliv jsme si navymýšleli, nám bylo obratem a s úsměvem splněno.

Do postelí jsme padli lehce po půlnoci. Příjemně unaveni a hlavně natěšeni na den příští, kdy jsme měli naplánovanou menší přednášku na téma Organické zemědělství, podpořenou výletem do polí a za zvířaty.

Jaký byl další den? Co jsme se dozvěděli? Co jsme viděli? Co jsme zažili??

Je toho spoustu, těšte se na pokračování!