Ahoj holky, ráda bych se s vámi podělila o svůj porodní příběh. S manželem jsme spolu 9,5 roku. Mě je 25 let a Jirkovi je 28. Miminko jsme úplně neplánovali, prostě jsme se po zeleném pivě zapomněli a říkali jsme si, že přece pro jednou se nic nestane. . .a ani ne za 14 dní byly na testu dvě čárky, pak první fotka z utz, screening, další screening, a pak už jsme šli do finále. Anetka, naše prvorozená dcera, se narodila 11.12.2018 v 19.39, vážila 3100g a měřila 50 cm. Narodila se 39+4 tt.

Těhotenství jsem měla celkově bezproblémové. Na začátku jsem bojovala s únavou a nevolnostmi, prostředek byl super a konec klasika - všechno mě bolelo, byla jsem unavená, zadýchávala jsem se. Od doktorky jsem z poslední kontroly odcházela s nálezem CS3, takže tělo už se na porod připravovalo, já pila poctivě maliník a těšila se na naši holčičku. Den před porodem mi kolem osmé hodiny večer odešla hlenová zátka. Hned jsem měla tucha, že se něco chystá. Googlila jsem, co to znamená, ale našla jsem odpovědi typu, že to nemusí být vůbec nic a rodit můžu stejně až za pár dní. Manžel lehce znervózněl, ale prosil mě, abychom ještě vydrželi. Na druhý den v práci měl naplánovaný důležitý meeting, na který extra za ním jeli italové a ukrajinci a kde nemohl chybět. Jak kdybych to mohla nějak ovlivnit! Šli jsme spát s tím, že to ještě vydrží a beztak budu přenášet až do Silvestra. Najednou v půl druhé v noci mě ze spaní probralo "lupnutí" a mě hned bylo jasné, že mi praskla voda. Ve tři v noci už jsme byli v porodnici a to už začaly přirozeně kontrakce po pěti minutách. Všechny porodní boxy byly bohužel plné, takže jsme většinu porodu strávili na menším pokoji, kde byla k dispozici jen postel, gym.míč a sprcha. Já si zalezla do sprchy a snažila jsem si horkou vodou ulevit od kontrakcí co se dalo. Občas přišla sestra natočit monitor, doktorka mě zkontrolovat, jak se otevírám a to bylo vše. Ve dvě odpoledne už jsem nemohla a přišlo na epidural. Já už nic moc bolestí nevnímala, ale manžel říkal, že se mu ta aplikace epiduralu moc nelíbila. Doktorka odcházela ne uplně spokojená a trápili mě tam cca půl h. Sestra se mě pak ptala, jestli cítím úlevu, ale já ji necítila, nebo nevěděla jsem, jestli to má být ono nebo ne, protože nijak extra se mi neulevilo. Nakonec jsem jim odkývala, žejo, že je mi líp, aby mi daly pokoj. Ve čtyři odpoledne nás přesunuli na porodní box. Dostala jsem oxytocin, pak ještě silnější dávku. Kontrakce jsem měla už jednu za druhou, stála jsem ve sprše a odpočítávala si "5, 4, 3, 2, 1, žádná bolest netrvá věčně" a takhle jsem přežívala každou kontrakci. V šest jsem začala tušit, že je něco špatně. Přišla sestra, natočila monitor. Manžel dostal za úkol sledovat ozvy miminka. Ty začaly padat pod 100. Přišla doktorka, vyšetřila me a byla jsem za cca 17h otevřená pouze na 5cm. Miminku padaly ozvy. Bylo mi řečeno, že malá je špatně otočená - sice byla hlavou dolu ale v obrácené rotaci. Doktorka se ji snažila jednou rukou ve mě a druhou přes břicho zvenku správně otočit, ale nepodařilo se. Já po tomhle úkonu začala šíleně krvácet. . .

Přišel verdikt, že jdeme na císaře. Já s touhle variantou absolutně nepočítala. Císař jsem nechtěla za žádnou cenu. Říkala jsem si: "je mi 25 let, jsem mladá, těhu bylo ukázkové, malá je hlavou dolů, jsem schopná vydržet ještě dalších 20h kontrakcí, jen ne císař prosím!" Ale už nešlo jen o můj život, nedalo se nic dělat. Jen jsem manželovi špitla do ucha "víš co si myslím o císaři". . .úplně jsem se celá rozklepala jako osika. Chytl mě za ruku a uklidňoval mě. Pak to vše šlo hrozně rychle. Podepsat papíry, zavést cévku na moč, dojít z boxu na sál, vylézt na leháko. Přikurtovali mi nohy, ruce, píchli anestetikum na umrtvení půlky těla do kanyly od epiduralu a čekalo se 15 min až nebudu nic cítit. Jenže já cítila stále vše. Zřejmě mi ten epidural píchli blbě, takže umrtvení nezabíralo a já prožila peklo s ukurtovanýma nohama v kontrakcích po minutě, museli mi nohy povolit, protože jsem skoro řvala bolestí, neměla jsem si jak od kontrakcí ulevit. Nakonec mě uspali celou, párkrát jsem se nadechla z masky a pak už nevím. . .

Bolest šílená, ale strach byl ještě horší. Těch 15 min než mě uspali jsem si říkala, co malá v bříšku? Nedusí se tam? Narodí se zdravá?

. . .

