Obligátní odpovědí na otázku kdy začít učit děti lyžovat je lakonické stanovení nejnižší věkové hranice, a to mezi dvěma a třemi lety. Hotovo. Tečka. Takovéto zjednodušení má v mnoha případech za následek zbytečné rozčarování zklamaných rodičů, jejichž tříleté i starší ratolesti, vytrvale padající zpravidla na záda při pokusech o sjetí sebemenšího kopečku, chápou lyžování jako nezasloužený trest a lyže nenávidí. Donucovací prostředky se míjí účinkem, dětské slzy i nervy cvičitelů tečou.

Příčinou opakovaně neúspěšných prvních pokusů je ve většině případů opožděný rozvoj balančních schopností. Děti pociťují radost z klouzání (a lyžování není nic jiného než klouzání po sněhu), až když je u nich dokončen vývoj centra pro rovnováhu, uloženého ve skalní kosti spánkové části lebky. Problém spočívá v individuálních odlišnostech spojených s procesem „zrání“ této důležité řídicí jednotky. 

Mnohé tříleté i mladší děti tak „předbíhají“ své starší a zpravidla větší a silnější kamarády, jež vlastní trapné začátky a lyžařská neohrabanost deprimují a odrazují. Co s tím? 
Nabízí se jednoduchý kontrolní test:

Dříve než začneme analyzovat situaci na trhu s lyžařskou výzbrojí, přihlašovat děcko do lyžařské školky nebo vybírat terén pro rodičovskou úvodní lekci, hledáme příležitost, při které by se náš potomek mohl sklouznout jen tak v botách na ledové ploše v bruslařské hale, nebo na zamrzlé louži. Přijde-li této kratochvíli rychle na chuť, mají první nákupy výzbroje a úvodní lyžařské lekce smysl. Zkušenosti ukazují, že vyrovnání se „šikovnějším“ mladším dětem je při optimálních podmínkách záležitostí necelé jedné sezóny, po které na někdejší zaostávání nikdo ani nevzdechne.

Pokračování:  http://www.cestujsdetmi.cz/rady-a-tipy/sportovani-s-detmi/nakup-detskych-lyzi-jak-postupovat-pri-vyberu-a-nakupu

 Nedávno se mne ptala moje kamarádka: Opravdu ženy potřebují někoho, aby jim pomohl vyrovnat se s potratem? 

Copak už jsme tak daleko samy od sebe, aby to žena nedokázala procítit a zpracovat sama?

Začala jsem o tom přemýšlet a uvědomila si, že v dnešní době jsou ženy často natolik odpojeny od svých přirozených pochodů, že když nás v životě potká něco „přirozeného „(čímž smrt bezesporu je), nevíme, jak si s tím poradit.
Existuje mnoho žen, které se se ztrátou miminka v těhotenství vyrovnají po svém tak, aby to přijaly jako součást svého života a mohly jít dále.
Na druhou stranu je také početná skupina těch, které se po ztrátě miminka ocitnou v určitém „vakuu“ a najednou neví, kam se vydat. Rozum se dostane do úzkých a to, co přichází zevnitř je natolik nové, že to ženy často neumí uchopit a neví, co s tím. Právě v takových chvílích jsme nejblíže samy sobě a chodí nám podněty z našeho nejhlubšího já, pro některé je to však poprvé a to, co slyší, neumí uchopit.
Ve stejné chvíli jsou totiž často bombardovány také vnější realitou, která je konfrontuje se ztrátou miminka ať už tím, že „to“ lékaři potřebují vyšetřit, či „odstranit“, či stojí tváří v tvář okolí, které hází soucitné pohledy a ve skutečnosti často neví, co s tím. Jak se k ženě chovat, co říkat a podobně. Jakoby se čekalo, co ona s tím, jak se vymezí a jaké stanovisko dá. Jak to má ale vědět, když se v této situaci ocitá nově? Dostává se pak do bludného kruhu pocitů, vnější reality a blízkých.
Někdo to zvládne, projde si situací, přijme ji do svého života a „jde dál“.
Někdo se v takové situaci uzavře a celou bolavou zkušenost zatlačí někam dovnitř sebe, snaží se na ni nemyslet, vytěsnit ji a tím vše odsouvá na jindy. Takovéto řešení je spíše oddálení něčeho, co samo přijde, až to budeme nejméně čekat.
Někdo hledá zdroje venku, aby mu pomohly se se situací vyrovnat, pochopit, uchopit, uzdravit a přijmout.
Nic není dobře nebo špatně. Každý jsme jedinečný, proto nelze nikoho odsuzovat za to, jakou cestu si zvolí, každý jsme zodpovědný sám za sebe.

