V úterý 4. března byla spuštěna veřejná sbírka na obnovu vyhořelého objektu Libušín na Pustevnách. Jejím zřizovatelem je správce objektů – Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm.

„Již od počátku deklarujeme snahu o co nejrozsáhlejší zachování původních prvků a postavení objektu Libušín na Pustevnách jako vědecké rekonstrukce 115 let starého originálu. Objekty ve správě muzea jsou pojištěny – vztahuje se na ně centrální pojistka Ministerstva kultury pro všechny jim zřizované instituce. Přesto jsme přistoupili i ke kroku zřízení speciálního účtu pro účely veřejné sbírky. Od dnešního dne je možno peníze v hotovosti na obnovu tohoto objektu dát i do pokladničky k tomu určené v objektu Sušáku muzea. Další pokladničky budou následovat – dle projeveného zájmu z jednotlivých obcí mikroregionu Rožnovsko a mikroregionu Frenštátsko. Z těchto prostředků budou hrazeny především předpokládané dodatečné náklady související s opravou objektu Libušína a jeho znovuuvedení do provozu", uvedl Jindřich Ondruš, ředitel muzea.

Číslo účtu u Komerční banky je: 107-6978880207/0100.

Rozsáhlý požár restaurace Libušín na Pustevnách vypukl krátce po půlnoci, v pondělí 3. března. Škody jim způsobené se odhadují přibližně na 80 miliónů korun.

„Od včerejšího dne proběhly a probíhají v objektu Libušína veškerá vyšetřování, která jsou nutná k zjištění příčin požáru. Následovat bude předání objektu správci, tj. muzeu. Prozatím nám bylo předáno pouze požářiště. Během dnešní dne probíhá statické posouzení a následné dny budou ve vyklizení a zabezpečení objektu. Na půdě muzea byl vytvořen koordinační tým, který se bude podílet na postupném znovuobnovení objektu do provozuschopného stavu. Muzeum deklaruje zároveň i koordinační funkci směrem k dalším subjektům – obcím, podnikům apod., které chtějí být nápomocni při obnově této jedinečné památky. Jsem přesvědčen, že obnovíme Libušín do jeho původního stavu. Pomoc při obnově této Národní kulturní památky již byla přislíbena i z úst zřizovatele muzea – Ministerstva kultury.  Stejný zájem vyjádřil Zlínský kraj prostřednictvím hejtmana Stanislava Mišáka. Stejně tak nás podporují místní samosprávy, spolky a velká spousta jednotlivců.", uvedl Ondruš.

„Tímto bychom chtěli zároveň poděkovat všem, kteří se na záchraně objektu podíleli, podílejí a vyjadřují nám i morální podporu. Nejsme schopni ani reagovat na všechny tyto reakce, všem aspoň touto formou děkujeme", doplnil ředitel muzea.

PIERRE ROBIN SYNDROM

Pierre Robinův syndrom  (sekvence) – PRS

-           je charakterizován neobvykle malou čelistí (mikrognácií)

-           „zapadlým a nahoře uloženým jazykem“ (glossoptosis),

-          rozštěpem   patra obyčejně ve tvaru U.

Nejčastějšími zdravotními komplikacemi může být:

  U tříletého syna jsem ráda, když si dokáže sám obléci spodní prádlo, tričko, kalhoty v pase na gumu, ponožky, mikinu přes hlavu a obout boty na suchý zip. Z hlediska sebeobsluhy ve školce mu to dočasně stačí a víc po něm zatím nežádám.
Šestiletá dcera se umí obléci kompletně včetně zipů a tkaniček. Donedávna jsme ale s oblékáním bojovaly z jiného důvodu – vybírala si v šuplíku kusy oblečení dle nálady, ale už ne dle počasí a teploty venku. Tak se stávalo, že jsem na ni nevěřícně zírala a ptala se, zda myslí vážně, že půjde ven v letních bavlněných šatech, když teploměr ukazuje s bídou 10°C. Nechtěla chápat, chtěla si obléci přesně to, co si právě vybrala, přesvědčena o tom, že nic jiného jí zrovna dneska slušet určitě nebude.  Ach ouvej. A rada? Ta nejbanálnější, která existuje.
   Sedla jsem si s ní a snažila se ji navést na to, co se stane, když vyjde ven v letních šatičkách právě dnes. Bude jí zima. Bude se třást a nebude se vůbec cítit dobře. Pravděpodobně nastydne. Oslabená chytí určitě nějakého bacila, kterému by se za jiných okolností ubránila. Když chytí bacila, bude mít pravděpodobně rýmu a kašel a nebude moci chodit ven si hrát.  Zato bude muset být doma v teple, pít bylinkové čaje s medem a polykat vitamíny. To by se jí líbilo? Krčila nos, že ne.
   Navrhla jsem řešení: Každé ráno se půjdeme podívat na balkón a zjistíme, jestli je venku teplo nebo zima, přičemž se cestou ještě podíváme z okna, jestli vykukuje sluníčko nebo je zataženo. Podle toho se oblékneme. Radši víc vrstev, které budeme moci postupně odkládat. Pokud si nejsme jisté, pak vždy bereme spíš víc než míň. Ráda souhlasila. Prosté, leč účinné.
„Tak co, jak je?“ volám na ni. „Zzzzimaaaaa!“ směje se dcera. „Je to na kulicha, nebo na plavky?“ ptám se. „Nééééé!“ směje se. „Mami, kde mám tu teplejší mikinu?“ ozývá se za chvilku z pokojíčku. „Tady,“ ukazuju v rukách kousek garderoby připravený k okamžitému obléknutí. „A jaké boty k tomu?“ ptám se. „Tyhle,“ vytahuje z botníku celoročky, „v páskových by mi byla zima.“
A je to. Můžeme vyrazit.