Po probuzení u mé postele stál manžel, měla jsem pouze sluchový vjem a vnímala jsem, že mi říká, že Anetka je v pořádku, ukazoval mi i fotku, ale já nemohla zaostřit a nic jsem neviděla. Zase jsem usla. Svoji dcerku jsem poprvé uviděla na fotce na facebooku u příspěvku, který Jirka sdílel, tam jsem také poprvé zjistila její míry. Hrozně se mi ulevilo. Cítila jsem ale obrovské zklamání, sama ze sebe, že jsem ten porod po 18h bolestí nezvládla zakončit normálním porodem. Že nemám malou u sebe, že se bojím co kojení, ja se o ni postarám, když jsem po operaci? Že jsme přišli o ten moment zrození, že jsme nebyli všichni tři hned pohromadě a neměli jsme poporodní bonding. . .cítila jsem se hrozně. "Porodila" jsem a byla jsem na pokoji sama, bez miminka a bez manžela.

Narodila jsem se s vpáčenýma bradavkama takovýma těma co nevylezou ani při vzrušení či sexu, ba ani když je chcete vytáhnout tlakem třeba stříkačkou... Když jsem to v těhu řešila s dr radila mi formovače bradavek, tak jsem si je za nemalé peníze pořídila, nosila a nic... No já hloupá věřila že to nějak půjde a v porodnici mi pomůžou... jaká chyba! ale alespoň jsem byla vybavena těma nejlepšíma kloboučkama značky mam... po porodu, který neproběhl dle představ, kdy mi malého zbytečně popoháněli a oblbli mě kapačkou jsem nebyla schopná se bránit a tak mi odepřeli bonding, syna přinesli zabaleného jak vánočku a i mi ho odmítli přiložit že s vpáčenýma bradavkama to nemá cenu... nakonec jsem si přiložení vydupala trošku vzpamatovaná na poporodním pokoji. přisál se pomocí kloboučků... další hodiny a dny v porodnici byly "zlé" sestry mi podaly absolutně špatné/zavádějící informace kterými mě totálně zmátly, nebyly až na asi 1/2 vyjimky ochotné a nápomocné při kojení, jen mě vystresovaly, malý byl hodně uplakaný a špatně sál, nebyl pořádně schopný si to přes kloboučky vysát ač jsem na odsávačce něco odsála... a tak mi ho začli přikrmovat jak se tomu děje... donutili mě ho vážit a víceméně mě jen vystresovali... odcházela jsem z porodnice nerozkojená s doporučením na zakoupení nutrilonu a váhy... poslechla jsem.. mlíko se mi pořádně rozjelo až doma. kojila jsem "strojově" jak mi nadiktovali, 10 minut jedno druhé prso, mezery mezi kojením 2/3 hodiny... malý málo přibíral, špatně pil, prožili jsme si asi všechny nešvary a neduhy včetně několika bojkotů kojení... bylo to pro nás oba vyčerpávající... taky byl hodně spavý první měsíce. a po chvilince spaní usínal.. no mezi čtvrtým a pátým měsícem se mi podařilo postupným ustřihováním kloboučků se kloboučků zbavit ale radost netrvla dlouho, syn najednou v půl roce se odmítal přisát a já už neměla sílu dál bojovat a skončili jsme na um...

Před porodem druhého syna jsem byla přesvědčená že takto teda fakt ne! nastudovala jsme kdeco o porodu i kojení a světe div se... porod byl přirozený a tak rychlý že ani doktoři nestihli přiběhnout... vyžádala jsem si dvouhodinový bonding během něhož jsem se snažila o samopřisátí bez kloboučků, neúspěšně...s kloboučkem to taky moc nešlo... ale nevzdávala jsem se... jako druhorodičku mě nechali absolutně v klidu nic moc neradili neprudili... a já odhodlaná kojit jsem kojila jak malý chtěl často a jak chtěl dlouho... kojila jsem hodiny v kuse intervaly si určoval sám, v noci jsem téměř nebudila vše bylo na něm a už cca od druhého dne jsme měla mlíko, nevážili jsme nepřikrmovali syn byl výhradně se mnou až na krátké okamžiky... z porodnice jsem odcházela plně kojící sice přes kloboučky ale kojící... během šestinedělí jsme kloboučky odbourali a od té doby kojím bez nich... neřídím se časem ale synem... kojím ho již skoro 17m a už bych chtěla naopak pomalu přestat protože skoro nejí a je furt na prsu... jaký paradox že 😀 takže maminky s vpáčenýma bradavkama nevzdávejte to, můžete kojit i bez kloboučků (mě sestry s druhým synem v porodnici řekly že tak kojit nikdy s mými malými pevnými prsy a vpáčenými bradavkami nebudu... a co myslíte neměly pravdu, kojím bez nich)... kdyby Vám někdy někdo tvrdil že máte kojit podle intervalů, že dítě nesmí být na prse dýl jak půl hodiny, že nesmí pít dřív než za 1,5 hodiny, že od uričitého věku musí pít jen z jednoho prsu, že častým kojením/střídáním prsů ho bude bolet bříško nebo že mlíko je nevýživné/slabé... ničemu z toho nevěřte, je to cesta do pekla, já si jí prošla a teď si klepu na čelo jak jsem se mohla nechat tak obalamutit... jo a bradavky se kojením vytahaly, sice nevydrží venku a zase zalezou ale už jsou vytahané a skoro "normální"...