Právě proto pořádám jednou měsíčně semináře pod křídly projektu Čekala jsem miminko, kde se mohou maminky i tatínci rozloučit se svým nenarozeným miminkem, přijmout tuto zkušenost do svého života, aby mohli jít dále více celiství a svobodní.

Doufám, že už brzy budeme žít ve světě, kde bude toto téma stejně přirozené jako třeba narození či porod, kde se ženy nebudou schovávat a cítit nepatřičně, když chtějí plakat nebo sdílet. Mým cílem je k tomu přispět co největší měrou. Pokud se chcete připojit k této aktivitě či pokud Vás zaujalo cokoli jiného, ozvěte se mi.  

s láskou Lucie Lebdušková

Nestíháte? Proklínáte nakupování s dítětem a nejste už schopná myslet na tisíc věcí naráz? Víte, že můžete platit bez stresu, rychleji a pohodlněji? Nabízíme vám pomůcku, která vám ušetří čas i nervy.

Zná to každá máma. Rychlý nákup s kočárkem a pak dlouhé přehrabování v tašce plné plínek, rozmačkaných piškotů a hraček, mezi nimiž, pochopitelně až někde na dně se ukrývá naše peněženka. V tom lepším případě. V tom horším leží doma na botníku. Děsivá představa. A když už vítězoslavně máváme peněženkou nad hlavou a chystáme se platit… Zapomeneme PIN ke kartě. Ovšem ani v té chvíli není obraz zkázy domalován. Chybí tu ještě rohlík, který váš miláček hodil po pokladní, dětská výživa na saku souseda ve frontě a bonbony rozsypané po podlaze. V tu chvíli už se z fronty čekající u pokladny stává nelítostný dav, každá vteřina trvá celou věčnost a vy děkujete za to, že je u nás zakázáno lynčování.

Máme pro vás jednoduché řešení. S kreditní nálepkou České spořitelny můžete zaplatit bleskově a bezkontaktně a do částky 500 Kč navíc nemusíte zadávat PIN. Lupněte si nálepku třeba na telefon, který máte určitě pořád sebou, mávněte nad starostmi i platebním terminálem rukou a máte klid. V uspořeném čase se můžete pokladní pochlubit tím, co váš malý génius dokázal postavit na pískovišti. Platit s kreditní nálepkou je zkrátka hračka.

Jaké výhody má kreditní nálepka?

Peněženku můžete nechat doma – v obchodech zaplatíte jen přiložením nálepky k bezkontaktnímu terminálu. Do 500 Kč nezadáváte PIN, nad 500 Kč potvrzujete platbu zadáním PIN.

Konečně jsem se po dvou měsících dostala k sepsání příběhu o průběhu mého těhotenství a následném porodu mého 4 400g vážícího a 54 cm měřícího synka.

Tak abych začala úplně od začátku...
S přítelem jsme se dali dohromady  v červnu 2013, na nic nechvátali, budoucnost jsme plánovali jen tak letmo. Mým původním plánem bylo dostudovat střední školu, možná zkusit i vysokou, vybudovat kariéru a až po několika letech zakládat rodinu. Veškeré plány se ovšem zhatily 31. ledna 2014. Půlku noci jsme strávili na maturitním plese naší kamarádky, poté jeli domů k mému příteli a následně neplánovaně počali našeho prvorozeného.

   Už následující den jsem se cítila nějak jinak, ale ani jsem netušila, čím by to mohlo být...Každým dalším dnem jsem pořád víc přemýšlela nad tím, jestli náhodou nejsem těhotná a když mi vynechala MS, bylo jasno. Poprvé ve svém životě jsem se odhodlala jít ke gynekologovi (dříve k tomu nebyl důvod) a tehdy mi pan doktor řekl tu úžasnou větu "Gratuluji, jste těhotná"...Když jsem tam šla, bála jsem se, že to řekne, ale poté co onu větu vyslovil, zaplavila mě jen radost a štěstí. Hned za dvěřmi čekal přítel a když se to dozvěděl, byl rozhodnutý si dítě nechat a šťastný, že bude tatínkem.