Zdroj: Slune-cz.cz

"Pro ty ,co je baví aktivní tvoření a zajímá je princip fungování krasohledu , jsem připravil suprovou stavebnici, " říká náš prodejce Targe.

http://www.simira.cz/hracky-didakticke-pomucky/univerzalni-krasohled-stavebnice-kaleidoskop-krasohled-32701

Po probuzení v novém dni byl a je u nás úsměv provázený slovy „Dobré ráno!“ vždy samozřejmostí. Ze strany nás, rodičů, odjakživa, a ze strany dětí zhruba od dvou let jejich věku.  Zrovna tak večer, když přijde manžel z práce, je zvykem se bouřlivě vítat a bez „Ahoj rodino!“ a „Ahoj tati!“ bychom se neobešli.  Večer po vykoupání a vyčištění zubů nastává čas pro čtení pohádek. Děti se jdou rozloučit s tatínkem, popřejí mu dobrou noc a poté, co jim přečtu pohádku, si popřejeme vzájemně. Je to tradiční tečka za uplynulým dnem.
Zhruba od dvou let věku jsem začala děti nabádat, aby zdravily sousedy v domě a aby zdravily při vstupu do obchodu – pokud tak již neučinily samy od sebe. Vysvětlila jsem, že je slušnost pozdravit a že přání dobrého a hezkého dne druhé potěší, zpříjemní jim den. Dodala jsem, že pokud někdo pozdraví nás, je nejen slušnost, ale přímo povinnost odpovědět.  A protože se to dělat má a musí, budeme to tak dělat i my. Logicky následovala typická otázka tříletých „A proč?“. Odpověď zněla stejně: „Protože se to tady, kde žijeme, takto dělá. Lidé to od sebe očekávají, a proto to budeme dělat i my.“
Nic nejde hned a nic nejde pokaždé, i když se snažíme sebevíc. Dnes u nás zvonila poštovní doručovatelka. Skorotříletý syn, prožívající právě období vzdoru, asistoval u otevření dveří, a místo aby pozdravil, vyplázl špičku jazyka a začal prskat. Klidně jsem odpověděla, že má odejít, když se neumí chovat a místo pozdravu vyplazuje neslušně jazyk, a ať se vrátí, až bude vědět, co se sluší a patří. Odešel za roh, aby se vzápětí vrátil a nahlas a zřetelně pozdravil. Dočkal se odpovědi a úsměvu, sám se usmál – a vše bylo v pořádku.
Občas se stane, že syn odmítne říci „Na shledanou.“  I jeho starší sestra mívala takové období. Obě děti se shodně odmítaly loučit, protože odmítaly přijmout samotný fakt loučení – například se jim z návštěvy nechtělo domů nebo nechtěly, aby návštěva odešla od nás. Stačilo si k nim přidřepnout a říci, že jim rozumím. Že vím, že se jim z návštěvy nechce domů, nebo že jim je líto, že návštěva musí odejít. Ale pokud se nerozloučí, bude návštěva smutná. Bude si myslet, že jim ani nestojí za pozdrav, a může se pak stát, že už příště nepřijde. To děti pochopitelně nechtěly, a tak se honem rozloučily, aby se zase s návštěvou někdy mohly setkat.    
Zdravit se děti nenaučí ze dne na den. A už vůbec ne pouhým vysvětlováním. Pokud nebudeme zdravit my, rodiče, nebudou zdravit ani děti. A naopak: Zdraví-li rodiče, je velká šance, že i z dětí vyrostou lidé, kteří vědí, že pozdravit je slušnost, odpovědět na pozdrav povinnost. Taková, která zpříjemňuje den všem, kteří se jí účastní.

Zdroj: Slune-cz.cz