   Doma to už tak jednoduché nebylo. Okamžitě přišla záplava řečí o tom, jak by byl lepší potrat, že to ještě ani není dítě, že bychom nedokázali být rodiči, když jsme tak mladí atd. Trvalo několik týdnů, než maminka změnila názor a začala se na vnouče těšit, bohužel táta s tím má problém do dnes. Vždy o mně mluvil jako o zmetkovi, blbce a používal i mnohem horší výrazy, ale po oznámení této noviny mi zakázal jakýkoliv kontakt s rodinou, řekl, že da jeho bytu už nevkročím a v podstatě mě vyhodil na ulici.  Nastěhovala jsem se tedy s přítelem k jeho rodičům, odtamtud dojížděla do školy, kterou mi od té chvíle platil přítel a i přese všechny ty problémy se společně s ním těšila na naše děťátko.

  Následovalo několik měsíců plných shánění výbavičky, chození na kontroly a podobných činností. Po zjištění pohlaví našeho potomka jsme nemohli být šťastnější - čekala jsem chlapečka! Přítelův sen o prvorozeném synovi byl splněn a já byla samozřejmě také nadšená. Jen o dva měsíce později radost mírně poklesla. Ve 30. týdnu mi bylo řečeno, že nejspíš porodím každým dnem. Dostala jsem přísný klidový režim a Dr. nevěřil, že se za týden uvidíme. Myslím, že jen díky podpoře přítele a jeho přemlouvání prcka, ať v bříšku ještě zůstane jsme to překonali a já maličkého donosila. Nakonec se se mnou doktor loučil v den termínu s tím, že mě posílá na další kontrolu do porodnice. Absolvovala jsem ještě dalších 7 kontrol.
Na první kontrole mě strašili, že má malý špatné ozvy. Druhý den mě zase uklidnili, že je to v pořádku. Na třetí kontrole na monitoru stále nic moc, CS 8 a jakýsi mladý doktůrek si mě pozval na příště, že mi tedy udělá ultrazvuk, když na tom tak trvám. Na další kontrolu se ovšem nedostavil a ostatní mi utz odmítli udělat, že prý to není nutné. Při další kontrole jen monitor s jednou větší kontrakcí, už jsem opravdu věřila, že ten den by to mohlo přijít. A prd - nic nepřišlo 😀 Na šesté kontrole opět jen poslouchali ozvy. To už jsem přenášela 10 dní, připadala jsem si jako balón, sotva se hýbala a byla neskutečně vyčerpaná...tak jsem si vyžebrala vyvolávání porodu na pátek 7. 11.
Na další kontrole ale přišel velký zlom. Přišla doktorka, která si mne prohlédla a uznala, že už musím být tím přenášením vyčerpaná a tak jsme si domluvily vyvolání porodu na druhý den. Byla jsem nadšená 🙂

Dalšího dne jsme se tedy s přítelem dostavili do porodnice, udělali mi přípravu, dr. protrhla plodové obaly, přivedli mi na předporodní sál přítele a vše začalo. Kontrakce přišly v podstatě okamžitě - po třech minutách, ale slabé. PA přišla asi po hodině a povídala, že mi s tím trošku pomůžou, že bych tam takhle byla až do noci. Dala mi kapačku s oxytocinem a zase bylo všechno ráz na ráz. Během chvilinky se interval zkrátil na minutu a já se kroutila bolestí. Chodili jsme po sále, povídali si, pak jsem si ulevovala horkou sprchou. A poté jsem slyšela něco, co mě totálně odrovnalo: "Otevřená jenom na 5 cm."
Byla jsem už vysílená, unavená, chtělo se mi brečet, myslela jsem, že to už dál nezvládnu, ale přítomnost mého milovaného mě dokázala uklidnit 🙂
Posledních 45 minut už jsem jen ležela na koze a čekala, kdy už konečně budu moct tlačit. PA přivedla doktorku, že už je čas. Byla to pro mě neskutečná úleva, když jsem věděla, že za pár minut bude po všem.
Přišla kontrakce, já zatlačila a nic. Dr. se na mě podívala a říkala, že vůbec netlačím a já přitom víc tlačit snad ani nemohla. Nevěřila, že jen nejde ta hlavička protlačit a že se snažím. I tak ale zachovala klid a radila mi, co a jak mám dělat. Asi po minutě konečně uviděla hlavičku, ale já ji pořád nemohla dostat ven celou. Píchli mi tedy cosi, co mělo vyvolat silnou kontrakci - a taky že jo. Jen jsem trošku přitlačila a hlavička byla venku. Teď následoval horší úkol a to dostat ven i zbytek jeho tělíčka. Bolestí jsem ječela tak, že to muselo být slyšet i před porodnici, ale na jedno zatlačení byl Sebastiánek venku celý 🙂 Už jsem jen viděla užaslé výrazy všech okolo a slyšela zvolání doktorky "Ježiš, ten je ale velkej!"
Dali mi toho našeho macka na hruď a já pocítila záplavu emocí..V tu chvíli se ze mě stala MÁMA!! Byla jsem nepopsatelně šťastná.

Malého mi vzali na přeměření a vážení do vedlejší místnosti, přítel šel také, aby byl u všeho a já už jen ležela a poslouchala, co říkají..
"Musíme vám pomoct porodit placentu, někde nám to moc teče..."
"Sestři, přineste další tampóny, ta krev stříká všude."
"Jste hodně roztrhaná, ale venku bude jen pár stehů, nebojte"
"Nedělá se vám špatně? Ztrácíte krev, ale není vidět odkud to teče."
"Sestři, zavolejte honem primáře, ztratila moc krve!"
Po příchodu primáře konečně našli přetrženou cévu a zastavili krvácení...Nasadili mi další kapačku a několik hodin jsem pak ještě ležela na sále...Sama. Nezbývalo než pozorovat, jak se za oknem stmívá.  Od porodu uběhlo dlouhých 5 hodin, než jsem se dostala na pokoj. Mezitím jsem několikrát omdlela, dostala nějakou další injekci, ale stejně to za to všechno stálo. Máme krásného a zdravého syna, který nám teď dělá radost a to je něco, za co by stálo i umřít. 🙂

Lámete si hlavu, co pořídit dětičkám, které ještě ani nechodí na nožičky? Co jim dát do kočárku, do herny nebo co vzít třeba na návštěvu k babičce? Přinášíme Vám nabídku úžasných a měkkých capáčků pro malé děti.

Capáčky

Máte doma miminko, či malého předškoláčka? Pak by vás mohla zajímat nabídka capáčků, ať již pro cestování, či na doma, do kroužků a heren.

Využití

Kožené capáčky, o kterých se zmiňujeme, jsou totiž velmi praktické, poslouží skvěle místo zbytečně drahých botiček do kočárků, autosedaček, na návštěvy i do baby-kaváren.

Vlastnosti

Tkaničky SHOEPS – šups do bot a můžete vyrazit!

Přišlápnete si někdy tkaničky? Musíte si je vázat nadvakrát, aby se vám znovu nerozvázaly? Máte problém se do svých šněrovacích bot pohodlně dostat?

Hlavní cenu za inovaci si letos z veletrhu Kind + Jugend v Kolíně nad Rýnem odnesly silikonové tkaničky SHOEPS, které není třeba šněrovat. Tyto tkaničky jednou navlečete a boty už nikdy nebudete muset zavazovat ani rozvazovat!

A co jsou vlastně SHOEPS?

Jsou to elastické tkaničky, které se přizpůsobí tvaru nohy. Neprasknou, ani se nevytahají, neškrtí, ani nijak neplandají. Jsou určeny dětem, náctiletým i nám dospělým. Mohou být hodně výrazné i úplně nenápadné. „Vytuníte“ s nimi oblíbené kecky, ale i polobotky do práce. Z fádních šněrovacích bot rázem vykouzlíte originální nazouváky!

Více info na:  http://www.cestujsdetmi.cz/aktuality/pod-strechou/-tkanicky-shoeps-drobnost-ktera-setri-cas-.html

Nosítko manduca® lze snadno udržovat. Aby Vám dlouho sloužilo, dodržujte několik rad k údržbě:

• před praním vždy zapněte všechny spony
• manducu lze prát v pračce na max. 30°C na šetrný program (praní jemného prádla)
• perte v pracím prostředku pro jemné prádlo
• vyvarujte se použití pracích prostředku s bělicími, enzymatickými a změkčujicími látkami
• pro praní tmavých barev použijte prací prostředek na tmavé barvy
• neždímejte, pouze nechejte odstředit vodu
• nesušte manducu na ostrém slunci
• nesušte manducu v sušičce

Pár praktických rad na závěr:

• pro ochranu ramenních popruhů - použijte Fumbee  - jejich údržba je velmi snadná a rychlá -  předejdete nejčastějšímu znečištění nosítka manduca
• mějte na paměti, že velmi časté praní nosítka způsobuje vyšší opotřebení materiálu a zkracuje jeho životnost
• použití agresivních pracích prostředků, stejně jako sušení na prukém slunci  může mít za následek vyblednutí barev

Další informace nadjete na www.manduca.cz.